Článek
Když jsem se naposledy ucházela o práci, měla jsem dojem, že jsem omylem vstoupila do konkurzu na nový díl Survivoru. Pohovor už dávno není o tom, co umím a co mohu nabídnout. Dneska je to spíš takový test psychické odolnosti a schopnosti udržet poker face.
Hned na úvod mě HR manažerka mile přivítala otázkou: „Jakou barvou byste popsala svoji osobnost?“ Chvíli jsem čekala, jestli to je vtip. Nebyl. „Eh, modrá?“ V hlavě mi běželo: Jak tohle souvisí s tím, že chci dělat marketing?
Pak přišly další klasiky:
„Kde se vidíte za pět let?“ (Hlavně neříct, že chci víc peněz, že?)
„Jak zvládáte stres?“ (Mám chuť odpovědět: Jako teď, celkem dobře.)
„Jaký je váš největší pracovní neúspěch?“ (Proč se mám hned v úvodu setřít?)
A perlička na konec: „Proč chcete pracovat právě pro naši firmu?“ Upřímná odpověď by byla: Protože potřebuju výplatu. Ale to se neříká. Tak tam stojím, usmívám se a trousím fráze o dynamickém kolektivu a příležitosti k růstu.
Když jsem se odvážila zeptat na plat, HR slečna se zatvářila, jako bych jí právě plivla do kafe. „U nás nejde o peníze, ale o vášeň a týmového ducha.“ Jo, jasně. Nájem mi taky platí týmový duch.
Celé to vede HR oddělení, které má ve firmě nulovou rozhodovací pravomoc. Nepozná rozdíl mezi účetní a grafikem, ale u stolu sedí s pocitem, že vybírá budoucí CEO.
Naštěstí jsem tenhle absurdní cirkus opustila a našla práci u normálních lidí. Ale otázka mi zůstala: Kdy se nábor změnil v psychologický thriller? A proč jsme si zvykli, že musíme procházet testem na přežití, jen abychom mohli dělat tabulku v Excelu?
Takže, milé HR, malý vzkaz: Práci si vybírám já. Ne naopak. A přestaňte si hrát na manažery. Nejste.
