Článek
Když jsem před rokem nastoupila do nové firmy, první, co mě zarazilo, bylo heslo na zdi: „Tady jsme rodina!“ Hned po prvním týdnu mi bylo jasné, co to znamená. „Rodina“ byla spíš divná sekta, kde se očekávalo, že si budeme psát s manažerem i o víkendu a na poradě budeme sdílet naše nejhlubší pocity.
Nechápala jsem. Přišla jsem do práce, abych dělala svou práci. Ne abych budovala druhý domov. Nejsem asociál, ráda se zasměju s kolegy u kafe, ale když mi bylo naznačeno, že na teambuilding s přespáním „mám určitě dorazit, protože rodina se podporuje“, už jsem viděla červeně.
Jakmile jsem jednou odmítla, začalo to. Pohledy. Poznámky. „Ty se s náma nějak nebavíš, viď?“ Jasně, že bavím. Ale pracuju. A po práci chci jít domů za svýma blízkýma. Ne se plazit s kolegyněmi po vinárnách, kde mi šéf vypráví, jak byl v mládí divočák.
Než jsem to pochopila, měla jsem chvíli pocit, že dělám něco špatně. Že jsem ta divná. Jenže pak mi došlo, že divné je spíš to, co po mně chtějí. Přestala jsem se tvářit, že jsem jejich ségra. A víte co? Přežila jsem. A dokonce mě začali brát vážně.
Dnes už vím, že šéf není kámoš. A kolegyně není sestra. Jsme spolupracovníci. A to úplně stačí.
Neříkám, že musí být v práci dusno a ticho jako v knihovně. Můžeme se smát, bavit se, někdy si i postěžovat. Ale když začnu cítit tlak na to, že se mám svěřovat víc, než je mi příjemné, zapíná se mi v hlavě varovný signál.
Jedna věc mi pomohla si to urovnat:
Šéf má být férový, ne nejlepší kamarád.
Kolegové mají spolupracovat, ne probírat u oběda můj rozchod.
Firemní večírek je fajn, ale když nejdu, svět se nezboří.
Jednou mi manažer řekl: „My si tu na nic nehrajeme, jsme tu fakt všichni na jedné lodi.“ V hlavě mi běželo: Jo, ale kapitán pořád rozdává rozkazy. Takže díky za upřímnost, ale já tu nejsem proto, abych si hrála na rodinu. Pracuju. A to úplně stačí.
