Článek
Když jsem se před časem rozhodla jít s kůží na trh a nechat promluvit svůj hlas, jedním z prvních mých textů byla reakce na přednášku Václava Bělohradského „Kdo kontroluje pozornost, má i moc“. Text se jmenoval „Antropocén – východisko?“ Potom jsem napsala ještě celou sérii článků, kde jsem se vlastně snažila o totéž – hledat východisko. Moje eseje však zůstaly uzavřeny v rubrice Náboženství s odůvodněním, že pokud článek obsahuje citace z Bible, patří sem. Je to trochu podivný přístup, když právě to, o co mi jde – překročení hranic úzce vymezené oblasti a zahájení dialogu s oblastí jinou, je mi touto argumentací vlastně znemožněno.
Proto činím nový pokus a budu se snažit z Písma necitovat. Budu opět reagovat na přednášku Václava Bělohradského, tentokrát s názvem „Zaslepená společnost“. Připomenu ve stručnosti můj první text, protože i tato druhá přednáška se týká v podstatě stejného tématu – hledání východiska pro Zaslepenou společnost.
V první z těchto dvou přednášek, na které reaguji, V. Bělohradský došel k závěru, že elity neobstály. Argumentoval absencí autority v situaci, kdy chybí potvrzení kompetence toho, co je pravda. Zrození vědy viděl v souvislosti se šokem, který způsobil Koperníkův heliocentrický názor. Člověk ztratil svůj původní pevný bod a našel ho v Descartově cogito ergo sum. Rozum se tak stal novým atributem člověka, novým pevným bodem. Ale dnes vidíme, že i tento pevný bod se hroutí, když myslet dokáže i umělá inteligence, která nemá vědomí ani srdce.
A právě tato skutečnost, kterou Bělohradský velkoryse přehlíží, je pro mě oním hledaným východiskem, na což se pokouším ve všech svých textech upozorňovat, inspirována C.G. Jungem a později i anglikánským teologem N.T. Wrightem.
Jak jsem se už zmínila jinde, Jung přivedl Boha do psychologie, i když skrytě a pod jménem Selbs – Bytostné Já. To způsobilo šok ne nepodobný Koperníkovu heliocentrickému názoru, ovšem naruby, a proto byl Jung i s celou jeho psychologií ignorován. Člověk si stále nechce připustit, že není pánem ve svém domě. Ještě byl ochoten si připustit, že v jeho domě vládne Sex, a co to způsobilo, dnes vidíme.
A v čem tedy vidí Bělohradský zaslepenost společnosti a člověka? A jaké našel východisko? Pokusím se na obě jeho přednášky reagovat komplexně z pozice C.G. Junga a N.T. Wrighta.
Víra se podle Bělohradského v dnešních časech přeobsadila do víry v neomezený ekonomický růst, který měl přinést emancipaci člověka od všech jeho omezení a závazků. Ale tato víra neobstála, tvrdí Václav Bělohradský. Člověk si začíná uvědomovat, že absolutní nezávislost je bludná představa. Začíná si připouštět, díky své vlastní zkušenosti, že bychom měli dobrovolně a vědomě znovu zvolit závislost. Bělohradský má na mysli závislost na planetě Zemi, která je naším domovem.
Zaslepení vzniká tehdy, když lidé odmítají zkušenost, která odporuje jejich představám o budoucnosti. Lidstvo musí do svých zákonů a politiky zakotvit nepřekročitelné hranice, aby nezničilo obyvatelnost vlastní planety.. Veřejnou debatu deformuje cílená výroba pochybností o vědeckých faktech, například o klimatické změně. Zájmové skupiny záměrně vytvářejí nevědomost, aby oddálily nutné změny a chránily své zisky.
Žijeme v době, kterou bychom mohli nazvat egocentrickou. Naše doba je plná ambivalencí, postrádá základní kriterium pro to, čemu je možné věřit. Hybris člověka se stala poznávacím znamením dnešních dnů, říká Bělohradský.
V. Bělohradský i N.T. Wright ostře kritizují postoje, které rezignují na odpovědnost za Zemi. Bělohradský odsuzuje slepý konzum a únik k iluzím, zatímco Wright dlouhodobě bojuje proti lidové křesťanské představě, že cílem víry je „opustit Zemi a jít do nebe.
Oba odhalují prázdnotu moderních ideologií založených na nekonečném ekonomickém růstu a technologickém spasitelství. Pro Bělohradského jde o zaslepenost, pro Wrighta o aktuální modloslužbu. Současná modloslužba podle
N. T. Wrighta spočívá v uctívání jakékoli části stvořeného světa namísto samotného Stvořitele. Kdykoli člověk vloží svou nejvyšší důvěru, naději a smysl života do peněz, moci nebo ideologií, předává jim vládu nad svým životem a stává se jejich otrokem. Politické ideologie a národní pýcha často přebírají roli náboženství skrze silného vůdce nebo vítězství jedné skupiny nad druhou. Slepá víra v to, že lidský rozum a nové technologie vyřeší každý problém včetně klimatické krize či lidské smrtelnosti, nahrazuje důvěru v Boha. Moderní kultura povyšuje individuální touhy, sexuální identitu nebo osobní štěstí na nejvyšší zákon. Wright zdůrazňuje biblický princip, že člověk se stává podobným tomu, co uctívá. Pokud lidé uctívají Boha, odrážejí jeho lásku, tvořivost a péči o svět, podobají se svému Stvořiteli. Pokud však uctívají neosobní síly jako peníze, trh nebo moc, sami se postupně sami sobě odosobňují a stávají se zaslepenými. Protože je člověk stvořen k tomu, aby něco uctíval, nemůže modly jen tak odstranit a nechat místo nich prázdné nic. Pravé uctívání Boha vrací věcem jejich správné místo. Wright zdůrazňuje, že změna společnosti začíná u proměny lidského srdce a zvyků. Místo pasivního podléhání konzumu a strachu je třeba vědomě trénovat křesťanské ctnosti jako je víra, naděje, láska, trpělivost a sebeovládání, které formují odolný charakter. Stejně jako první křesťané odmítali uctívat římského císaře, mají dnešní lidé odhalovat prázdnotu slibů trhu, nacionalismu či technologií.
Bělohradský jako postmetafyzický myslitel věří, že lidstvo nemá žádnou transcendentní oporu ani předem zaručený šťastný konec. Bělohradský zdůrazňuje na rozdíl od Wrighta úlohu kritických intelektuálů a občanský aktivismus. Zatímco Wright sází na duchovní obrodu jednotlivce a církve, Bělohradský tvrdí, že globální krizi vyřeší jen tvrdý politický boj o nová pravidla. Bez vzniku Nomos Země– tedy závazných mezinárodních zákonů a institucí, které omezí moc korporací a států by osobní ctnosti zůstaly jen kapkou v moři, reagoval by zřejmě Bělohradský. Podle jeho názoru nás k činu nemá vést naděje v jakýsi vyšší řád, ale právě vědomí naší křehkosti a rizika nenávratného zániku.
Já vidím v pěstování ctností klíčové východisko pro smysluplnou veřejnou debatu, neboť charakterová výbava jako odvaha, trpělivost a sebeovládání zabraňuje sklouznutí diskuse k prosazování vlastních zájmů. Tento rámec zároveň vytváří sdílený základ pro věřící i nevěřící, přičemž vnitřní kultivace jednotlivce je nezbytnou podmínkou pro fungování demokratických dohod. Nevěřící jsou pouze ochuzeni o možnost spásy.
Jungův i Wrightův přístup ukazují, že určité základní zákonitosti lidského ducha a morálky působí v našich životech i ve společnosti nezávisle na nás.
Jak Jung, tak Wright upozorňují na to, že člověk nemůže prostě „vypnout“ svou potřebu smyslu a uctívání. Pokud Boha či ctnosti z veřejného prostoru i vlastního nitra vyženeme jako „nevolané“, na jejich místo okamžitě nastoupí nevědomé modly – touha po moci, penězích, ideologie nebo fanatismus. Pro Bělohradského i sekulárního člověka může být Jungův výrok připomínkou toho, že pravda, svědomí a limity reality existují nezávisle na našich přáních.

