Hlavní obsah

Očekávání Židů a křesťanů z pohledu N.T. Wrighta

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Od Mesiáše k novému stvoření

Článek

Ačkoliv se Židé fyzicky vrátili z babylonského zajetí, podle Wrighta cítili, že skutečný exil stále trvá. Zemi ovládali pohané (Římané) a Boží sláva (Šekina) se stále nevrátila do jeruzalémského chrámu. Mesiáš měl tento exil definitivně ukončit a naplnit Boží zaslíbení.

Mesiáš byl vnímán jako lidský král z rodu Davidova. Očekávalo se, že jako nový David svede vítěznou bitvu proti pohanským národům. Klíčovým úkolem Mesiáše bylo očistit, obnovit nebo znovu vybudovat jeruzalémský chrám jako místo, kde se setkává nebe se zemí a kde Bůh skutečně přebývá uprostřed svého lidu. V jeho vítězství měl zvítězit celý Izrael a stát se světlem i vládcem nad ostatními národy.

Zélóti a povstalci čekali vojenského vojevůdce, farizeové spojovali příchod Božího království s dokonalým dodržováním Tóry a očekávali Boží zásah, který odmění věrné. Kumránská komunita (esejci)očekávala dokonce dva mesiáše – královského (z rodu Davidova) a kněžského (z rodu Áronova). Saduceové byli k mesiášským nadějím skeptičtí, protože drželi moc v chrámu a soustředili se jen na Tóru.

Právě na pozadí těchto představ vysvětluje Wright šok, který Ježíš vyvolal. Židé nečekali trpícího a ukřižovaného Mesiáše. Ježíš podle Wrighta převzal tradiční mesiášský scénář (cesta do Jeruzaléma, symbolické očištění chrámu, nastolení Božího království), ale radikálně ho přepsal. Skutečným nepřítelem podle něj nebyli Římané, ale samotné zlo a hřích, které porazil nikoliv mečem, ale vlastní sebeobětí.

Podle N. T. Wrighta dělají dnešní křesťané při očekávání druhého příchodu Krista přesně opačnou chybu než Židé v 1. Století. Zatímco Židé tehdy nečekali Boží zásah, který by proměnil samotný charakter vítězství, dnešní křesťané často ztrácejí židovský důraz na obnovu tohoto hmotného světa.

Wright oba tyto pohledy propojuje a ukazuje, že klíčem k pochopení druhého příchodu je právě židovský pohled na svět, který novozákonní autoři (včetně Pavla) nikdy neopustili, jen ho přehodnotili ve světle Ježíšova kříže a vzkříšení.

Židé v 1. století (na rozdíl od řeckých filozofů) věřili, že hmotný svět je Boží dobré dílo. Když čekali Mesiáše, nečekali, že je odvede do nebe, ale že nastolí Boží spravedlnost tady na zemi. Podle Wrighta Nový zákon tuto židovskou naději plně přebírá. Dnešní představa „odletu do nebe“ je podle něj ústupem od židovských kořenů směrem k řeckému (platónskému) pohrdání hmotou.

Židé očekávali, že s příchodem Mesiáše nastane konec zla a obnova světa najednou. Když ale Ježíš vstal z mrtvých, Římané stále vládli a zlo ve světě pokračovalo. První křesťané proto (jako apoštol Pavel) museli židovské očekávání upravit.

Židé znali obrazy ze Starého zákona (např. proroka Daniela o Synu člověka nebo Izajáše o novém nebi a nové zemi). Zatímco Židé tyto obrazy četli jako příchod Mesiáše, který svrhne pohanské říše, novozákonní autoři je vztáhli na Ježíšovo vyvýšení a budoucí odhalení jeho královské vlády nad světem. Stejně jako Židé čekali příchod krále na Sion, křesťané čekají příchod Krále do obnoveného světa. Křesťanské očekávání druhého příchodu je ve své podstatě židovským očekáváním obnovy světa, které bylo „přepracováno“ skrze událost Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání.

Podle Wrighta však Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání způsobilo, že se tyto dva věky začaly překrývat. „Budoucí věk“ vtrhl do středu dějin dříve, než „současný zlý věk“ úplně skončil. Na kříži byl poražen skutečný nepřítel (ne Římané, ale samotná moc smrti). Židé čekali vzkříšení všech spravedlivých najednou na konci věků. Ježíš ale vstal z mrtvých uprostřed dějin. Skrze Ježíše a seslání Ducha svatého se Bůh vrátil ke svému lidu. Novým chrámem, kde se setkává nebe se zemí, se stal sám Ježíš a společenství jeho následovníků. Ježíš se stal pro křesťany právoplatným Králem celého světa (skrze své vzkříšení a nanebevstoupení).

Zatím vstal z mrtvých jen Ježíš; ostatní lidé stále umírají a čekají na své tělesné vzkříšení při jeho druhém příchodu. Ačkoliv je zlo poraženo v principu, ve světě stále působí (nemoci, války, nespravedlnost). Boží království je zatím skryté a roste jako hořčičné semínko nebo kvas v těstě.

Život v napětí mezi „už ano“ a „ještě ne“ dává křesťanům jedinečný úkol. Nejsou jen pasivními diváky, kteří čekají na konec světa, ale stávají se spolupracovníky na Božím projektu. Protože budoucí svět v Ježíši už začal, má smysl už dnes bojovat proti nespravedlnosti, pečovat o stvoření a tvořit krásu – tyto věci podle Wrighta v Božím novém světě nezaniknou, ale budou zachráněny a proměněny.

V tomto mezidobí (už ano ale ještě ne) hraje podle N.T. Wrighta roli ochutnávky budoucího věku a Boží přítomnosti Duch svatý, který člověku dává odvahu bojovat proti zlu a pěstovat ctnosti již v tomto čase. Duch svatý je mostem mezi Ježíšovým vítězstvím a konečnou obnovou světa.Apoštol Pavel používá pro ochutnávku – závdavek obchodní termín arrabón,což znamená první splátka nebo záloha, která garantuje zaplacení celku. Podle Wrighta je Duch svatý kouskem budoucího nového stvoření, které je nám dostupné už teď. Dává nám ochutnat budoucí svět uprostřed světa, který je stále poznamenán bolestí a smrtí.

Židé očekávali, že se Boží sláva (Šekina) vrátí do kamenného chrámu v Jeruzalémě a odtud uzdraví svět. Podle Wrighta se Boží sláva vrátila o Letnicích – ne však do kamenné budovy, ale do samotných věřících. Křesťané naplněni Duchem se stávají „chodícími chrámy“ – místy, kde se nebe setkává se zemí přímo uprostřed válek a nespravedlnosti. Wright upozorňuje na Pavlovu myšlenku (Římanům 8), že Duch svatý nás nevytrhává z reality utrpení, které čeká na vysvobození, ale proměňuje náš pohled na utrpení – nedává nám snadné úniky, ale naději a vytrvalost uprostřed bolesti.

Stejný Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve věřících. Tím zaručuje, že smrt a nemoci nemají poslední slovo a že jednoho dne Duch dokončí dílo obnovy i na našich fyzických tělech. Duch svatý není jen zdrojem vnitřního pocitu klidu; je to Boží stvořitelská moc, která už nyní začíná opravovat rozbitý svět zevnitř.

Wright zdůrazňuje důležitost modlitby, zejména prosbu z modlitby Páně: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“

Modlit se neznamená snažit se dostat z tohoto světa do nebe, ale prosit, aby realita nebe (Boží spravedlnost, uzdravení a pokoj) pronikla do naší přítomnosti. Je to prosba o to, aby se už dnes stalo to, co Bůh slíbil udělat v plnosti na konci věků. Podle Wrighta Bůh chce svět uzdravovat skrze své lidi. Modlitba nás ladí na Boží frekvenci.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz