Článek
Poslední kniha novozákonního teologa N.T. Wrighta Into the Heart of Isaiah (vydaná v říjnu 2026) se zaměřuje na hlubší pochopení proroka Izajáše. Wright ukazuje, že svatý Pavel nečetl Izajáše jako pouhé předpovědi pro určitý čas, ale jako scénář pro obnovu světa, který se započal skrze Krista a pokračuje po Letnicích skrze působení Ducha svatého.
N. T. Wright přináší do chápání Božího království radikální obrat. Boží království přichází jako radikální obnova stvoření přímo zde na zemi, jako hmatatelný, existenciální projekt uzdravení reality skrze proměněné lidi. Klíčová izajášovská témata – trauma exilu (odloučení od Boha, zničení domova) a touha po návratu na Sijón – nejsou v křesťanském čtení pouhými historickými milníky starověkého Izraele. Exil je stav lidstva, které ztratilo orientaci, je to hluboká existenciální vyprahlost, duchovní i civilizační krize. Návrat na Sijón pak nepředstavuje přesun na geografické místo, ale obnovu Boží přítomnosti uprostřed stvoření.
Jak se však tento přechod z ruin exilu k slávě Sijónu uskutečňuje? Wright ukazuje, že mostem je postava trpícího služebníka z Izajáše (Iz 53), ve které sv. Pavel i Wright nalézají postavu Ježíše Krista. Služebník na sebe bere chaos, hřích a destrukci exilu, umírá, ale skrze Jeho oběť se rodí nová realita. Práce křesťanské církve v moci Ducha svatého má být prodlouženou rukou tohoto Služebníka – má „přenastavovat kolíky stanu“, budovat komunitu uzdravení a vnášet řád Nového stvoření do chaosu přítomnosti.
Izajášova proroctví mluví o neplodné, jež byla v postavení, že se musela stydět a rdít se studem, protože nerodila a najednou je utěšována manželem, jenž ji učinil a jehož jméno je Hospodin zástupů. Je jí přislíbeno, že se rozmůže napravo i nalevo a její potomstvo se zmocní pronárodů.
Na nejzřejmější historické rovině je tou neplodnou Sijón neboli Jeruzalém (a s ním celý izraelský národ) během babylonského exilu. V tehdejším starověkém orientálním myšlení byl zničený Jeruzalém jako matka, která přišla o všechny děti, zůstala sama a bez budoucnosti (společenské stigma neplodnosti a vdovství). Bůh skrze proroka říká, že toto období hanby končí. Izrael se vrací domů a město se zaplní lidmi tak rychle, že dosavadní „stan“ (území) nebude stačit a bude nutné ho radikálně rozšířit.
Další rovina je hlubší; předpovídá povolání pohanů (pronárodů) do Boží rodiny skrze Ducha svatého. Ti, kdo Boha dříve neznali (pohané), se skrze víru v Krista stávají Abrahámovým potomstvem. Církev se tak rozšířila ne skrze fyzické pokolení, ale působením seslaného Ducha svatého o Letnicích. Když Izajáš říká „Rozšiř místo ve svém stanu… neboť se rozprostřeš napravo i nalevo, tvé potomstvo opanuje pronárody“ (Iz 54,2-3) v křesťanském kontextu je to prorocký obraz světové misie. Nová víra v Ježíše Krista musela doslova „přenastavit kolíky“, protože do ní začaly proudit tisíce lidí z řeckého, římského a barbarského světa.
Podívejme se na Izajášovo proroctví o neplodné z dnešního úhlu pohledu. Nutně nás musí napadnout otázka: Neocitla se dnes církev ve stejné situaci jako kdysi Sijón? Odsunutá z centra veřejného dění kamsi do sféry soukromého zájmu, často přehlížená a vysmívaná, oslabená ztrátou svých „synů“? V sekulární, technokratické společnosti je často považovaná za anachronismus, za přežitek minulosti, který nemá modernímu člověku co nabídnout.
Neplodnost v Bibli vždy symbolizuje lidskou neschopnost zachránit se vlastními silami (Sára, Anna, Alžběta). Pokud má neplodnárodit, musí zasáhnout Bůh. Uprostřed dnešního světa, který Boha nezná nebo ho odmítá, působí Duch svatý přesně tento zázrak: Probouzí víru v lidech nejen v církvi jako instituci, ale i mimo ni. Duch svatý aktivně vyhledává a promlouvá k těm, kteří na Něj zapomněli, kteří bloudí v sekulární prázdnotě, technologickém odcizení nebo hlubokém existenciálním chaosu.
( Izajáš 65,1): „Dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: ‚Hle, tady jsem,‘ pronárodu, který nevzýval mé jméno.“
V teologii N. T. Wrighta i v logice Izajáše se Boží moc projevuje právě tehdy, když se člověk nebo lidský systém hroutí. To by znamenalo, že díky tomuto proroctví Izajáše, existuje velká naděje pro člověka i pro církev jako společenství věřících.
Duch vane, kam chce a přivádí k víře lidi, kde chce. Duch svatý je numinosum, jeho vstup na scénu někdy ego neunese a zhroutí se. Starý zákon přitom na mnoha případech ukazuje, že psychické zhroucení nemusí být vždy patologií, ale může to být i přirozená reakce stvořeného člověka na dotek Nestvořeného.
Psychospirituální krize představuje dramatický a náročný proces transformace lidského vědomí, který lze popsat jako duchovní znovuzrození. Porod je z podstaty naprosto přirozený biologický děj. Přesto v minulosti (před rozvojem moderní medicíny, hygieny a císařských řezů) stačila drobná komplikace ( špatná poloha plodu, slabé kontrakce nebo infekce) a přirozený proces se proměnil v boj o život. V moderní západní společnosti prožíváme podobný deficit u duchovního znovuzrození. Člověk procházející krizí často nenachází zkušené průvodce, ale naráží na rigidní psychiatrický systém, který tento „porod nového já“ často neumí rozpoznat, považuje ho za patologii (psychózu) a proces násilně zastaví chemií. U historických porodů šlo o fyzické přežití, u psychospirituální krize jde o přežití duševní. Pokud proces neproběhne správně nebo je drasticky přerušen, člověk může skončit s chronickým psychiatrickým onemocněním, traumatem nebo v hluboké depresi, protože se nedokázal plně „narodit“ do své nové identity. Nová identita, stejně jako novorozeně, nemůže dlouhodobě přežít ve vakuu. K plnému zrození potřebuje zrcadlení a přijetí ze strany „Ty“ (druhého člověka, komunity, světa). V domorodých kulturách iniciační krize končila tím, že kmen toho, kdo úspěšně iniciačním rituálem prošel, přijal v jeho nové roli. Komunita uznala jeho novou identitu a dala jí funkci. V moderní společnosti toto chybí. Člověk se sice „promění“, pokud všechno dopadne dobře, ale vrací se do prostředí, které od něj vyžaduje, aby zůstal stejný.
Při doprovázení člověka v psychospirituální krizi je role terapeuta specifická; jeho účast je pro klienta záchranným lanem, které ho drží ve spojení s realitou. Terapeut je oním klíčovým Ty, bez kterého by se novorozená identita psychicky zhroutila pod tíhou samoty a nepochopení. Pomáhá nové identitě, aby se bezpečně začlenila zpět do každodenního fyzického světa. Nově se rodící identita je extrémně citlivá na odmítnutí a formalismus; naopak vyžaduje absolutní autenticitu.
Zatímco církev svou geocentrickou pozici moci ztratila, moderní materialistická psychiatrie ji plně převzala. Nachází se v přesně stejném rigidním nastavení, v jakém se nacházela středověká církev. Moderní psychiatrický geocentrismuschrání svůj materialisticko-redukcionistický monopol na normalitu tím, že jakýkoliv hluboký otřes lidského vědomí, hlasy, vize nebo radikální transformaci psychiky automaticky diagnostikuje a utlumuje. Jak u církve ve středověku, tak u medicíny dnes, vidíme identický strach instituce z dosud nepoznaného a spontánního proudu dění.
To, co transpersonální psychologie dnes definuje jako psychospirituální krizi, tedy přechodný stav chaosu, kdy se hroutí staré ego, aby se mohl narodit integrovanější, duchovně probuzený člověk, to materialistická věda léčí jako defekt biologického stroje. Jenže z pohledu Izajáše a Wrightova konceptu Nového stvoření není tento duševní otřes biologickým selháním, ale reakcí lidské bytosti na nesnesitelnou vyprahlost naší technokratické kultury. Je to exil duše, která touží po návratu na Sijón. Pokud Izajáš (Iz 54,2) volá: „Rozšiř místo ve svém stanu,“ je to imperativ pro celou naši kulturu, medicínu i křesťanská společenství. Musíme rozšířit „stan normality“.
V psychospirituální krizi je spuštěn přerod identity autonomně. Život sám a jeho Boží dech (duch) se touží člověku připomenout. Stejně jako vesmír nezanikl, když se jeho středem stalo Slunce, ani člověk nezanikne, když stvořený pozná a uzná svého Stvořitele. To, co psychiatrie léčí jako „ztrátu rozumu“, je často jen přechodnou rekonstrukcí starého domu, aby mohl vzniknout dům nové a vyšší kvality. Obnova z Izajáše se neděje mimo lidskou realitu; pouze ji transformuje.
