Článek
Když raná křesťanská církev postavila svou ústřední zvěst na svědectví žen u prázdného hrobu, bylo to velmi zvláštní. Ve světě prvního století, kde slovo ženy nemělo žádnou právní váhu, unikal příběh o zmrtvýchvstání jakémukoliv racionálnímu vysvětlení. Jak však přesvědčivě argumentuje teolog N. T. Wright, právě tato zdánlivá slabost je nejhlubším historickým důkazem autenticity křesťanského příběhu. Podívejme se zevrubněji skrze optiku Wrightovy teologie i na model skrytého příchodu Božího království.
Vidíme, že Ježíš hned na samém počátku vzkříšení boří předsudky starého světa. Podle Wrighta Ježíš tím, že dal Marii Magdalské ono privilegium informovat o vzkříšení ostatní učedníky, z ní fakticky učinil „apoštola apoštolů“. Tento moment hraje u Wrighta zásadní roli v jeho teologií nového stvoření (new creation). Vzkříšení je v jeho pojetí zahájením nového Božího světa přímo zde na zemi. V tomto novém stvoření dochází k radikálnímu převrácení starých pořádků, společenských hierarchií a kulturních předsudků. To, že zprávu o zrodu nového světa přináší jako první ta, které by starý svět nikdy neuvěřil, je pro Wrighta dokonalým důkazem toho, že Bůh tvoří všechno nově. Roli žen u prázdného hrobu používá jako jeden z nejsilnějších historických argumentů pro autenticitu celého příběhu o vzkříšení.
V prvním století nemělo svědectví žen v židovském i řecko-římském světě žádnou právní váhu. Židovský historik Flavius Josephus přímo píše, že svědectví žen nemá být bráno vážně kvůli jejich „lehkovážnosti“. Wright skeptikům říká: Pokud by šlo o křesťanskou propagandu nebo vymyšlený mýtus, prvními svědky by v textu byli vážení muži – například Petr, Jan nebo Nikodém.
Když apoštol Pavel píše v 1. listu Korintským (kapitola 15) oficiální seznam svědků vzkříšení, aby obhájil víru před řeckými skeptiky, ženy úplně vynechává. Začíná Petrem a pokračuje dalšími muži. Wright tím dokazuje, že evangelia (Matouš, Marek, Lukáš a Jan) musela vzniknout na základě velmi rané, ještě nezformované tradice. Kdyby evangelia vznikala jako pozdní teologické konstrukty (jak tvrdí někteří skeptici), redaktoři by ženy vymazali, přesně tak, jak to z diplomatických důvodů udělal Pavel.
Mnozí moderní skeptici (např. Gerd Lüdemann) tvrdí, že vzkříšení bylo způsobeno masovou halucinací nebo zármutkem vyvolanou vizí (zejména u Marie Magdalény). Wright upozorňuje, že v tehdejším židovském kontextu lidé věděli, co jsou to vize a sny o zemřelých. Pokud by Marie viděla Ježíše v halucinaci, tehdejší člověk by neřekl „vstal z mrtvých“, ale „viděla jsem jeho ducha“ nebo „jeho anděla“.
Myšlenka, že by jeden jediný člověk vstal uprostřed dějin do fyzického, nového těla, byla pro tehdejší mysl naprosto cizí. Halucinace vyvolává obrazy toho, co už máme v podvědomí. Wright argumentuje, že učedníci neměli ve svém podvědomí žádnou šablonu pro to, co se stalo u hrobu.
Ale povšimněme si ještě jiné skutečnosti. Jak vlastně Marie Magdaléna, učedníci putující do Emauz a konečně i učedníci vracející se z rybaření, zmrtvýchvstalého Krista poznávali? Způsob, jakým vnímali oživeného učitele, ukazuje, že nové stvoření funguje úplně jinak, než jak si lidé představovali. Nepoznávají ho hned na první pohled. Vnímali ho nejprve neurčitě, zběžně a viděli v něm někoho cizího. Marie Magdaléna stojí u prázdného hrobu, a když spatří Ježíše, považuje ho nejprve za obyčejného zahradníka. Poutníci na cestě do Emauz s ním jdou dlouhou cestu, povídají si s ním o jeho vlastní smrti, ale vidí v něm jen neznámého cizince. Přesně takto, neurčitě a zběžně, by vzkříšeného Krista vnímal celý tehdejší i dnešní svět. Pro vnějšího pozorovatele, pro skeptiky a pro ty, jejichž srdce se ještě neprobudilo k novému životu, byl Ježíš nerozpoznatelný. Rozpoznání se uskutečňuje vnitřním zrakem?
Marii Magdaléně se oči neotevřely, když si tělo prohlížela, ale až ve chvíli, kdy ji Ježíš oslovil jejím vlastním jménem: „Marie!“Poutníkům v Emauzích se oči otevřely až doma u stolu, ve chvíli, kdy cizinec vzal chléb, vzdal díky a začal ho lámat. V ten moment se z neznámého pocestného stal plně srozumitelný Pán.
Tento proces postupného rozpoznávání vrcholí v jednadvacáté kapitole Janova evangelia na břehu Galilejského jezera. Učedníci jsou po všech událostech unavení, zmatení a vracejí se ke svému původnímu řemeslu – k rybaření. Celou noc tvrdě pracují, ale nechytí vůbec nic. Když začíná svítat, spatří na břehu postavu. Opět ho zpočátku nevnímají jasně. Vidí jen postavu v ranní mlze, která jim radí, aby hodili sítě na pravou stranu lodi. Teprve když síť nemohou utáhnout pro množství ryb, Jan skrze intuici lásky rozpoznává realitu a říká Petrovi: „To je Pán!“ Když pak učedníci vystoupí z lodí na břeh, uvidí připravené ohniště a na něm ležící pečenou rybu – opsarion. Slovo opsarion označuje v řeckém originále rybu, která už prošla lidskou činností – je očištěná, upečená na ohni a připravená jako pokrm k nasycení. Pro ranou komunitu, kde se řecké slovo pro rybu (ICHTHYS) stalo tajným kryptogramem a vyznáním víry, byla tato pečená ryba symbolem samotného Ježíše. Byl tou „Velkou Rybou“, která prošla ohněm kříže a utrpení, aby se stala eucharistickým pokrmem dávajícím život. Jan výslovně píše: „Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: ‚Kdo jsi?‘ Věděli, že je to Pán.“
Představa, že ryba prošlá ohněm (opsarion) představuje samotného Krista, nebyla pro rané křesťany vůbec cizí. V prvních staletích, kdy bylo křesťanství pronásledováno, se motiv ryby stal ústředním bodem eucharistického uctívání. Existuje slavný historický doklad, který toto potvrzuje. Jde o epitaf biskupa Abercia z Hierapole z konce 2. století (nejstarší dochovaný křesťanský nápis). Abercius v něm popisuje své cesty po tehdejším světě: „Víra mě vedla a podala mi jako pokrm Rybku z pramene, obrovskou, čistou, kterou ulovila neposkvrněná Panna. A tu podávala přátelům, aby ji jedli neustále, s výborným vínem a chlebem.“
Propojení biblického popisu vzkříšeného těla s moderní vědou nabízí subatomární svět, konkrétně neutrino. Neutrino je nejmenší známá hmotná částice ve vesmíru. Jeho hmotnost je tak nepředstavitelně nepatrná, že je vědci dlouho považovali za zcela nehmotné; je více než milionkrát lehčí než elektron. Kvůli této minimální hmotnosti a absenci elektrického náboje neutrina téměř vůbec nereagují s běžnou hmotou. Každou vteřinu proletí naším tělem, zdmi domů i celou planetou Zemí miliardy těchto částic, aniž by do čehokoli narazily. Celá pevná zeměkoule je pro ně v podstatě jen prázdným, průhledným prostorem. Tato fyzikální realita nám pomáhá lépe uchopit Wrightův klíčový teologický koncept „proměněného fyzična“ (transphysicality). Ježíšovo vzkříšené tělo po Velikonocích není nehmotný přízrak, ale působí jako reálná, nová hmota. Když Ježíš prochází zavřenými dveřmi k vystrašeným učedníkům, nechová se jako duch, ale jako bytost patřící do dimenze, pro kterou jsou pevné stěny starého světa prostupné – podobně jako jsou betonové zdi prostupné pro proud neutrin. Nejmenší hmotná částice vesmíru nám tak dává dokonalý příměr: Ukazuje, že v samotných základech stvoření existuje realita, která je stoprocentně hmotná, a přesto operuje zcela mimo limity naší každodenní zkušenosti. Vzkříšený Kristus ukazuje, že nebe a země jsou dvě dimenze reality, které se v jeho proměněném těle prolnuly.
Scéna u Galilejského jezera ukazuje počátek nového světa v jeho odzbrojující prostotě: Ježíš v ranní mlze rozdělává oheň a peče ryby pro učedníky, kteří celou noc nic nechytili a profesně selhali. Tento moment tichého stolování se stává naprosto srozumitelným okamžikem uctívání bez nutnosti slov.
Hluboké teologické tajemství představují rány po hřebech a kopí na vzkříšeném Ježíšově těle. Ty podle Wrighta slouží jako absolutní důkaz kontinuity identity – vstal ten samý Ježíš, který trpěl; jeho lidská historie nebyla vymazána.
Druhý příchod Krista a završení dějin v této optice není katastrofickým sci-fi scénářem, ale momentem, kdy se opona skrytosti roztrhne v nitru člověka. Nové stvoření už v našem světě skrytě pracuje jako kvas.
Pokud je Ježíšovo vzkříšené tělo „prototypem nového stvoření“ (jak říká Wright) a vzorem toho, jak bude vypadat konečné protnutí nebe a země, bude to moment, kdy se Boží realita, která je zde celou dobu skrytě přítomna, stane některým vnitřně zjevnou a srozumitelnou v intencích Lukášova evangelia:
Když se ho farizejové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‘, je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi).“ (Lukáš 17,20–21).
Nový řád nepřichází jako hlučný politický převrat nebo vojenská invaze. Ježíš ho v podobenstvích přirovnává k hořčičnému zrnu, které je tak malé, že ho v prachu země nikdo nevidí, a přesto v sobě nese kód velkého stromu. Je jako kvas, který žena skryje do mouky. Vnější pozorovatel vidí jen obyčejné těsto, ale uvnitř už pracuje skrytá síla, která mění celou strukturu hmoty zevnitř. Tento princip skrytosti a prolínání dvou světů nejlépe vysvětluje podobenství o plevelu mezi pšenicí z Matoušova evangelia (13,24–30):
„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu obojí roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Plevel, o kterém se v textu mluví, roste v prvních měsících tak, že vypadá naprosto stejně jako mladá pšenice. Skutečnost, kdo vnitřně patří k novému řádu a kdo ke starému světu, se nepozná podle vnějších nápadných znaků, ale až podle ovoce na samém konci. Zlo a destrukce totiž nejsou nějaká izolovaná věc, kterou by šlo ze světa vytrhnout. Linie mezi pšenicí a plevelem prochází středem srdce každého z nás. Kdyby Bůh v této době chtěl zničit všechno zlé, musel by zničit i lidstvo. Bůh záměrně nechává obě reality růst v těsné blízkosti, protože v jeho novém světě je možný zásadní obrat: z lidského „plevele“ se skrze změnu myšlení a vnitřní proměnu může stát „pšenice“. Kdyby se pole posekalo předčasně, svět by přišel o lidi, kteří se teprve mají probrat k novému životu.
