Článek
Carl Gustav Jung od základů změnil pohled na lidskou psychiku, když duši vrátil zpět Bohu. Udělal to ovšem skrytě, protože jako psychiatr si byl dobře vědom následků tohoto počinu.
Na rozdíl od svého učitele Sigmunda Freuda, který viděl náboženství spíše jako iluzi nebo neurózu, Jung vrátil duchovní rozměr člověka přímo do středu lidské zkušenosti. Tvrdil, že obraz Boha (tzv. Imago Dei) je hluboce zakořeněn v našem kolektivním nevědomí. Spiritualita, podle Junga, je stejně skutečná a silná jako biologické pudy (hlad nebo sex). Duše se zaradovala, protože konečně ji někdo vnímal v její celistvosti, jako posvátné místo, od Boha dané. Jung dokázal propojit exaktní pozorování psychiatra s moudrostí světových náboženství, alchymie a gnosticizmu. Prohlásil, že psychologie bez duchovního přesahu je pro lidskou duši vězením, zatímco s ním se stává prostorem pro svobodu a uzdravení.
Pro ranou psychologii, která se úpěnlivě snažila prosadit jako exaktní, materialistická věda, byl Jungův zájem o Boha, mystiku a nevědomí jako zdroj posvátna vnímán často jako zrada vědy a návrat k okultismu. Když Jung začal mluvit o tom, že nevědomí obsahuje náboženské archetypy a duchovní rozměr, Freud to kategoricky odmítl. Známý je jeho výrok, kdy Junga prosil, aby udělal z dogmatu o sexualitě „nepřístupnou pevnost“ proti „černému přívalu bláta okultismu“.
Pro rodící se americký behaviorismus, který uznával pouze to, co lze objektivně měřit a pozorovat (chování), byl Jungův přístup naprosto nepřijatelný. Z pohledu behaviorismu byla celá debata o duši, Bohu v nevědomí nebo Imago Dei pseudovědeckým bláznovstvím. Naopak velmi zajímavou reflexi našel Jung u pozdějších humanistických a existenciálních psychologů.
V 50. letech 20. stol. proběhla např. ostrá polemika mezi C. G. Jungem a židovským náboženským filozofem Martinem Buberem. Buber obvinil Junga z něčeho, co nazval psychologizmus a novodobý gnosticismus. Buber tvrdil, že pravá víra a náboženský život spočívají ve vztahu Já-Ty, tedy v dialogu mezi lidským Já a Božím Ty. Bůh je podle něj naprosto nezávislá, vnější Bytost (Osoba), která člověka oslovuje zvenčí a vstupuje do jeho života jako absolutní Přítomnost. Tím, že Jung označil Boha za archetyp v kolektivním nevědomí, udělal z Boha pouhý vnitřní psychický objekta živý vztah s živým Bohem zredukoval na vztah Já-Ono. Jung argumentoval, že archetypy a komplexy v nevědomí mají svou vlastní autonomii. Člověk si je nevymýšlí, ony se mu dějí, často i proti jeho vůli. Prožitek vnitřního Boha (Self) působí na člověka tak mocně, že ho nazval numinosum. Z psychologického hlediska jde podle Junga o bytostné zakoušení tohoto božského principu a tedy o bytostný vztah.
Jung odkázal na příměr s fyzikem Nielsem Bohrem. Když vytvořil model atomové struktury, věděl, že je to jen model, který popisuje neznámou, neviditelnou realitu subatomárního světa. Stejně tak když Jung mluví o „obrazu Boha“ (imago Dei) v nevědomí. Neříká tím, že Bůh neexistuje. Říká jen, že lidská psychika má v sobě zabudovaný „přijímač“ skrze který transcendentní realitu vnímá.
Buber v této debatě vyjádřil velkou obavu z toho, že moderní lidé kvůli psychologii ztratí schopnost skutečné modlitby jako dialogu s někým, kdo nás přesahuje.
Kritika Martina Bubera odhaluje zásadní limit čistě psychologického prožívání víry. Kdybychom zůstali jen u Junga, hrozí, že se spiritualita promění v sebestředný mysticismus. Buberův apel na radikální transcendenci a vztah „Já-Ty“ staví před psychologii oprávněnou otázku: Jak může vnitřní archetypální obraz v srdci korespondovat se skutečným Bohem tam venku, v reálných dějinách a stvoření?
Odpověď na toto napětí, které se mezi Jungem a Buberem zdá být nepřekonatelné, nenalézáme v popření jednoho či druhého, ale v moderní biblické teologii N. T. Wrighta. Wright redefinuje Imago Dei nikoli jako statickou vlastnost lidské podstaty, ale jako dynamické povolání. Staví celou svou teologii na tom, že cílem křesťanství není „útěk duše do nebe“, ale nové nebe a nová země, tedy obnova a sjednocení celého stvoření tady na zemi. Abychom však pochopili, jak se toto nové stvoření rodí v lidském srdci, musíme sledovat historickou cestu, kterou Bůh v dějinách urazil.
N.T. Wright popisuje svůj klíčový teologický průlom v pojetí Nového nebe a Nové země skrze Starý zákon. Oním zásadním momentem Starého zákona byla pro něj 2. Kniha Samuelova, kde král David mluví s prorokem Nathanem. David říká Nathanovi, že chce postavit kamenný dům (Chrám) pro Hospodina, protože Bůh do té doby přebýval jen v provizorním stanu (Tabernáklu). Bůh však skrze Nathana Davidovi odpovídá slovní hříčkou: „Ty mi chceš stavět dům, ale já postavím dům tobě.“ Prorok Nathan pokračoval: „Až zemřeš a odejdeš, já pozvednu tvé semeno, které usadím na trůnu. Já budu jeho otcem a on bude mým synem. A on mně postaví dům. A já tam přijdu přebývat, jako jsem přebýval ve stanu v poušti.“ Podle Wrighta lidství samo o sobě bylo od počátku zamýšleno jako budoucí „Chrám“, v němž se Bůh plně usídlí. Skutečným Božím záměrem bylo přijít osobně a žít uprostřed svého lidu jako lidská bytost. Židé věřili, že v Chrámu se prolíná rozměr nebe (boží prostor) a země (lidský prostor). Zahrada Eden byla prvním takovým chrámem, kde Bůh chodil s člověkem. V knize Zjevení (21-22) nový Jeruzalém sestupuje z nebe na zem. Wright skrze tyto skutečnosti pochopil, že to, co začalo jako lokální přítomnost Boha v Chrámu v Jeruzalémě, se skrze Ježíšovo vzkříšení rozšířilo na celý vesmír. Nové nebe a Nová země nejsou tak zničením starého světa, ale jeho radikálním uzdravením.
Když se v Novém zákoně objevuje Ježíš z Nazareta, autoři evangelií v něm vidí přímou spojnici k Nathanovu proroctví. Jako Král z rodu Davidova (Mesiáš) sedá na Davidův trůn a zrcadlí Boha mezi lidmi. „Slovo se stalo tělem a stanovalo (přebývalo) mezi námi“. .. Ježíš je nyní tím fyzickým místem, kde se nebe definitivně dotklo země.
N.T. Wright upozorňuje na popis Letnic ve Skutcích apoštolů (2. kapitola). Když Hospodin v minulosti sestupoval do Chrámu, jeho sláva (Šekina) se projevila jako oblak a oheň uzamčený v jediné, přísně střežené vnitřní místnosti, ve Svatyni svatých. Po Letnicích plní tuto funkci lidské srdce. Lidské srdce se stává tou novou „Svatyní svatých“, živým průsečíkem, kde Bůh osobně přebývá a komunikuje s člověkem. Nový zákon a Boží přítomnost jsou skrze Ducha svatého vloženy přímo do živého lidského nitra. V jeruzalémském Chrámu byla Svatyně svatých nejposvátnější místo, místo absolutního ticha, skryté za oponou, kam nikdo běžně nesměl a kde přebývala Boží přítomnost. To je přesná prostorová metafora pro to, co Jung popsal jako Self (Bytostné Já).Je to ten nejhlubší, posvátný střed lidské psychiky, který leží hluboko pod naším ego-vědomím, ukrytý za oponou všedních myšlenek (v nevědomí). Stejně jako byl Chrám uspořádán v soustředných kruzích (nádvoří, svatyně, svatyně svatých), i lidská psychika má podle Junga vrstvy, které vedou k tomuto božskému středu.
Při Ježíšově smrti se podle evangelia roztrhla chrámová opona, která oddělovala lid od Svatyně svatých. O Letnicích tento Boží rozměr zaplavil lidské bytosti. Pro Junga je duševní krize nebo hluboký spirituální prožitek momentem, kdy se roztrhne opona mezi vědomým egem a nevědomím. Boží přítomnost, která byla do té doby uzamčena v hlubinách nevědomí, náhle zaplaví lidskou mysl. To je to ticho Mistra Eckharta -
Mudrc řekl: „Když všude zavládlo hluboké ticho, sestoupilo do mě s hůry, z královského trůnu tajné slovo.“ A kde je to ticho, kde je to místo, v němž je to vnitřní slovo vyslovováno, klade Eckhart řečnickou otázku. A odpovídá si: V té nejryzejší části duše, v její nejskrytější části, v její podstatě. Tam je ticho a prázdno, protože tam neproniklo a nepronikne nic zvenku, žádný obraz stvoření ani jeho představa. Všechno, co duše dělá, dělá prostřednictvím svých sil – rozumu, smyslů, vůle, nikoliv svojí podstatou. V podstatě žádné dílo není, tam duše nic nekoná. Proto Bůh může snadno vejít do tohoto základu duše a zde se s ní spojit. Tak zde, v základu duše, Bůh rodí svého syna. Jeho vůlí a přirozeností, je být všem věcem začátkem i koncem. „Toto se děje pouze dobrým a dokonalým lidem, kteří si osvojili podstatu všech ctností, takže z nich ty ctnosti vycházejí podstatným způsobem a kteří v sobě mají drahocennou nauku našeho Pána Ježíše Krista.“
Mistr Eckhart tvrdil, že historické narození Syna (Ježíše) v Betlémě nemá pro člověka smysl, pokud k tomuto rození syna nedochází neustále v lidské duši. V kontextu Wrighta to znamená: Letnice nejsou jen historickou událostí v Jeruzalémě, ale jsou mystickou realitou každého srdce, kde Duch svatý formuje Krista (Syna) v nás.
Proroci Starého zákona neustále varovali, že Židé svými hříchy, nespravedlností a sobectvím Chrám „znečišťují“, a proto z něj Boží sláva nakonec odešla. Pokud je Chrámem lidské srdce, pak to, co ho znečišťuje a deformuje, je náš Stín – naše nepoznaná temnota, sobectví, strachy a vytěsněné agrese, slyšíme C. G. Junga. Dokud člověk svůj Stín neintegruje (nepřizná si ho), vnitřní zrcadlo Chrámu je špinavé. Člověk pak místo Božího světla zrcadlí ven do světa jen své vlastní komplexy. Podle Wrighta je úkolem člověka, v jehož srdci přebývá Duch svatý, jednat jako kněz v tomto novém Chrámu. Má být strážcem plamene a přinášet jeho světlo a teplo do vnějšího světa.
Wright říká: Lidské srdce je Chrám, kde skrze Ducha svatého přebývá živý Bůh. Jung dodává psychologickou mapu tohoto Chrámu. Srdce je hluboký, tajuplný prostor (nevědomí), v jehož středu hoří oheň Ducha svatého. O Letnicích sestoupil Duch svatý a Kristus se stal skutečně přítomným ve svém novém Chrámu – v lidském srdci. Král vesmíru se dává poznat svému lidu. O Letnicích se nebe a země propojily skrytě, uvnitř nitra jeho učedníků. Pokud by Letnice byly parúsií, měl by pravdu Jung. Spása by se odehrávala uvnitř lidského nitra. Wright však říká: Letnice jsou pouze počátkem, závdavkem, parúsie teprve přijde a bude zjevným druhým příchodem Ježíše Krista v jeho oslaveném těle.
Jung v nevědomí vedle nejvyššího dobra (imago Dei) postuloval i nejhorší zlo, s kterým jako psychiatr měl své zkušenosti. Byl také inspirován biblickou knihou Job. Jestliže mluvil o nadlidských silách dobra a zla, potvrzoval jen to, co dobře zná teologie. Teologie zná proces rozlišování duchů a to je přesně to, co Jung dělal při analýze snů a vizí; člověk musí rozpoznat, jaký impuls v jeho nitru mluví. Je třeba se ptát: je to hlas, který mě vede k vlastnímu růstu a pokoře nebo mě ničí úzkostmi či obsesemi či mne falešně svádí k pýše a megalomanickým představám? Je to hlas od Boha nebo hlas svůdce, který mne přivede do blázince?
Pro teologii zlo není přirozenou součástí bytí. Je to narušení dobrého stvoření. Zlý duch (Satan) je stvořená bytost, která se vzbouřila proti Bohu. Teologie odmítá, že by Bůh měl svoji temnou polovinu. Jung však tvrdil, že pokud je Bůh všezahrnující totalitou, musí mít v sobě dobro i zlo. Toto se jeví jako ten nejpodstatnější spor mezi Jungem a teologií, díky kterému mnozí s vaničkou vylili i dítě. Zlo nemůžeme integrovat, vůči zlu se musíme vymezovat.
Imago Dei naopak postulují Wright i Jung a oba se shodnou, že smyslem života je, aby bylo zrcadleno lidským duchem. Oba se shodnou i v tom, že musí být očištěno. Křesťanský koncept hříchu a porušenosti se v Jungově paradigmatu projevuje jako Stín, ona temná, potlačená, zraněná a nepoznaná část našeho já. Dokud člověk svůj Stín (svou hříšnost/temnotu) popírá, vidí třísku v oku bratra, ale trám ve vlastním oku nevidí. Abychom mohli zrcadlit imago Dei, musíme nejprve projít tím, čemu Jung říká „integrace stínu“ a co teologie nazývá pokáním (metanoia – obrácení mysli, uznání vlastní hříšnosti). Bez toho aniž bychom si přiznali svou vlastní temnotu, je jakákoliv svatost jen falešnou maskou. Jungovská terapie vede k rozpoznávání tohoto stínu, teologie má k dispozici zpověď a slova modlitby. Stojí na stanovisku, že síly temna jsou příliš mocné na to, aby je člověk zvládl sám. Proto se dovolává pomoci a ochrany Ježíše Krista, který jediný dostal tu moc, člověka z tohoto zajetí vysvobodit.
