Článek
V původním hebrejském textu Písma je slovo Adam (ha-adam) použito v jednotném čísle (stvořil jej), ale hned vzápětí text přechází do množného čísla (stvořil je jako muže a ženu). Teprve v Genesis 2 dochází k jejich oddělení. Slovo cela, které se běžně překládá jako žebro v původní hebrejštině znamená spíše bok nebo strana. Rozdělil tedy původní androgynní bytost na dvě poloviny, na muže a ženu. Někteří starověcí rabíni tvrdili, že původní Adambyl stvořen jako androgynní bytost (či hermafrodit) – měl dvě tváře a obě pohlaví zároveň.
V knize Genesis 2,7 čteme - „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“
Bůh tedy stvořil člověka k obrazu svému a oživil ho svým dechem. Mohli bychom tak předpokládat, že dech, rozuměj také duch (v hebrejštině rúach, v řečtině pneuma znamená dech i duch) je to, co má člověk od Boha, tedy že něco v člověku je božské podstaty.
Vyjděme z představy, že je to právě tento Boží dech – duch, který v nás jako Boží přítomnost přebývá, že je to ta nejvnitřnější část v nás, která má stejnou podstatu jako Bůh, protože z Boha přímo vychází. V teologii obecně je duch chápán jako neviditelná realita, která prostupuje celý stvořený svět, oživuje ho a prochází jím, aniž by byla nějak omezena.
·
A potom zde máme také Slovo – Logos. V Janově evangeliu čteme - „Na počátku bylo Slovo…“. Výraz logos se stručně překládá jako slovo, ale má i četné jiné významy. Logos (z řeckého legein – sbírat, mluvit, počítat) uvedl do filozofie Herakleitos z Efesu a mínil jím patrně společný řád vesmíru, jejž člověk myšlením pouze odkrývá. Starověcí stoikové používali spojení logos spermatikos, zárodečné slovo nebo také slovo semene, které do křesťanského myšlení zavedl raně křesťanský apologet svatý Justinus Mučedník (2. století n. l.) a spojil ho s Kristem. Filón Alexandrijský popsal logos jako prostředníka mezi Bohem a světem.
Představme si tedy Logos jako živoucí dýchající Jedno, které je nekonečné a ničím neohraničené ve své nezávislosti, svébytnosti a svrchovanosti. Sloveso legein – sbírat je pro nás rovněž jeho atributem. Je to pro nás osoba ve smyslu Já jsem. Představme si ho jako toho, kdo bude sesbírávat a uchovávat podoby povstávajícího, konkrétně jedinečného člověka. Byl by tak pro nás univerzálním jazykem ve smyslu sebevyjádření Já a oslovení Ty. Bude to tedy ona mužská část člověka, Duch jako Pán a Dárce života, přicházející od Boha.
A potom zde bude ona ženská část, část stvořená (hebrejsky nefeš, řecky psyché), pro nás duše. Ona bude tím, kdo bude od oné mužské části oddělena, aby se stala zárodkem života jedinečným způsobem vymezeného a ohraničeného. Zatímco Duch bude představovat vertikální spojení s Bohem, vědomí, svědomí a duchovní kapacitu člověka, duše bude tím, co se bude otevírat podobám vnějšího i vnitřního světa, a na konec i podobě, pro kterou byla stvořena, podobě imaga Dei, podobě dokonalého a dokonaného člověka, kterou ztělesnil Ježíš Kristus.
Logos by v naší představě potom tyto podoby konkrétního života sesbírával a uchovával.
NT. Wright nabízí pro ducha analogii se softwarem. Software je obecně definován jako soubor instrukcí, dat a programů, které říkají počítačovému hardwaru, co přesně má dělat. Sám o sobě nemá fyzickou podobu – je to v podstatě logický návod napsaný v programovacím jazyce. Program není statický; neustále ukládá nová data, tvoří si historii, konfiguruje se podle toho, co prožívá. Každé naše rozhodnutí, každý šrám na duši, každá radost modifikuje kód tohoto softwaru. Uchovává naši digitální stopu. I když je software nehmotný, potřebuje nějaký nosič, na kterém je jeho záznam uchován. A médiem tohoto softwaru by byl Duch sám ve své podobě individuálně vymezené duše, kterou jako její druh životem vede. Stejně jako byla žena vydělena z boku muže, aby se stala samostatnou a svobodnou bytostí. Duše (nefeš) se stává jedinečným celistvým životem. Podobně jako muž a žena touží, podle Genesis, splynout v jedno tělo, duše touží po spojení s Duchem (Božím dechem), ze kterého vzešla.
Pro naši abstraktní úvahu o duchu a o duši nalézáme oporu v prenatálním životě. V určitém okamžiku, asi pátý den po oplodnění, vzniká na přechodu z vejcovodu do dělohy útvar blastocysty. Zde po prve dochází ke klíčovému rozdělení buněk do dvou odlišných funkčních struktur. Z vnitřních buněk povstává základ pro budoucí plod, vnější buňky budou tvořit obal – trofoblast. Budou to právě buňky trofoblastu, později placenty a ještě později přítomnost matky, jejichž role bude vždy pro život nezbytná, ale dočasná.
Z biologického a evolučního hlediska jde o princip řízené výměny informací na buněčném, a později i symbolickém rozhraní. Tento neměnný princip se označuje jako výběrová propustnost.
Řekli jsme, že původní řecké slovo legein znamenalo sbírat, dávat dohromady, vybírat a následně číst, mluvit a interpretovat. Zdravá psychika musí mít, stejně jako buněčná membrána, schopnost řízené výměny. Pokud jsou hranice příliš propustné (chybí výběr), dochází k psychickému zahlcení a ztrátě identity (symbióza, trauma). Pokud jsou naopak příliš nepropustné (zeď místo membrány), dochází k izolaci a autismu. Vždy se jedná o bytostný dialog. Život, ať už biologický nebo duchovní, vzniká a udržuje se pouze na pomezí .
Komunikační rozhraní si tedy spojujeme s Duchem a Logos je pro nás imanentní životu na všech úrovních.Vybírá, čte a interpretuje výsledky své vlastní činnosti jako smysluplný fenomén ve smyslu řeckého fainomenon (řec. faino = osvětluji, ukazuji). Iniciuje i ukončuje platnost ochraňujícího a regulujícího vnějšího prostředí. Nejnápadnější je to u fyziologického porodu. Plod v děloze žije v prostředí vody, kyslík a živiny dostává přes placentu a pupeční šňůru, jeho plíce jsou stlačené a nefunkční. V momentě porodu se tento systém komunikace a výživy radikálně promění. Pupeční šňůra zaniká, plíce se poprvé roztáhnou, voda se vstřebá a člověk začíná dýchat vzduch. Je to radikální transformace do úplně nového způsobu existence. Pokud by plod v děloze zůstal příliš dlouho, placenta ho už neuživí a děloha se pro něj stane hrobem. Aby plod přežil, starý systém musí zaniknout a být opuštěn. Přesně to popisuje teologie v kontextu konce věků.
Hebrejské slovo pro úzkost nebo utrpení (cara) sdílí kořen se slovem pro úzké místo nebo těsno. Když plod prochází porodním kanálem, prochází tou největší těsností a úzkostí; je to doslova fyzické utrpení, které však vede k životu. Stejně tak krk (nefeš) je tím těsným průchodem pro dech. Abychom se narodili (jak biologicky, tak duchovně), musíme projít zúžením. Když Ježíš mluví o cestě k životu, říká: „Vcházejte těsnou branou… Neboť těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu“(Matouš 7,13–14).
N. T. Wrightovi je člověk nefeš– dynamická, křehká, dýchající bytost, která je definována tím, že neustále prochází proměnami, roste skrze těsnost zkoušek a směřuje k finálnímu „porodu“. Žije skrze své úzké hrdlo, kterým neustále proudí zapůjčený Boží dech, prochází těsností utrpení a porodních bolestí světa, aby se nakonec narodil do Nové země, podle N.T.Wrighta. Při porodu i znovuzrození nastává radikální řez. Dosavadní pouto je přeťato, člověk se musí nadechnout sám. Často máme pocit, že svět, ve kterém žijeme, je konečnou, absolutní realitou. Z pohledu N.T. Wrighta je to však jen přechodný systém.
