Článek
N.T.Wright na základě hlubokého studia Pavlových listů a starozákonních proroků ukazuje, že hlavním tématem Bible není lidský únik ze světa, ale Boží záměr obnovit stvoření a usídlit se v něm. Podle Wrighta cíl dějin spásy, od putování Izraele přes Ježíšovo vtělení až po finální proměnu světa, spočívá v okamžiku, kdy se Stvořitel vrátí domůdo svého chrámu (stvoření) a naplní ho svou uzdravující přítomností.
V jeho představě na tomto chrámu Nové země pracují mnozí, pod vlivem Ducha svatého, již dnes. Ale tato práce se děje lokálně a postupně. Je pouhou předzvěstí konečné reality. Teprve až přijde sám architekt (Bůh), On všechny tyto kousky práce spojí dohromady, odstraní lešení a definitivně se do chrámu nastěhuje.
Ale odhlédněme nyní od konce věků a podívejme se, jak Duch svatý působí dnes.
N. T. Wright o Duchu obecně uvádí, že v nás probouzí lásku k Bohu, usvědčuje nás z chyb a dává nám sílu žít jinak. Z pohledu jeho biblické teologie je Bůh suverénní a Duch svatý „vane, kam chce“ (Jan 3,8). Wright ve své teologii Nového stvoření vnímá Ducha svatého jako klíčového aktéra, který realizuje Boží království přímo v lidských dějinách a neustále posouvá stvoření od starého k novému.
Přirovnává Ducha svatého k ohnivému a oblakovému sloupu, který vedl Izraelity z Egypta. Spatřoval ho i v oné zvláštní Boží přítomností (Šekině), která dříve přebývala v chrámu, ale skrze Krista byla uvolněna pro celý svět. Vzkříšení Ježíše Krista je pro Wrighta momentem, kdy do našeho starého, umírajícího světa vtrhlo Nové stvoření. Událost Letnic (Seslání Ducha svatého) Wright interpretuje jako splynutí nebe a země. Oheň, který dříve sestupoval pouze na oltář v chrámu, nyní sestoupil na obyčejné lidi. Z každého věřícího se skrze Ducha stává živý chrám. Duch byl seslán proto, aby skrze lidi šířil Ježíšovu uzdravující a zachraňující vládu nad světem. Když se člověk narodí z Ducha, stává se součástí budoucí Nové země už v přítomnosti
Wright upozorňuje, že to hlavní znovuzrození se v dějinách spásy odehrálo o Letnicích. Pro druhý příchod Krista se v teologii používá slovo parúsie(parousia)
Wright vysvětluje, že v antickém světě slovo parousia neoznačovalo „odlet do nebe“, ale královský příjezd císaře. V jeho představě se parúsie odehraje na konci věků, kdy se Ježíš Kristus jako král převezme vládu nad světem. To bude to definitivní završení celého vesmíru.
V dnešních časech Duch svatý iniciuje narození z Ducha v jednotlivcích. Tím v člověku vytváří jakousi „mikro-parúsii“. Podle biblického podobenství o dělnících na vinici, všichni, kdo jsou skrze Ducha svatého přizváni do Nového stvoření (ať už na začátku dějin, nebo v poslední hodině), dostávají stejný dar – plný podíl na budoucí Nové zemi a vzkříšení. Když člověk v Pána Ježíše dosud neuvěřil nebo na Boha zapomněl, může se stát, že prožije ve svém nitru stejně tak dramatické znovuzrození, jaké zakusil sv. Pavel na své cestě do Damašku.
Příběh Abrahama (ale i Jakuba, Josefa nebo Joba) ukazuje, že radikální proměně a hlubokému poznání Boha velmi často předchází období těžkých zkoušek a úzkostí, smrtelný strach z něčeho cizího a mocného. Tento vzorec, zkouška/utrpení → věrnost → proměna/vzkříšení, je pro Wrighta univerzálním klíčem k celému biblickému příběhu. Zkoušky jsou tedy tou nejhlubší přípravou na znovuzrození z Ducha. Nutí člověka vzdát se kontroly nad vlastním životem a teprve z tohoto místa absolutní chudoby ducha a odevzdání může Bůh začít tvořit Nové stvoření.
Bůh v dějinách spásy zatím nikdy nejednal tak, že by naráz osvítil celou masu lidí. Vždy si vybral jednoho konkrétního jednotlivce, skrze kterého spustil novou éru. Abrahám byl jediný muž povolaný z pohanského Uru, skrze něhož vznikl nový lid. Mojžíšzažil soukromé zjevení v hořícím keři, zatímco Izraelci v Egyptě neměli tušení, co se děje. Ježíš (Mesiáš)přišel v tichosti, jako nenápadné dítě do jeslí. Tehdejší náboženští vůdci očekávali velkolepý, triumfální příchod, který uvidí všichni najednou – a fatálně ho minuli.
Wright jako klasický anglikánský teolog přemýšlí v hranicích dogmatiky. Jeho největší obavou je, aby se parúsie nerozpustila v pouhou vnitřní psychologii. Nedoceňuje ale skutečnost, že Boží modus operandi (způsob jednání) je fraktální. Pokud má nastat parúsie pro celý vesmír, dává naprostý smysl, že se nejprve přihodí v nitru jednotlivce (nebo jednotlivců), který se stane jejím nositelem a iniciátorem pro ostatní.
Wright často zdůrazňuje, že Bůh nepovolává lidi jen proto, aby je zachránil pro nebe, ale aby jim svěřil královskou a kněžskou odpovědnost za tento svět tady na zemi.
Stejnou vizi můžeme nalézt i v tarotové arkáně VII – Vůz. Podstata velkých arkán tarotu spočívá v zobrazení hlubokých duchovních témat, univerzálních lidských archetypů a klíčových vývojových etap, kterými člověk prochází během své životní pouti.Slovo „arkánum“ znamená tajemství. Podstatu Velkých arkán skvěle popisuje psychologie Carla Gustava Junga. Karty fungují jako zrcadlo našeho podvědomí.Nezobrazují konkrétní lidi, ale univerzální vzorce chování a energie, které nosíme uvnitř sebe všichni.
Tarotový Vůz je považován za symbolické vyjádření duchovní proměny člověka.
Vůz veze Vozataje za hradby města, za hradby známého světa. Jeho oděv ukazuje, že se stává zasvěcencem, jemuž se dostává pomoci i ochrany. Jeho vůz táhnou dvě sfingy znázorněny s lidskými hlavami na zvířecích tělech, symbolicky vyjadřujících evoluci vědomí. Jedna je černá a jedna bílá, dvě protikladné síly: světlo a temnota, vnitřní mystickou smrt a vnější život. Vozataj má na hlavě vavřínový věnec vítězství. Má na sobě znamení, která nosil velekněz starého Izraele, jako připomínku toho, že má přijímat a vědomě přivádět dolů vůli Nejvyššího. Vozataj na voze představuje právě toho jednotlivce, který vítězně prošel proměnou. Sedí ve voze pod nebeským baldachýnem (nebe a země jsou v něm propojeny).
Je to moment, kdy člověk plně integroval Boží přítomnost, ovládl chaos svého nitra a vyráží vpřed, aby inicioval Novou zemi.Je to zjevení Království v jednom konkrétním lidském životě. Tento člověk už parúsii nečeká na konci věků – on v ní žije a svým pohybem ji šíří dál.
A ještě z úplně jiného ranku toto téma zpracovává novela amerického spisovatele a letce Richarda Davida Bacha – Jonathan Livingston Racek (v originále Jonathan Livingston Seagull)
Příběh vypráví o mladém rackovi jménem Jonathan, který se odmítá smířit s fádním životem svého hejna. Zatímco ostatní rackové vidí v létání pouze praktický nástroj k získání potravy a bojují o zbytky z rybářských lodí, pro Jonathana je létání posvátným uměním, radostí a smyslem života. Kvůli své vášni pro rychlost, akrobacii a nekonveční chování je hejnem označen za nezodpovědného a je vyloučen ze společenství. Jonathan trénuje sám, stárne a nakonec umírá (přechází do nové úrovně bytí – srovnej ráj Wrighta), kde potkává racky, kteří sdílejí stejnou lásku k dokonalosti. Učí se od moudrého staršího racka Chianga, že nebe není místo ani čas, ale stav dokonalosti. Místo aby zůstal v tomto „ráji“, rozhodne se z lásky a soucitu vrátit zpět na Zemi k původnímu hejnu, aby se stal učitelem dalších vyloučených racků
N. T. Wright ve svých teologických pracích (Překvapen nadějí ) zásadně redefinuje tradiční křesťanskou představu o nebi. Tvrdí, že cílem křesťanské naděje není únik ze světa, ale vzkříšení těla a obnova celého stvoření, vznik Nového nebe a Nové země. Když Jonathan poprvé přejde do „vyššího světa“, zjistí, že má stále tělo racka, ale toto tělo letí mnohem rychleji a nepociťuje únavu. Dokonalost netkví v tom přestat být rackem (nebo člověkem), ale v tom být dokonalým rackem a plně realizovat svůj stvořený potenciál. Nejvyšší lekcí, kterou Chiang udělí Jonathanovi, je, že k absolutní dokonalosti nestačí létat rychlostí myšlenky, ale je nutné pochopit smysl lásky a laskavosti. Jonatan se proto vrací na zem k zatím ještě nevědomému hejnu, aby mu pomohl nalézt pravdu.
I když oba autoři jsou tak odlišní ve svých východiscích (Richard Bach píše z pozic široké spirituality ovlivněné hnutím New Age, N. T. Wright striktně z pozice ortodoxní biblické teologie) setkávají se v téměř identické vizi nového nebe a nové země.
