Článek
Říkal to příliš často na to, aby šlo jen o žert. „Musím přežít tu pětapadesátku a bude to dobrý.“ Věřil totiž v rodovou kletbu, která v jeho rodině kosila jednoho za druhým dřív, než se stačili dočkat důchodu. Otec zemřel v devětačtyřiceti. Matka v třiapadesáti. Boris čekal, zda přijde řada na něj.
Prapředek Sixtus Rösner z bavorského rytířského rodu zabil v souboji švagra. Oba pánové byli tehdy již ctihodní kmeti přes padesát, ale srdce jim plála stejně jako zamlada. Manžel byl mrtev a vdova vyřkla nad celým rodem klatbu: „Žádný z vašich potomků se nedožije více než pětapadesáti let.“
Boris o kletbě věděl od dětství a nepovažoval ji za pohádku. Sledoval čísla. Přemítal nahlas a říkal to příliš často na to, aby šlo jen o žert.
Čekali dceru a přišel syn, který málem nepřežil porod
Narodil se 25. ledna 1951 v Opavě. Rodiče čekali holčičku, která se měla jmenovat Doris. Zaměnili jen první písmeno. „Přišel jsem na svět za pět minut dvanáct. Máma rodila tři dny, už jí docházely síly,“ napsal v autobiografické knize.
Matka, herečka Jarmila Horská, hrála ještě v devátém měsíci těhotenství. Čtrnáct dní po porodu stála znovu na prknech. Divadlo nepočkalo.
Otec byl dirigent a herec, o sedmnáct let starší než jeho žena. Odešel od rodiny, když byl Boris ještě malé dítě. Zemřel, když bylo Borisovi třináct let. Náhradní tatínkové přišli a odešli, žádný z nich nic neznamenal. Zbylo divadlo. Zákulisí, dámské šatny, vůně parfému a prken. Mezi dětmi byl samotář, který si z vlastní chudoby udělal přednost: když mu máma něco ušila, vyšel na ulici s pocitem, že má něco, co nikdo jiný nemá.
„Strašně se mi líbila. Dodnes cítím její vůni, vidím ty dlouhé vlasy,“ říkal o matce. Vodil ji za ruku, rád se s ní ukazoval. Kolegové v divadle říkali: „Koukněte, Horská si narazila zajíce.“ Zaplavoval ho stud i hrdost zároveň.
Oko mu vzal střep ze žárovky
Byly mu tři roky, když mu v dětském pokoji u hlavy explodovala žárovka. Střep vletěl přímo do levého oka. Lékaři ho operovat nemohli, protože hrozilo oslepnutí i na to zdravé. Boris na levé oko trvale oslepl a po zbytek života ho trápily úporné migrény, na které bral silné léky. Zranění mu dodalo výraz, který režiséři četli jako démonický, a tak celou kariéru dostával většinou záporné role, ač byl v soukromém životě pověstný galantností a rytířstvím.
Herectví je profese, kde záleží na každém centimetru prostoru, na vzdálenosti od partnera, na odhadu hloubky jeviště. Boris hrál s handicapem, který by většinu lidí vyřadil ještě před první zkouškou, a přesto vystudoval DAMU, přesto Národní divadlo, přesto osmdesát rolí za dvacet let na jedné scéně.
„V životě mě ovlivnily tři věci. Máma, divadlo a tanec,“ říkal. O oku mluvil nerad. Tanec přitom nebyla jen záliba. V šestnácti ho provozoval závodně a uvažoval o baletu, věřil, že kdyby u tance zůstal, mohl být mistrem Československa. Zůstalo z toho trénované tělo a pohyb na jevišti, který ostatní herci neměli a taky záliba v šermu. Při jedné šermířské scéně málem přišel i o to jediné zdravé oko.
Matce komunisté zakázali hrát
V roce 1970 přišel zákaz. Jarmila Horská nesouhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Musela opustit divadlo v Chebu, kde byla přední herečkou souboru.
Výměnou získali byt v Praze. Jedenáct let dělala manuální práci. Začínala jako servírka, za dva roky se vypracovala na vrchní. Někdy mezi tím strávila tři čtvrtě roku na psychiatrii, těžce nesla odchod z divadla. Paradoxně právě v té době dostala první filmové role, malé epizodky, kam se dřív kvůli mimopražským angažmá nedostala.
Na začátku osmdesátých let se mohla vrátit do divadla, tentokrát do Příbrami. Přišla ale s podlomeným zdravím. Zemřela 27. června 1984, devět dní po svých třiapadesátých narozeninách.
Boris tehdy studoval DAMU. V dětství ji málokdy viděl plakat. Teď ji viděl plakat na každém kroku. Ten večer, kdy zemřela, hrál Salieriho v Amadeovi. Roli převzal po svém učiteli Václavu Voskovi, který zemřel těsně před premiérou. Ten večer ho zahrál tak, jak to už znovu nikdy nedokázal.
„Až když umírala, poznal jsem ji jako hrdinu svého života. Čím déle je mrtvá, tím intenzívněji na ni vzpomínám.“
Alice šla za ním až do Liberce a věděla o všem
Kdybychom hledali ženu, která drží pohromadě celý příběh Borise Rösnera, není to žádná z hereček ani studentek z DAMU. Je to manželka Alice. Seznámili se během studií, kdy mu bylo devatenáct a jí osmnáct. Vzali se hned po absolutoriu a ona s ním odešla z jižní Moravy do Liberce, kde dostal první angažmá.
Zpočátku bydleli na ubytovně, pak dostali garsonku. Alice pocházela z rodiny vinařů z moravské Nové Vsi, z domu, kde žily čtyři generace žen. Všechny katoličky. Všechny takhle tolerantní. V mnoha věcech Borise přesahovala, byla vyrovnanější a klidnější, ale žít s ním nebylo jednoduché.
Přicházel domů k ránu. Neptala se
Přicházel domů k ránu. Ona si četla a čekala. Dala mu večeři, šla spát a neptala se, kde byl. O avantýrách věděla, od vlastní matky znala starou pravdu, že muži zahýbají, ale málokdy kvůli tomu chtějí pálit mosty. „Jinak se s Borisem nedá žít,“ říkala. Nesnášela kouření.
Když slavil čtyřicátiny, přišli ho navštívit studenti z DAMU a začal mejdan. Tehdy si Boris uvědomil, že v tom malém bytě sedí Alice s nimi, ani neotevřela provokativně okno, aby kuřáci pochopili. „V ten moment jsem ji měl rád víc, než možná kdokoliv tušil,“ říkal Boris. Učila angličtinu a němčinu, studenti ji měli rádi. Po maturitních večírcích pro ni Boris jezdil.
Měli jednu dceru, Gabrielu. Další dítě mít nemohli, protože Alice měla těžký porod, stejně jako kdysi Jarmila Horská s Borisem. Matka ho k divadlu přivedla, Alice mu v něm dovolila přežít.
Tři hlavní role v jedné sezóně a pak diagnóza
V sezoně 2004/2005 hrál Boris Rösner na třech scénách zároveň tři zcela odlišné hlavní role: Harpagona v Lakomci v Národním divadle, za nějž získal Cenu Thálie, Cenu Alfréda Radoka i Cenu divadelních novin, Fredericka v divadle ABC a svého vysněného Cyrana v Divadle pod Palmovkou. Bylo to za hranicí lidských sil a zpočátku se zdálo, že ho tato sezóna jednoduše vyčerpala. Lékaři ale měli jasno brzy.
Nádor na plicích. Byl silný kuřák celý život. Chemoterapie mu vzaly hustou kštici, se kterou byl na každém plakátu a ke konci se mu vlivem léčby zhroutil obratel. Ochrnul a zůstal odkázaný na vozík. Přesto chtěl režírovat, plánoval, nevzdával se.
Jitka Asterová, jedna z jeho milenek, o něm mluvila roky po jeho smrti bez dramatizace. „Chodíval za mnou po představení. Vždy jsem poznala, že je to on, když klepal svým velkým prstem na dveře.“ V posledním období života byl s třiadvacetiletou Zuzanou Kajnarovou, o níž se mluvilo jako o jeho naději. Muž, který cítí, že mu dochází čas, se chytá přítomnosti oběma rukama. Alice zůstala.
Kletba se nemýlila
Zemřel 31. května 2006 v nemocnici v Kladně. Bylo mu pětapadesát let a čtyři měsíce. Před smrtí se prý rozloučil s místy, která měl nejraději a říkal: „Já jsem ten poslední, koho z mého rodu stihla ta strašná kletba. Ta kletba příliš brzké smrti.“
V říjnu 2006 mu prezident udělil in memoriam Medaili Za zásluhy I. stupně. Jeho hlas zůstal v dabingu (Jack Nicholson, Saruman v Pánovi prstenů), v rozhlasových nahrávkách, ve vzpomínkách studentů z DAMU. Dcera Gabriela porodila vnuka Františka. Boris Rösner ho nikdy neviděl. Narodil se několik měsíců po jeho smrti.
Alice zůstala sama. S obrazy, které maluje. Se třemi jazyky, ze kterých překládá. V tichém bytě, v němž se klíče ve dveřích za svítání už nikdy neozvou.
Zdroje: Dvojka ČRo, Reflex.cz, Květy.cz, Krajské listy, Naše hvězdy, Vlasta.cz, FDb.cz, Souboje Borise Rösnera, autobiografická kniha (1994)
