Článek
Místnost měří pět krát čtyři metry. Ivana Boórová do ní přivezla hračky a povlečení, aby se aspoň trochu podobala domovu, a teď čeká, až jí na hodinu a půl „půjčí“ vlastní děti. V rohu sedí pracovník sociálních služeb. O tom, že se natáčí, neví.
Kamera slovenské televize JOJ je v místnosti skrytě. Případ je vedený jako přísně tajný a rodiče o něm nesmějí mluvit. Ivana podle svých slov slyšela od úřadů, že pokud půjde do médií, může skončit na tři roky ve vězení. Ten den se rozhodla, že je jí to jedno.
Je 15. září 2012 a podle rozhodnutí britského soudu jde o poslední setkání. Čtyřletý Martin a mladší Samuel jsou určení k adopci a další schůzka v plánu není.
Matka si s nimi hraje, jako by se nic nedělo. O tom, co se kolem nich rozhoduje, kluci nevědí skoro nic. Znají jen svět, který jim před dvěma lety vymyslela. Hraje se v něm hra se zvláštními pravidly a jedno z nich zakazuje objímání. „Povedali, že sa nesmieme objímať, povedala som im, že je to preto, že v sebe máme vírus, ktorý by celú misiu zhatil,“ popsala reportérům.
Jediné objetí přijde až na rozloučenou, venku na parkovišti, pod dohledem pracovníka sociálky. Chlapce připoutají do autosedaček, pracovník zavře dveře a auto odjede. Pokud si to synové sami nebudou přát, rodiče je podle JOJ neuvidí, dokud jim nebude devatenáct. Před dětmi Ivana vydržela. Rozplakala se, až když byli pryč.
Boórovi patřili k desítkám tisíc Slováků, kteří po vstupu země do Evropské unie v roce 2004 odešli za prací do Británie. Ivana pocházela ze Šamorína u Bratislavy, kde zůstala její matka Eleonóra Študencová. Její manžel Vladimír Boór měl zázemí v Piešťanech. V Anglii pracovali oba. Ivana se podle ČT starala jako zdravotnice a sociální pracovnice o mentálně postižené. Postupně se dopracovali k vlastnímu domu, narodil se jim Martin, o dva roky později Samuel.
Jak spolu manželé vycházeli, se veřejnost nikdy pořádně nedozvěděla. Ivana o tom před kamerami nemluvila a otec mlčel celou dobu. Jisté je jen to, že rok 2010 jejich manželství nepřežilo.
V létě 2010 měl tehdy dvouletý Martin zánět na přirození a matka s ním zašla do nemocnice. Lékař zpozorněl. „Vo štvrtok večer začali s tým, že to nie je iba zápal. Že to vyzerá na úmyselné zranenie dieťaťa,“ vzpomínala babička. Podezření směřovalo k sexuálnímu zneužití a padlo na otce. Martina si v nemocnici nechali a matku s ním.
Co následovalo, popsala Ivana České televizi. Personál se vyptával na desetiměsíčního Samuela, který zůstal doma. „Není vám smutno? Ale ano, je. Nechcete, aby vám ho někdo přinesl, například manžel?“ Když jí nabídli, že bude mít obě děti u sebe, souhlasila. „A která maminka by nechtěla obě děti, když je to možné. Tak mi to umožnili, no, a na druhý den mi je sebrali.“
Soud chlapce 19. července 2010 svěřil do dočasné pěstounské péče. První měsíc se o ně staral místní pastor Kurt Van Fossan, pak odešli k cizí rodině. Policie případ vyšetřovala a sexuální zneužívání se neprokázalo. Stíhání otce zastavila. Domů se děti přesto nevrátily. Trestní a opatrovnické řízení totiž v Británii běží odděleně. Rodinný soud nerozhoduje o trestní vině, posuzuje, zda dítě utrpělo nebo mu hrozí závažná újma a jaké řešení je v jeho nejlepším zájmu. Případ vedla rada hrabství Surrey (Surrey County Council) a soudce první instance dospěl k závěru, že zákonná hranice pro zásah státu byla splněna.
Řízení se postupně rozrostlo do rozměrů, jaké si rodina nedovedla představit. Podle novináře Christophera Bookera z deníku The Sunday Telegraph se na něm podíleli čtyři sociální pracovníci, sedm lékařů a psychologů, šestnáct tlumočníků, třináct dozorců při kontaktech a desítky právníků. Celý proces stál britské daňové poplatníky přes milion liber. Z veřejně dostupných podkladů nelze přesně zjistit, co všechno v posudcích stálo. Ivana tvrdila, že úřady přicházely se stále novými obviněními.
Případy odebraných dětí mají pro média mimořádně silný příběh: malé děti, zoufalý rodič a úřad, který kvůli ochraně soukromí většinou nemůže veřejně vysvětlit svou verzi. U Boórových to platilo dvojnásob. Slovenská veřejnost znala hlavně výpovědi matky, její rodiny a reportáže JOJ. Podrobné důvody původního britského rozhodnutí veřejné nebyly a dodnes nejsou.
Dvouletému dítěti nevysvětlíte, že ho možná dají jiné rodině. Ivana proto sáhla po filmu Život je krásný, ve kterém otec v koncentračním táboře přesvědčuje syna, že všechno kolem je soutěž o body. „Hovorím deťom, že zbierajú body. Doslova podľa filmu Život je krásny,“ řekla. Hra měla jednu vadu. Body se nasbíraly, a domů se pořád nejelo. Kluci se několikrát přihlásili o odměnu a matka musela vymýšlet dál. Nakonec jim řekla, že úředníci body rozsypali a musí je sbírat znovu.
Zatímco před dětmi držela pohádku, vlastní život se jí sypal. S manželem se rozešla, o dům přišla a přestěhovala se do jednopokojového bytu. Za syny jezdila podle JOJ až dvě stě kilometrů, někdy pětkrát týdně, autem, které bylo už páté v řadě a svítily na něm všechny kontrolky. Večery trávila studiem britského systému sociální péče.
Rodina přitom měla náhradní plán. Pokud se chlapci nemohou vrátit k rodičům, ať je vychovává babička na Slovensku. Rada Surrey ale s babičkou jako s pečovatelkou nepočítala a prosazovala adopci. Soud dal v květnu 2012 za pravdu radě. Svěřit chlapce babičce odmítl, a tím otevřel cestu k adopci. Odvolat se proti rozsudku dalo, jenže matka s babičkou lhůtu promeškaly. Proč ji nestihly, se z veřejně dostupných zdrojů nedá zjistit. Slovenské ministerstvo zahraničí to zveřejnilo, až když se kauza v září dostala do médií, a připomnělo, že slovenští občané musí respektovat zákony země, ve které žijí. Kus boje tak prohrála rodina sama.
Adopce se tím přiblížila na dosah a nová rodina už měla i jméno. Chlapci měli vyrůstat jako Feyovi. Babička to později ukazovala reportérům ČT na školním sešitu. „Tady je jeho jméno,“ řekla a otočila obal se jménem Fey. „Stejně tak již byli podepsáni na dalších předmětech, jako je větrovka či vak na přezůvky.“
Ivana do té doby mlčela, protože se bála, že zveřejněním ztratí poslední šanci na vrácení dětí. Teď usoudila, že nemá co ztratit, a pustila k sobě televizní štáb. Reportáže JOJ spustily vlnu, jakou Slovensko u podobných případů nezažilo. Tři dny po posledním setkání, 18. září, se před britskou ambasádou v Bratislavě sešlo kolem sto padesáti lidí, aby protestovali proti adopci obou chlapců. Ve stejnou chvíli v Londýně jednal soud, který měl rozhodnout, jestli případ znovu otevře. Demonstranti přinesli papírové vlaštovky odkazující na Ivaninu hru. Každá z nich měla být jedním bodem pro Martina a Samuela.
Ministr zahraničí Miroslav Lajčák přijal babičku a o případu mluvil s britským protějškem Williamem Haguem. Cíl podle něj zněl jasně: dostat chlapce na Slovensko do péče paní Študencové. Do rozsudků londýnských soudů ovšem žádná diplomatická schůzka zasáhnout nemohla.
Případ se dostal i do britského parlamentu. Poslanec John Hemming, dlouholetý kritik rodinných soudů, v Dolní sněmovně upozornil, že slovenská televize věnovala kauze z Anglie tříhodinový pořad, zatímco britská média o jejích podrobnostech psát nesmějí.
Pomoc přišla i z Česka. Český emigrant z Londýna Jan Telenský se o případu dozvěděl z reportáží JOJ a zaplatil za právníky přes dva miliony korun. „Našel jsem nejlepšího právníka v Anglii na tento případ a slíbil jsem matce a dceři, že do Vánoc budou oba chlapečkové doma v Šamoríně,“ řekl ČT. Po skončení kauzy založil nadaci Děti patří rodičům, která pomáhá rodinám v podobné situaci.
Rozhodující tah vymyslela úřednice Marica Pirošíková, která zastupuje Slovensko u Evropského soudu pro lidská práva. Navrhla požádat britský soud, aby rodině zmeškanou lhůtu prominul. Soud ještě 18. září souhlasil a matce dal novou šanci se odvolat. Slovensko pak do řízení vstoupilo jako třetí strana.
Na podzim dostal povolení navštívit chlapce slovenský velvyslanec v Londýně Miroslav Wlachovský. Diplomat, který se jinak schází s politiky a celebritami, přistoupil na Ivaninu hru. „Prídem ako opravár a som veľmi zvedavý, ako na mňa budú chlapci reagovať,“ řekl před schůzkou. Přinesl vláček a helikoptéru a s kluky strávil přes hodinu. Hra mezitím dospěla k letadlům, která je mají odvézt domů a kterým chyběly motory. Babička na jedno ze setkání přivezla papírová letadýlka se jmény Martin a Samuel, vyrobená dětmi ze Slovenska. Po schůzce vyprávěla: „Chystajú sa, už sú body zrátané.“
Na listopadové jednání v Londýně přišla i pěstounka chlapců se svým synem. Soudu řekla, že se o kluky chtějí starat dál. Na otázky slovenských reportérů odpovídat nechtěla a od soudu odešla beze slova.
Odvolací soud 9. listopadu 2012 rozhodl, že chlapci mají odejít na Slovensko do péče babičky. O týden později rozsudek doplnil a určil, že přesun má proběhnout postupně. Rada Surrey s verdiktem nesouhlasila, chystala odvolání k Nejvyššímu soudu a přesun vůbec nerozjela. Nepřipravila plán, jak chlapce na odchod připravit, a babičce nerozšířila návštěvy, aby si tím nepodkopala vlastní odvolání. Babička tak vnuky dál vídala jen výjimečně, pod dohledem a v kontaktním centru.
Když se soud 14. prosince sešel potřetí, neskrýval rozčarování. Předsedající soudce Mathew Thorpe označil počínání úřadu za „žalostné“. Podle korespondence to podle něj vypadalo skoro jako vědomá snaha vzepřít se směru, který soud stanovil. Plán přesunu, který rada předložila, podle advokáta babičky vznikl kolem půl jedné té noci, bez jediné porady s rodinou.
Britský odvolací soud nezpochybnil, že podmínky pro zásah státu původně existovaly. Zároveň velmi ostře kritizoval způsob, jakým rada Surrey bránila návratu dětí k jejich slovenské rodině. Soud odmítl všechny předložené plány přesunu a nařídil vlastní s tím, že chlapci musí být na Slovensku nejpozději 4. ledna. Pěstouni, v rozsudku označení jako manželé F., pozvali babičku na Boží hod k sobě domů. Rada Surrey se nakonec dalšího odvolání vzdala.
Chlapci s babičkou a velvyslancem přistáli chlapci v Bratislavě na Nový rok 2013. „Konečne sme doma, ja už som ani minútu nechcela čakať,“ řekla Študencová. V Šamoríně se na ně přišel podívat i primátor. Ivana zůstala v Anglii ještě několik dní. Dala výpověď a vyklidila byt. Poslední den strávila podle televize JOJ v klášteře, kam chodila na mše. „Sem som chodila, pretože mi to dávalo pokoj a relax,“ řekla tehdy slovenskému štábu. Rozloučila se i s pastorem Van Fossanem, který štěstí přál bez rozdílu. „Som strašne šťastný, že to dobre dopadlo. Strašne som im to prial. Obom rodičom.“
Celý dosavadní život se jí vešel do deseti pytlů a pěti krabic, hlavně hraček a spisů ze soudního sporu, který trval dva a půl roku. Do Šamorína dojela stěhovací dodávkou po pětadvaceti hodinách přes pět států. „Včera som chlapcov prvý raz uspávala,“ řekla druhý den. Hned po návratu požádala okresní soud v Dunajské Stredě, aby jí děti do rozvodu dočasně svěřil. Soud to v únoru odmítl. Podle něj nedoložila bydlení ani zajištění péče a kromě stěhování se v jejím životě nic podstatného nezměnilo. Na povrch vyplul i spor, o kterém se dva roky veřejně nemluvilo. Otec chtěl syny vídat. Babička si stěžovala, že bouchá na dveře, píše výhrůžné zprávy a čeká na ni před domem. Boór výhrůžky odmítl a víc neřekl. Krajský soud v Trnavě nakonec rozhodnutí z Dunajské Stredy zrušil a děti matce dočasně svěřil. Spisy z pěti krabic, které Ivana vezla přes půl Evropy, dlouho ve skříni neležely.
Případ mezitím přerostl jednu rodinu. Poslanec Hemming v lednu 2013 předložil v britském parlamentu návrh usnesení, podle kterého Slovensko evidovalo nejméně čtyřicet případů s osmdesáti devíti dětmi, v nichž podle slovenské strany anglické soudy pochybily. O rok později vydal předseda rodinné sekce anglického soudu James Munby pokyny, které měly rodinné soudy víc otevřít veřejnosti a ukončit rozhodování o dětech za zavřenými dveřmi.
