Článek
A světe, div se, žijeme. A často docela dobře.
Dítě nebo vlastní byt?
Na trhu s nemovitostmi si dnes člověk připadá jako při online aukci jachty, přičemž má v peněžence pětistovku a kartičku do knihovny. A do toho slyší: „A co děti, plánujete?“ No, momentálně plánujeme, jestli si můžeme dovolit rohlíky bez slevy.
Jasně, děti nejsou jen o penězích. Ale když nemáš stabilitu, prostor, klid a trochu víc než pár tisíc na účtě po výplatě… tak to není úplně lákavý scénář.
Pohodlí není sprosté slovo
Když si můžu ráno v klidu vypít kafe a nikdo mi u toho nekřičí do ucha, připadám si trochu jako vítěz. Ne proto, že bych děti neměla ráda. Ale protože si vážím ticha. A možnosti jít večer do kina bez potřeby řešit hlídání. A taky toho, že mi nikdo nevyleje jogurt do kabelky.
Tohle není pohodlnost. To je svoboda. A vědomá volba. Až moc dobře víme, co dítě znamená – fyzicky, psychicky, finančně. A kdo říká, že ne, ten ho ještě nemá. Nebo lže.
Kde jsou ti muži?
Část problému je i v tom, že když už o tom dítěti začneme přemýšlet, tak se rozhlédneme a… nic. Muži ve třiceti hrají na PlayStationu, zvažují, jestli si založí YouTube kanál, a na otázku „kam to mezi námi směřuje?“ reagují zhruba jako srnka oslepená dálkovými světly.
Nebo jsou fajn. Ale nechtějí děti. Nebo chtějí, ale až „někdy“. Což, jak známo, je den, který v kalendáři nikdy nenajdeš.
Ženy nejsou unavené mateřstvím. Jsou unavené tím, že by na to byly samy
Mnoho žen dnes dítě neodmítá, protože by ho nechtěly. Ale protože nechtějí zůstat samy. Tahat všechno. Být mámou, tátou, kuchařkou, terapeutkou i manažerkou rodinného rozpočtu zároveň. A taky nechtějí poslouchat, že „jsou sobecké“, když si dovolí říct: „Takhle to nechci.“
A není to tak trochu všechno naruby?
Možná. Ale upřímně – co je na tom špatně? Dřív se dělaly věci „protože se to tak dělalo“. Teď se ptáme proč. A pokud si na to „proč“ neodpovíme přesvědčivě, necháváme tu možnost viset ve vzduchu.
A místo dětského smíchu se bytem line hudba ze Spotify. Místo plenek přijdou boty na hory. A místo kroužků pro předškoláky si platíme kurz pečení kváskového chleba. A žijeme. Po svém. Bez pocitu, že něco musíme.
