Článek
Mastix, který žral kůži a těhotná princezna
Léto 1959, Barrandov. Režisér Martin Frič připravuje pohádku podle motivu Boženy Němcové a hledá princeznu Ladu. Má vytipovanou Miriam Hynkovou. Ta ale těsně před natáčením onemocní. Frič uvažuje o Evě Klepáčové, manželce Josefa Zímy, kterého už má obsazeného jako prince Radovana. Eva je ale v pokročilém stádiu těhotenství.
Nakonec vytáhne z komparzu dvacetiletou Marii Kyselkovou z Brna. Původně zdravotní sestra, pak manekýnka, která dostala jen malou roli dvorní dámy. Teď má být hlavní hvězda. Je také těhotná, ale v počátečním stadiu. Pod kostýmem to nejde poznat.
Natáčení trvá tři měsíce. Denní gáže je 200 korun, tehdy slušné peníze. Každé ráno Marie sedí v maskérně dvě hodiny. Maskérky jí na hlavu lepí mastixem těžkou paruku a na čelo zlatou hvězdu. „To byla děsná žíravina! Rozežírala mi čelo,“ vzpomínala později. Mastix jí poleptá pokožku natolik, že si z natáčení odnese trvalou jizvu. Paruka je tak těžká, že jí bolí krk. Kostýmy taky neváží málo.
Natáčení se neobejde bez úrazů. Princ Radovan má na závěr souboje s králem Kazisvětem zlomit jeho meč. Jednu stranu meče proto upraví, aby se Josef Zíma nezranil. Herec ho bohužel zlomí právě ostrou stranou a prořízne si nohavici. Štěstí v neštěstí, nic vážného.
Marie je „strašně zamilovaná“ do Petra Haničince, se kterým čeká syna Ondřeje. S Josefem Zímou, který hraje jejího filmového prince, vychází dobře. „Moc se mi líbila, ale byl jsem krátce ženatý, tak vše zůstalo v rovině přátelského vztahu,“ přiznal později Zíma. Josef má za sebou těžké měsíce. Právě se vzpamatovává z něčeho, co mohlo ukončit jeho kariéru i život.
Mikrospánek a smrt režiséra
Říjen 1959, měsíc před dokončením pohádky. Josef Zíma jede v noci ze Strakonic, kde zpíval pro vojáky jako bývalý člen Armádního uměleckého souboru. V autě s ním sedí režisér Jiří Jungwirth, zpěvačky Judita Čeřovská a Alena Pánková. Je unavený, před sebou má dlouhou cestu, venku je tma. Zíma za volantem usne. Auto narazí do stromu.
Jungwirth zemře v nemocnici. Pitva později ukáže, že příčinou smrti byl kus látky zapomenutý lékařem v těle během operace. Kdyby tam nebyl, možná by přežil. Čeřovská utrpí jedenáct zlomenin, poškození jater, ztratí ledvinu. O čtyřicet let později zemře na rakovinu, která pravděpodobně souvisí se ztrátou ledviny po nehodě.
Zíma dostane tříletý podmíněný trest, zákaz řízení a povinnost hradit léčebné výdaje. Tři roky mu srážejí dvě třetiny platu. „Byl jsem vinen,“ přizná později v pořadu Face to Face. Vojenský prokurátor mu sice sdělí, že Jungwirthova smrt nebyla přímo jeho vinou, ale stejně ho pocit viny pronásleduje celý život.
Rodinná situace doma je horší než na policii. Manželka Eva Klepáčová se psychicky zhroutí. Vyskakuje z okna s jejich několikaměsíční dcerou Zuzanou v náručí. Dceru zachrání babička, která je náhodou v místnosti a na poslední chvíli jí dítě vyrve z náručí. Evu zachrání tramvajové vedení pod oknem. Přežije, ale s vážnými zraněními nohou. Rozvine se u ní celoživotní maniodepresivní psychóza.
Princezna, která chtěla být jen máma
Marie Kyselková se s Petrem Haničincem seznámila přes Vladimíra Menšíka. „Vláďa mi říkal: Je dobře, že jsi Petra zaujala! On je na tom teď špatně, rozvádí se,“ vzpomínala. Haničinec se tehdy opravdu rozváděl se svou první ženou Štěpánkou, studentskou láskou. Když potká krásnou Kyselkovou, zamiluje se. „Petr byl můj první mužský. Byla jsem panna, zamilovala jsem se do něho na první pohled. Petr byl opravdový chlap, a kdybyste viděla, jaké měl krásné ruce a nohy!“ řekla později.
Žádost o ruku vypadá pragmaticky. Haničinec před ni položí formulář a řekne: jdeme na Staroměstskou radnici. Marie řekne ano. Po dokončení pohádky se narodí syn Ondřej a Marie definitivně skončí s herectvím. Jiné herečky by z úspěchu vytěžily maximum. Marie chce být dobrá matka a manželka.
Brzy ale zjistí, že Petr Haničinec má na manželskou věrnost vlastní názor. „Petr byl pracovitý a poctivý, měl ale také mnoho mimopracovních záležitostí a to mě hodně bolelo. Já ho ale tak moc milovala, že jsem se ho snažila za každou cenu udržet, snažila jsem se to ignorovat,“ přiznala.
Haničinec tráví večery v pražských barech s kamarádem Vladimírem Menšíkem. Jejich noční toulky jsou divoké. Marie se snaží nevěry přehlížet. Patnáct let. Když si Haničinec začne s rozhlasovou moderátorkou, najde si Marie sama milence.
Haničinec to bere jako zradu. Mužská nevěra prý nic neznamená, není to citové. U ženy je to prý hrůza. „Měla jsem také mimopracovní záležitost, a to se Petrovi nelíbilo. A bylo zle,“ popsala Kyselková moment, kdy to už dál nešlo. Po patnácti letech přijde rozvod.
Syn, který přinesl jen trápení
Syn Ondřej, kterého čekala při natáčení pohádky, se jí nikdy nestane oporou. Když mu je devatenáct, Petr Haničinec mu koupí byt. Ondřej se podle matky nemá k práci. Začne se stýkat s problémovou skupinou, propadne alkoholu a drogám.
Když nemá peníze, chodí za matkou. „Chodil za mnou a já dávala, pokud jsem měla. Chodil za mnou a já dávala, i když jsem neměla, mám přece v sobě mateřský srdce. Potom jsem přišla na to, že mě Ondřej začal totálně ruinovat. Musela jsem tedy utáhnout všechny kohouty a přišla tak o syna,“ řekla pro deník Aha.
Nakonec mu nechá přes dceru vzkázat, ať ji už nekontaktuje. „Ondřej se nám s Petrem prostě nepovedl,“ konstatuje na osmdesátinách. Syn ji nezavolá ani na narozeniny. Přes tři roky o něm neslyší. „Kdybych chcípla, Ondřejovi je to úplně jedno.“
Marie si po rozvodu vezme o dvanáct let mladšího zubaře. Má s ním dvě dcery, Alžbětu a Žofii. Prožijí spolu čtyřicet let. Poslední roky jsou ale těžké. Manžel onemocní rakovinou a odmítá hospitalizaci. „Byl úplně prožraný rakovinou. A tak jsem z jedné místnosti doma měla takový nemocniční pokoj s polohovací postelí a plnila roli ošetřovatelky a zdravotní sestry zároveň.“
Po jeho smrti živoří. Živí se jako vrátná na strahovských vysokoškolských kolejích. Po dvou letech dobrovolně skončí. Pak toho lituje. „Tam to žilo, studenti, hosté, člověk byl neustále s někým v kontaktu. Teď jsem sama.“ Po operaci páteře špatně chodí, používá invalidní vozík. Trápí ji nesnesitelné bolesti v nohou. Střídavě bydlí doma nebo v psychiatrické léčebně v Bohnicích, když už je psychicky na dně.
Zemře 21. ledna 2019 ve věku 83 let. Najde ji ráno dcera Žofie a soused, herec Ivo Niederle. „Měl jsem klíče a tak jsem otevřel, odpočívala po snídani, už ale nedýchala.“
Hrob Marie Kyselkové
Zíma zpíval až do konce
Josef Zíma po nehodě pokračuje v kariéře. Zpívá dechovku, nazpívá kolem 200 písní, získá tři zlaté a jednu platinovou desku. Stane se nekorunovaným králem české dechovky. Točí pohádky a filmy. Dabuje Ivana v Mrazíkovi. Hraje divadlo, moderuje v rozhlase.
Ještě v 85 letech moderuje rozhlasové pořady U muziky a Ta naše písnička. V roce 2024 mu amputují nohu, ale pár dní před operací ještě vystupuje v Divadle U Hasičů. Získá Cenu Františka Filipovského za dabing, Thálii za operetu a muzikál, medaili Za zásluhy od prezidenta Zemana.
„Jsem šťastný, že mám velkou rodinu, že se všichni máme rádi,“ říká v posledních letech. Optimismus a láska k rodině ho drží nad vodou. Zemře 6. března 2025 ve věku 92 let v pražském domově pro seniory.
Pohádka, která přežila všechno
Pohádka Princezna se zlatou hvězdou měla premiéru 18. prosince 1959. Podle námětu Boženy Němcové, v režii Martina Friče, s hudbou Bohuslava Sedláčka. Kritici film odmítli, vyčítali mu těžkopádnost, špatné herecké výkony a přeslazenost. Ale diváci ho milovali. V kinech ho vidělo přes šest milionů lidí. Stal se jednou z nejoblíbenějších českých pohádek všech dob.
Stačí pár minut filmu a divák zapomene na realitu. Ocitne se v pohádkovém království, kde princezna utíká před zlým králem Kazisvětem, najde si práci v kuchyni v myším kožíšku a nakonec si vezme prince Radovana.
Kostýmy z filmu
Josef Zíma a Marie Kyselková prožili mnohem složitější a krušnější život, než je ten v pohádce. Marie s jizvou na čele od žíravého mastixu, se zničenou kariérou, patnácti lety s nevěrným mužem, se synem, který ji zruinoval a se smrtí v osamění. Josef se potýkal se smrtí kolegy při nehodě, pokusem manželky o sebevraždu s dcerou v náručí a celoživotním pocitem viny a nakonec amputovanou nohou v 85 letech.
Pohádkový příběh končí šťastně. Ten skutečný ne, protože život vždycky není jen pohádka.
Zdroje:
