ISIS jí zastřelil šest bratrů a Nadiu prodal jako sexuální otrokyni. Dnes má Nobelovu cenu míru

Dům, ve kterém ji v iráckém Mosulu drželi, byl celé měsíce zamčený na klíč. Jednoho dne si muž, který ji koupil jako otrokyni, odskočil ven a poprvé za sebou nechal odemčeno. Nadia Murad nezaváhala. Vyklouzla ven a vyšla do ulic. Mosul, druhé největší město Iráku, tehdy ovládal Islámský stát, teroristická organizace známá pod zkratkou ISIS, která v roce 2014 zabrala velkou část Iráku a Sýrie. Po městě visely plakáty. Slibovaly pět tisíc dolarů každému, kdo vrátí uprchlou „sabíju“, jak ISIS říkal zotročeným ženám. Šla skoro dvě hodiny podvečerním městem plným lidí, kteří příchod ISIS vítali, a věděla jediné. Dveře, na které nakonec zaklepe, rozhodnou, jestli bude žít. Za jedněmi bydlí někdo, kdo ji za odměnu vydá. Za druhými někdo, kdo riskne vlastní krk. Vsadila všechno na náhodnou bránu v cizí ulici.

Než se z ní stala uprchlice, otrokyně a nakonec nositelka Nobelovy ceny míru, byla to obyčejná vesnická holka. Vyrostla v Koču, malé vsi plné rolníků a pastevců, jako nejmladší z jedenácti dětí. Otec jí zemřel, když jí bylo deset. Byla jezídka, ale o staré hrozbě, která k té víře patřila, jako dítě skoro nevěděla. Snila o tom, že si jednou otevře vlastní salon krásy. Nešlo jí přitom o vzhled. Představovala si ho jako útočiště, kam by ženy a holky z vesnice mohly chodit, povídat si a být na chvíli jen mezi sebou. „Byl to bezpečný prostor, kde by ženy a dívky měly něco svého,“ popsala to později. Z domova nechtěla nikam odejít.

Sotva o dva týdny později už vesnice, ze které nikdy nechtěla odejít, prakticky neexistovala.

Aby člověk pochopil, proč zrovna její vesnici potkal takový osud, musí vědět, kdo jsou jezídé. Jeho příslušníci patří k jednomu z nejstarších náboženství světa, dnes je jich necelý milion a většina žije kolem hory Sindžár v severním Iráku. Věří v jednoho Boha, který svět svěřil sedmi andělům. Nejvýš z nich stojí Melek Táus, Páví anděl. Do téhle víry se člověk může jen narodit, nepřestupuje se k ní a sňatky se uzavírají uvnitř komunity. Proto jich je tak málo.

Právě Páví anděl jim po staletí přináší smrt. Podle jezídů se odmítl poklonit Adamovi, protože chtěl sloužit jedině Bohu, a ten ho za tu věrnost povýšil.

Stejnou zápletku zná islám u Iblíse, tedy Satana, jenže s opačným vyústěním. Co muslimové čtou jako pýchu padlého anděla, jezídé uctívají jako oddanost. Z toho nedorozumění vznikla nálepka „uctívači ďábla“, která je provází dodnes. Sami si vedou počet vyvražďovacích vln a počítají je na desítky. ISIS byl jen poslední v řadě. Jezídé pro něj nebyli „lid Knihy“ jako křesťané nebo židé, kterým jeho výklad přiznával aspoň jakousi ochranu, ale bezvěrci určení k vyhlazení. To, co provedl Nadie, mělo v hlavách jejích věznitelů náboženské razítko.

V létě 2014 se Islámský stát valil severním Irákem. V červnu padl Mosul, během pár dní ovládli teroristé třetinu země. Třetího srpna udeřili na Sindžár, jezídskou domovinu. Statisíce lidí prchaly, desetitisíce uvízly bez vody a jídla na holé hoře Sindžár, kde mnozí zemřeli vyčerpáním.

Kočo mezi zachráněnými nebylo. Skoro dva týdny žilo Kočo v obklíčení a doufalo, že ho to přejde. Patnáctého srpna přišlo od ISIS ultimátum. Přestupte na islám, nebo ponesete následky. Nepřestoupili.

Toho dne se vesnice rozdělila na dvě řady. Muži zvlášť, ženy zvlášť. Ze druhého patra vesnické školy tehdy jednadvacetiletá Nadia sledovala, jak bojovníci odvádějí muže na okraj vsi a střílejí je. Mezi nimi bylo šest jejích bratrů. Později je vyjmenovala po jednom, Džalo, Pise, Masúd, Chajrí, Iljas a Hádží. O pár dní později zabili i její matku Šami, ženu, která podle Nadiných slov celý život dřela jen proto, aby děti měly všechno, co potřebují. Starší ženy, které se na trhu „nedaly prodat“, likvidovali zvlášť. Mladší naložili a odvezli do Mosulu.

Cestou osahával dívky v autobuse jeden z bojovníků a velitel jim oznámil, že jsou teď „sabíja“, majetek Islámského státu. Ve městě Nadiu odvedli do haly, kde jezídky rozdávali a prodávali. Když si ji vybral jeden z mužů, ze strachu se vrhla k nohám soudce ISIS jménem Hádží Salman a ten si ji vzal místo něj. Z deště pod okap. Salman ji zapsal jako svůj majetek, donutil ji odříkat muslimské vyznání víry a celý týden ji bil a znásilňoval.

Jednou se pokusila utéct oknem, zatímco měl Salman poradu. Chytili ji. Za trest na ni poslal šest strážných, kteří ji znásilňovali, dokud neomdlela. Druhý den se dozvěděla, že je prodaná. Během tří měsíců prošla rukama několika mužů, kteří si ji předávali a přeprodávali jako věc. Občas ji přinutili obléct si těsné šaty a nalíčit se pro hosty. Holku, která snila o vlastním salonu, kde bude líčit ženy, teď malovali pro pobavení mužů, co si ji koupili. „Mé tělo i duši obsadili a používali lidé, kteří vypadají jako lidé, ale lidé nejsou,“ popsala to později.

Nadia nebyla výjimka, byla položka. Obchod s jezídkami neměl s válečným chaosem nic společného, ISIS ho vedl jako sklad. Bojovníci si psali seznamy se jmény a věkem, ženy třídili podle stáří a vzhledu, každé přidělili číslo a fotku do katalogu. Prodávalo se na trzích, v halách i přes mobil, kde kolovaly snímky otrokyň s cenami, některé se dražily online. Cena klesala až k dvaceti dolarům za člověka a mezi zbožím byly i devítileté holčičky. Vyrostla z toho celá vrstva překupníků, kteří ženy skupovali ve velkém a přeprodávali dál.

Šaría přitom muslimským ženám přikazuje přísné zahalení. Jezídské otrokyně musely na trhu stát odhalené, kupci si je prohlíželi jako dobytek a ptali se, kdy měly naposledy menstruaci. Těhotnou totiž jejich vlastní pravidla prodat zakazovala, a tak ISIS otrokyním vnucoval antikoncepci, jen aby zůstaly na prodej. Celé to hrdě obhajoval ve svém vlastním časopise jako právo vítěze. Ženy se přesto bránily, jak uměly. Mazaly si tváře popelem a stříhaly vlasy sobě i dcerám, aby u výběru vypadaly nezajímavě.

Ta náhodná brána, na kterou v Mosulu zaklepala, patřila sunnitské rodině, jež s ISIS nedržela. Většina uprchlých jezídek skončila zpátky v zajetí, protože je lidé, u kterých hledali pomoc, vydali za odměnu. Tahle rodina ne. Nejstarší syn, ve své knize ho Nadia nazývá Násir, jí sehnal falešný občanský průkaz se sunnitským jménem a propašoval ji přes jeden checkpoint za druhým až k hranici kurdského území. Sám pak musel utéct ze země.

Záchrana ho semlela. Dnes žije, stejně jako Nadia, v Německu. Chudý, sám, bez rodiny, kterou nechal v Iráku. Zpátky nemůže. Pomoc uprchlé otrokyni se v očích ISIS trestala smrtí a kraj, ze kterého pochází, je dodnes v troskách. Podle jeho přátel ho dvakrát museli zastavit, aby si nesáhl na život. Muž, který zachránil budoucí laureátku Nobelovy ceny, se z toho dodnes nevzpamatoval. Sama Nadia píše, že se otřese pokaždé, když si uvědomí, jak snadno mohlo všechno dopadnout jinak. Ty odemčené dveře, tichý dvůr, cizí brána.

V uprchlickém táboře v iráckém Dohuku bydlela v přestavěném lodním kontejneru. Odtud poprvé promluvila. V únoru 2015 popsala svůj příběh belgickému listu, ještě pod krycím jménem Basima, schoulená na hnědé dece. Mohlo to skončit tam, jako jeden anonymní výslech mezi tisíci.

Stal se pravý opak. Důležitou roli sehrál i jezídský duchovní vůdce Baba Šejk, který prohlásil, že ženy, jež prošly zajetím ISIS, nemají být zavrženy, ale ctěny jako „svaté ženy“. Tím z jejich svědectví sňal stud, který by je jinak umlčel. Nadia mlčet odmítla. V prosinci 2015 stála před Radou bezpečnosti OSN, která tehdy poprvé v historii vůbec jednala o obchodu s lidmi. Začala ji zastupovat advokátka Amal Clooney, manželka herce George Clooneyho. V roce 2017 vydala knihu Poslední dívka, výpověď o svém zajetí a útěku, který o rok později vyšel i v češtině. V roce 2018 dostala Nadia Murad společně s konžským lékařem Denisem Mukwegem Nobelovu cenu míru.

Sama přitom nikdy nepředstírala, že je to výhra. Pódium v Oslu bylo na hony daleko od okna školy v Koču, z něhož naposledy viděla své bratry. Místo o sobě proto mluvila o těch, které tam nechala. „Cítila jsem odpovědnost vyprávět příběh všech žen a dívek, které jsem nechala za sebou,“ řekla. Pořád opakuje jednu větu. Nechce být výjimka. „Chci být poslední dívkou na světě s příběhem, jako je ten můj.“ Jediná cena, která by jí podle ní mohla vrátit důstojnost, není medaile, ale spravedlnost a odsouzení pachatelů.

Nadia přišla skoro o celou rodinu. Osmnáct jejích příbuzných ISIS buď zabil, nebo odvlekl do zajetí. V roce 2017 se poprvé vrátila do Koča a našla z domu jen vypálené zdi. O čtyři roky později, v únoru 2021, konečně pohřbila matku a bratry, jejichž ostatky do té doby ležely v masovém hrobě. Kalifát Islámského státu se mezitím rozpadl, Sindžár osvobodili už v roce 2015 a o své území teroristé dávno přišli. Klid to ale nepřineslo. Sindžár leží dál v troskách, přetahují se o něj irácká vláda, Kurdové a milice, přes dvě stě tisíc jezídů zůstává v táborech a domů se bojí. Z šesti tisíc unesených žen a dětí je i po více než deseti letech od genocidy stále skoro polovina nezvěstných.

Spravedlnost přichází po kapkách. OSN řádění označila za genocidu, jako vůbec první ji odsoudily německé soudy, před které se ale dostala jen hrstka bojovníků. Většina vrahů jejích bratrů žije dál.

Z uprchlice se stala nejznámější tvář jezídské genocidy. Vede nadaci Nadia's Initiative, která pomáhá obětem násilí a obnovuje zničený Sindžár, je vyslankyní OSN a vdala se za jezídského aktivistu Abida Šamdína. Žaluje i francouzskou firmu, která podle obžaloby platila ISIS za provoz továrny v Sýrii. Vystudovala v Americe sociologii. Svůj příběh vypráví znovu a znovu, i když ji to pokaždé vrací zpátky. „Pokaždé, když ho vyprávím, beru těm mužům kus jejich moci,“ říká. Vlastní salon si neotevřela, zato pomáhá podle svých slov otevřít ho jiným ženám v Iráku. Když přijde řeč na to, co ji těší, mluví o vlasech a líčení, a po tom všem se u toho trošku usměje.

Někdy říká, že si jednou ten salon krásy přece jen otevře. Doma v Koču, v místě, odkud ji ISIS odvezl jako zboží a kam se po letech vrátila pohřbít vlastní rodinu.

Zdroje:

britannica.com | nobelprize.org | pbs.org | time.com | time.com | nadiasinitiative.org | en.wikipedia.org