Článek
Anička byla nadšená. Celý týden před koncertem poslouchala Robbieho hity na Spotify, učila se texty, těšila se jako malé dítě. „Mami, to bude nejlepší večer v životě!“ opakovala pořád dokola. Já se s ní těšila, ačkoli jsem trochu váhala kvůli hlasitosti. V aréně bývá hlučno, ale myslela jsem si, že Anička si zvykne. Je přece už skoro dospělá.
Bombastický začátek
Když v neděli večer Robbie Williams nastoupil na pódium v bílé kombinéze připomínající astronauta, vyprodaná O2 arena explodovala nadšením. Konstrukce začala jiskřit, Robbie vylezl nahoru a jako raketa vystoupal ke stropu haly. Bylo to skutečně ohromující – přesně tak, jak to popsali recenzenti druhý den - „bombastický úvod nastavil vysokou laťku.“
Já jsem žasla nad show, manžel točil video na telefon, ale všimla jsem si, že se Anička nějak schovává. Myslela jsem si, že je jen překvapená tou velkolepou podívanou. Když se Robbie vrhl dolů na laně a začal zpívat první píseň „Rocket“, zvuk byl opravdu mohutný. Aréna se rozezněla, všichni křičeli a já jsem si říkala, jaký je to skvělý zážitek pro celou rodinu.
První varovné signály
Při první písni jsem si všimla, že si Anička dává ruce na uši. „Je to hlučné, co?“ zeptala jsem se jí do ucha. Pokývala hlavou a udělala grimasu. Říkala jsem si, že to je normální – koncerty jsou hlučné, zvykne si. Všude kolem nás lidé tančili a zpívali, atmosféra byla fantastická.
Druhá píseň „Let Me Entertain You“ byla ještě energičtější. Robbie změnil kostým, konfety létaly vzduchem, publikum řvalo nadšením. Já jsem se snažila vtáhnout Aničku do atmosféry, ukázala jsem jí, jak ostatní tančí, ale viděla jsem, že se skutečně trápí. Ruce pořád držela u uší, občas si je úplně zacpala.
„Postupně si zvykneš,“ řekla jsem jí povzbudivě. „Zkus se uvolnit, užívej si to!“
Třetí píseň a rozhodnutí
Při třetí písni už bylo jasné, že to nejde. Anička seděla skrčená na sedadle, ruce pevně přiložené k uším a z výrazu její tváře bylo patrné, že to vůbec není schopna zvládnout. Nebyl to jen diskomfort – bylo vidět, že jí ten hluk opravdu ubližuje.
Manžel se na mě tázavě podíval. V tu chvíli jsem věděla, že musíme odejít. Byla jsem rozčarovaná, tolik jsme se těšili, vstupenky nás stály spoustu peněz a Robbie Williams působil skvěle.
Ale co je show proti pohodě našeho dítěte?
Odchod z arény
„Půjdeme,“ řekla jsem Aničce. Úleva v jejích očích mi potvrdila, že bylo správné rozhodnutí. Protláčeli jsme se řadou sedadel, kolem nadšených fanoušků, kteří si užívali každou sekundu vystoupení. Někteří se na nás dívali podivně – odcházet po třech písničkách z vyprodané arény asi nevypadá normálně.
Když jsme se dostali ven na chodbu, ticho bylo jako balzám. Anička si oddechla a omluvně se na nás podívala. „Promiň, mami, já jsem to opravdu nemohla vydržet. Bylo to tak hlučné…“
„Vůbec se neomlouvej,“ objala jsem ji. „Každý máme jiný práh snesitelnosti hluku. Není to tvoje chyba.“
Ponaučení
Bylo mi to líto – těch peněz, té příležitosti i toho, že jsme o koncert přišli. Ale v tu chvíli bylo důležitější něco jiného: že jsme ji nenechali v situaci, kterou nezvládala. Ten večer jsem si uvědomila, že i když chcete pro své dítě připravit nezapomenutelný zážitek, ne vždycky se povede tak, jak si představujete.
Robbie v aréně dál zpíval a tisíce lidí si večer užívaly naplno. My jsme se vraceli domů trochu zklamaní, ale zároveň s vědomím, že příště to možná zkusíme jinak – s špunty do uší, nebo prostě na jiném, klidnějším koncertu.
