Nacisté ho umučili, bonbón pojmenovaný po něm ale nezabili: příběh Karla Hašlera je sladký i krutý

Září 1941. Venkov u Ládví nedaleko Prahy. Štáb natáčí film Městečko na dlani. Karel Hašler stojí před kamerou, šedesátidvouletý, s kytarou v ruce, světlo podzimu na tváři. Pak přijedou auta. Muži v tmavých kabátech nevypadají jako novináři ani obdivovatelé. Přijdou přímo k němu. Vezmou ho a natáčení se zastaví.

Hašler se domů nevrátí nikdy.

Karel Hašler se narodil 31. října 1879 v pražském Zlíchově do rodiny, kde se nepočítalo s hvězdnou kariérou. Otec pracoval jako tesař na stavbě Národního divadla, matka živila rodinu jako pradlena. Dřina, skromnost a jasná životní cesta pro syna – vyučit se rukavičkářem a mít jistý chléb.

Karel se vyučil. Sotva v ruce držel výuční list, utekl k divadlu.

Nejdřív kočovné společnosti, pak Brno, Lublaň a Praha. V roce 1903 se dostal tam, kam mířil každý, kdo v Čechách bral divadlo vážně – do Národního divadla. Hrál konverzační hry, uplatňoval hlas, psal písničky. Byl to muž mnoha talentů a jednoho velkého neklidu, nikdy ho to nikde nedrželo moc dlouho.

Vedle Národního divadla psal, zpíval a vydával staropražské písničky. Kabarety a varieté ho přitahovaly víc než jeviště s vysokými stropy. V roce 1916 zmeškal představení a Národní divadlo ho vyhodilo. Hašler to přijal po svém – šel jinam a dělal víc.

Zlatý věk kabaretu Lucerna – to byl on. Od roku 1918 byl jeho ředitelem, autorem, režisérem i interpretem. Pracoval dlouho do noci, překládal libreta oper a operet, psal kabaretní skeče, skládal šansony. Napsal přes 300 písní. Mnohé z nich zlidověly natolik, že je dnes lidé považují za staré lidové skladby a přitom je napsal jeden konkrétní člověk, kluk z Pražského dělnického předměstí.

Zpíval to a celé Čechy to zpívaly s ním.

Rok 1917. Praha, Královské Vinohrady. Pražský lahůdkář František Lhotský zahajuje výrobu tmavých bylinných pastilek. Recept prý vymyslel hamburský lékárník roku 1877 a nejslavnější stopy po něm zůstaly v podobě bonbonů pojmenovaných po operním pěvci Enricu Carusovi, jemuž v Hamburku zachránily hlas těsně před vyprodaným koncertem.

Lhotský věděl, že německy znějící název v Praze nezabere. Potřeboval jiné jméno. Slavné. České. A ideálně spojené s hlasem. V roce 1920 zavítal do kabaretu Lucerna. S krabicí svých výrobků v ruce vyhledal tehdy nejpopulárnějšího českého písničkáře. Karla Hašlera.

Co se tehdy odehrálo, má kouzlo téměř filmového scénáře. Hašler bonbony ochutnal. Pak je ochutnal znovu. Pak dal Lhotskému písemný souhlas s užíváním svého jména na výrobku. Oba muži dostali skvělou reklamu zadarmo – jeden získal proslulé jméno pro bonbón, druhý připomínku vlastní existence v každé pražské lékárně a samoobsluze. Originál Hašlerova podpisu je dodnes uložen v Národním muzeu.

Hašlerky se staly okamžitým hitem. Lhotský je vozil po Praze na speciálně upraveném vozíku ve tvaru tuby, vyráběl reklamní letáky s veršovanými texty, rozvážel je po obchodech.

Reklamy hlásaly: „U nás nekašleme – máme Hašlerky.“ Nebo: „Za pošmourných a mlhavých dnů, také v přeplněných místnostech a ve společnosti. Hašlerky.“ Bonbón byl všude.

Jméno Hašler znělo doslova z každé kapsy.

Po Mnichovu 1938 a německé okupaci v březnu 1939 dělala většina lidí, co se dalo. Ztišila se, stáhla, čekala. Karel Hašler nezmlkl. Zpíval. Přetextovával staré písničky na nové, protiněmecké verze. V hospodách, mezi lidmi, kterým věřil, pouštěl slova, za která se v Protektorátu platilo krví:

„Hoši od gestapa, vy tu pěkně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte…“

Gestapo ho sledovalo. Poprvé ho zatkli, tři dny vyslýchali a pustili s varováním, aby přestal. Nepřestal. 2. září 1941 si pro něj přišli znovu. Přímo na natáčení exteriérů filmu Městečko na dlani v Ládví u Prahy. Tentokrát ho nepustili.

Kdo ho udal? Dodnes není stoprocentně jasné. Uváděl se režisér Václav Binovec, který to vždy vášnivě popíral. Možná to nebyl on. Možná ano. V Protektorátu bylo udání levné a hrdost drahá.

Byl ve vězení na Pankráci, pak ho převezli do Drážďan a v polovině října 1941 do Mauthausenu. Nejdřív ho zařadili do punčochárny. Pak ho blokový kápo převelel do kamenolomu. Z kamenolomu v Mauthausenu vynášeli vězni půlmetrákové kvádry po takzvaných schodech smrti – 186 schůdků, strmých, neúprosných. Kdo upadl, toho dozorci kopali dál.

V polovině listopadu ho zbil opilý příslušník SS. Zda bezdůvodně nebo z nenávisti nebo jen tak, to se v Mauthausenu nerozeznávalo. Způsobil mu otevřenou ránu na noze. Do táborové nemocnice Hašlera nepřijali. Zesláblý musel zpátky do práce. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny - hnisavého zánětu.

Hašlerova kamarádka Hilda Čiháková-Hojerová se za ním vydala ještě do tábora. Napekla buchty a vezla mu je. Zastavili ji u vrat. Pak jí přišel dopis: „Bylo to sladké, děkuji.“

21. prosince 1941 byl Karel Hašler odveden na trestný blok. Svlékli ho donaha. Pak na něj pustili ledovou vodu. Dva dny před Štědrým dnem Karel Hašler zemřel. Bylo mu 62 let. Doslova zamrzl. Stala se z něj, jak vzpomínal spoluvězeň, ledová socha.

Po Hašlerově smrti se Hašlerky staly něčím víc než cukrovinou. Staly se malým pomníkem.

František Lhotský v jejich výrobě pokračoval i za války, kdy byly suroviny vzácným zbožím. Po roce 1948 přišlo znárodnění, značka přešla pod Pražské čokoládovny a bonbóny se vyráběly coby kolektivní produkt socialistického průmyslu. Jméno Hašler komunisté příliš rádi neviděli.  Jeho písně oslavovaly Masaryka, legionáře a vysmívaly se meziválečným komunistům. V oficiálních dějinách byl dlouho přehlížen.

Jenže Hašlerky z regálů nezmizely. Nikdy. Děti je kupovaly v malých sáčcích v samoobsluhách, dospělí je nosili v kapsách jako pomoc při kašli. Zůstaly věrné původní bylinné receptuře.

Po sametové revoluci se výroby ujala firma Nestlé, která ji vlastní dodnes. Přidaly se nové příchutě – černý rybíz, višeň. Ale ta původní, tmavá, mentolově-bylinná pastilka zůstala stejná.

Jsou věci, které přežijí diktátory, režimy i zapomění. Hašlerka je jednou z nich. Bonbón přežil nacisty, přežil komunisty, přežil znárodnění i privatizaci.

Příště, až sáhnete do kapsy nebo do šuplíku a vytáhnete ji, vzpomeňte: nejdřív to byl hlas. Pak písničkář, který zpíval, co ostatní šeptali. Teprve potom bonbón. Ten bonbón se jmenuje Hašlerka. A teď víte proč.

Zdroje: Deník.cz – Umíral pod ledovou sprchou: Karla Hašlera nacisté umučili v Mauthausenu, ČT24 – Za své písně zaplatil Karel Hašler životem, Wikipedia – Karel Hašler (EN), Národní divadlo – Karel Hašler, profil, Kultura.cz – Karel Hašler

Kniha Lexikon slavných českých dynastií, autor Blanka Kovaříková, nakladatelství Brána

Kniha Příběhy retro značek, autor Milada Kůrková, nakladatelství Došel Karamel