Matka jí darovala dělohu, ve které ji kdysi nosila. Sedm pokusů o dítě selhalo, osmý vyšel

V sobotu 30. dubna 2016 ležely v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny dvě ženy. Matce bylo třiapadesát let, její dceři třicet. Chirurgové měli starší ženě odebrat dělohu a transplantovat ji mladší. Tutéž dělohu, ve které matka svou dceru před třiceti lety nosila.

Obě věděly, že jde o experiment. V Česku takovou operaci ještě nikdo neprovedl a ani ve světě s ní lékaři neměli mnoho zkušeností. Děloha se navíc na rozdíl od srdce nebo jater netransplantuje proto, aby zachránila život. Měla mladé ženě umožnit něco, o čem si od šestnácti let myslela, že to nikdy nezažije. Porodit vlastní dítě.

Zákrok vedl přednosta Kliniky transplantační chirurgie Jiří Froněk. Nejdřív bylo potřeba vyjmout dělohu z těla matky, aniž by se poškodily jemné cévy, které ji zásobují krví. Pak orgán napojit v těle dcery. Některé cévy měly průměr pouhý milimetr, operovalo se pod mikroskopem v úzkém prostoru pánve. Obě operace dohromady trvaly šestnáct hodin s přestávkami.

V šestnácti letech Janě lékaři diagnostikovali Mayerův-Rokitanského-Küsterův-Hauserův syndrom. Za složitým názvem se skrývá vrozená vada, při které ženě chybí děloha nebo není dostatečně vyvinutá. Postihuje přibližně jednu z pěti tisíc žen. Navenek nemusí být nic poznat a vaječníky obvykle fungují, žena tedy má vlastní vajíčka. Chybí jí jen orgán, ve kterém by dítě rostlo.

Žádná léčba tehdy neexistovala. „Smířila jsem se s tím a vzala to sportovně,“ popsala po letech Jana pro Českou televizi. Později se vdala a s manželem uvažovali o adopci, nakonec se k ní neodhodlali. O tom, že existuje transplantace dělohy, poprvé slyšela od své tety, která pracovala jako gynekoložka.

Od žijící dárkyně taková transplantace vyžaduje hodně. Zdravá žena podstupuje velkou operaci, ze které sama nemá žádný zdravotní prospěch, s hospitalizací, zotavováním a riziky náročného zákroku. Odběr dělohy je technicky obtížný, chirurg musí orgán uvolnit tak, aby zachoval cévy potřebné pro jeho fungování v těle jiné ženy.

„Já jsem se dlouho nerozhodovala. Věděla jsem to hned, že do toho jdeme,“ vzpomínala Janina matka pro Český rozhlas. Bylo jí třiapadesát a dělohu k dalšímu těhotenství už nepotřebovala.

Dva týdny po operaci seděly obě ženy na tiskové konferenci v IKEM vedle lékařů. „Je to super možnost, že konečně budu moci mít se svým mužem vlastní miminko,“ řekla dcera novinářům. Matka své pocity shrnula krátce: „Úžasný, úžasný, prostě úžasný.“ Svůj díl měla za sebou. Pro dceru začínalo několikaleté období léčby, ve kterém jí nikdo nedokázal slíbit výsledek.

Čeští lékaři se na program připravovali čtyři roky a navazovali na tým ze švédského Göteborgu, kde se v září 2014 narodilo první dítě z transplantované dělohy na světě. Jinde se tolik nedařilo. V americkém Clevelandu museli v únoru 2016 první dělohu od zemřelé dárkyně po několika dnech vyjmout, protože se v cévách vytvořila sraženina.

Studie, kterou Froněk připravil s gynekologem Romanem Chmelem z Fakultní nemocnice v Motole, počítala s dvaceti transplantacemi. Polovina žen měla dostat dělohu od žijící dárkyně, druhá od zemřelé. Zájemkyně potřebovaly funkční vaječníky, dobrý zdravotní stav, dlouhodobého partnera a předem připravená embrya. „Musí samozřejmě velmi toužit po dítěti. Musí být rozhodnuta, že půjde do takové metody, která je z řady pohledů neověřená,“ popsal Froněk. Transplantace totiž neobnoví cestu mezi vaječníky a dělohou, otěhotnět lze jen umělým oplodněním.

Třicetiletá dcera měla v době operace zamražených více než deset embryí z vlastních vajíček a spermií manžela. Všechna vyšetření splnila jako první, a proto šla na sál jako první v českém programu.

Froněk přišel do IKEMu v roce 2011. Předtím sedm let vedl program transplantací ledvin na jedné z londýnských klinik a do Prahy přišel převzít kliniku transplantační chirurgie, kterou do té doby vedl kardiochirurg Jan Pirk. Měl za sebou patnáct let praxe v oboru, transplantace dělohy pro něj ale byla něčím úplně novým.

„Děloha je orgán tři krát pět centimetrů a cévy mají i jeden, jeden a půl milimetru,“ popsal později Seznam Zprávám. Zároveň zdůrazňoval, že jde o „jedinou transplantaci na dobu určitou“. Na sále podle svých slov nervózní nebývá. „Celý ten tým se musí připravit na to, co může nastat, a nejen na to, co je v plánu,“ vysvětlil. Tempo kliniky v roce 2016 shrnul jedinou větou: „My pracujeme tak, že skoro nespíme.“

Nadšení kolem programu přitom sám krotil. „Buďme skromní a racionální. Máme studii na dvacet transplantací dělohy,“ říkal novinářům a upozorňoval, že nikde na světě zatím nejde o běžnou metodu. Později se stal prezidentem Světové společnosti pro transplantaci dělohy.

Bez konfliktů se jeho kariéra neobešla. V únoru 2026 vypovídal jako svědek u soudu v kauze údajného vydírání lékařů v IKEM. Popsal, že po neúspěšné kandidatuře na ředitele institutu v roce 2023 za ním domů přišel advokát a jemu i manželce vzkázal, že rodina má odejít z Česka, jinak přijde o místo. „Ten člověk sedne u vás v obýváku na gauč a řekne, že máte vypadnout ze země,“ vypověděl. Odejít odmítl.

Transplantovaná děloha nemá v těle zůstat napořád. Dokud v něm je, musí žena brát léky potlačující imunitu, aby organismus orgán neodmítl. Ty mají vlastní nežádoucí účinky a zvyšují třeba náchylnost k infekcím.

„Arbitrárně jsme si stanovili čas pět let, ať už se to povede, nebo ne,“ vysvětloval Froněk v roce 2016. Po této době měli lékaři zvážit odstranění dělohy bez ohledu na výsledek a počítali s jedním, nejvýš dvěma dětmi. Přenášet embrya chtěli začít devět až dvanáct měsíců po operaci. Funkci dělohy totiž nejde změřit jako u ledvin. Lékaři mohli sledovat jen to, jestli je dobře prokrvená a jestli ji tělo přijímá. Jestli opravdu unese těhotenství, mohl ukázat až přenos embrya.

První měsíc chodila dcera na kontroly dvakrát týdně, pak jednou týdně a později jednou za dva až tři týdny. Pravidelně jí odebírali vzorek z děložního čípku, aby lékaři včas zachytili, kdyby tělo začalo darovaný orgán odmítat.

Výsledky programu lékaři popsali v odborné studii z roku 2021 a pacientky v ní označili jen čísly. První případ odpovídá transplantaci z dubna 2016: třicetiletá příjemkyně, třiapadesátiletá matka jako dárkyně, první zákrok českého programu. Studie jména neuvádí, propojení s původní operací vychází ze shody publikovaných údajů.

K prvnímu přenosu embrya došlo až 551 dní po transplantaci, zahájení podle studie odložily komplikace. Embryo se neuchytilo. Nevyšel ani další pokus, ani ty po něm. Mezi některými uběhly celé měsíce a poslední ze sedmi neúspěšných přenosů proběhl víc než dva a půl roku po operaci.

Mezitím dál brala léky proti odmítnutí a chodila na kontroly. Z pěti let, se kterými lékaři u darované dělohy počítali, ubýval každý další měsíc.

Další pokus přišel až 1 482 dní po transplantaci. Od chvíle, kdy matka dceři dělohu darovala, uplynuly víc než čtyři roky. Tentokrát se embryo uchytilo.

Těhotenství po transplantaci dělohy vyžaduje pečlivé sledování matky, dítěte i samotného orgánu. Ženy rodí zpravidla plánovaným císařským řezem před termínem. Transplantovaná děloha není s tělem nervově propojená jako původní orgán a žena nemusí cítit její stahy.

V lednu 2021 se ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze narodila holčička. Porod proběhl císařským řezem ve 36. týdnu, „tak, jak je běžné u žen po transplantaci dělohy“, uvedl vedoucí lékař operačních sálů Jaromír Mašata. Holčička vážila 2 115 gramů. Od operace v dubnu 2016 uběhlo 1 713 dní, čtyři roky a osm měsíců. Do pětileté hranice, se kterou lékaři u darované dělohy počítali, zbývaly necelé čtyři měsíce.

Druhé poloviny se studie nedočkala. Podle zpráv z dubna 2026 zůstalo u deseti transplantací, pěti od žijících a pěti od zemřelých dárkyní, poslední proběhla v roce 2018. Narodily se z nich tři děti. Mluvčí IKEM Barbora Brunclíková uvedla, že se o dalším směřování programu teprve diskutuje a že výkony budou „prováděny v minimálních počtech“.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz | irozhlas.cz | aktualne.cz | tn.nova.cz | ct24.ceskatelevize.cz | seznamzpravy.cz | novinky.cz | seznamzpravy.cz | globe24.cz | novinky.cz | ncbi.nlm.nih.gov