Opilá máma do něj kopala, otec ho bil. Chirurg Tomáš Šebek pak přiznal nevěry i chyby vůči dětem

Je mu asi deset. Matka opilá skáče s lahví meruňkovice na manželské posteli, jako by chtěla rozlámat rošt, jen aby otce vytočila k zuřivosti. Nestihne to. Otec ji začne fackovat dřív. Tomáš se mezi ně postaví. Matku schová za sebe a otcovy rány jen kryje, nevrací je. Otec zařve, že ho takhle blbě vychovala máma, a zmizí v hloubi bytu. Tomáš čeká, že je po všem.

Není.

První kopanec přijde zezadu. Od matky. Řve na něj, ať se do toho neplete, a kope do něj, dokud neskončí na zemi. Zblízka vidí třásně koberce, které museli s bratrem podle otcova příkazu pokaždé srovnat do dokonale rovné řady, kdykoli je jen trochu rozhodili. Samotné rány ho skoro nebolí. Bolí ho, jaké má rodiče.

Dětství ale mělo i druhou tvář. S mladším bratrem, kterému lékaři už v předškolním věku diagnostikovali cukrovku, si Tomáš vytvořil vlastní svět. Hráli si na indiány, měli vlastní pravidla, vlastní jazyk i vlastní území, kam pistole u otcovy hlavy ani opilá matka u okna neměly přístup. Tenhle svět jim podle jeho slov pomohl přežít. Zároveň Tomáš od dětství věděl, že se o nemocného bratra musí postarat. Když mu bylo ve škole zle, běhal pro babičku, jindy ho kryl před rozzlobenou učitelkou. Bratr pro něj byl to nejlepší, co od rodičů dostal a zároveň důvod, proč všechno vydržet.

Dnes je Tomáš Šebek uznávaný chirurg a účastník šesti misí Lékařů bez hranic. Tuhle dvojí zkušenost dětství, hrůzu a malý ostrov klidu vedle ní, popsal ve své knize Objektivní nález: Moje nejtěžší mise. Nezůstal ale jen u účtování s rodiči. Přiznal v ní i vlastní nevěry a chyby, kterými se sám podepsal na svých dětech.

Šebek svého otce popisuje jako násilníka, který bil obě děti i manželku. Matka byla podle jeho slov silná alkoholička. Rodiče uměli vytáhnout i těžší kalibr: otec při hádkách mířil na sebe legálně drženou zbraní a křičel, že se zastřelí, matka se opírala o okenní rám a vyhrožovala skokem.

Netušil, že jinde to funguje jinak. „Do devatenácti let jsem nevěděl, že může existovat jiné dětství,“ vzpomínal později. Vysvětloval si to jako svou normu, žádný důvod ke stížnostem, takhle to prostě chodí. Jednoho dne se poměr sil obrátil. Když už byl dost velký, otci ránu vrátil a zlomil mu žebra. O tom, co si z takového startu do života odnesl, řekl: „Když se narodíte do rodiny násilníka a alkoholičky, máte dvě možnosti.“ Buď si člověk podle něj může život zkazit úplně, nebo míň, když se snaží víc.

Během studia medicíny potkal spolužačku Sylvu. Bylo mu devatenáct, když se jim narodila první dcera. S malou zůstali bydlet v karlínském bytě jeho rodičů, tedy přesně v tom prostředí, které sám později označil za absolutně toxické. Aby rodinu uživil, přivydělával si nejdřív prodejem pohovek v IKEA, než rozjel svůj první byznys v oblasti digitálních technologií a medicíny. Druhé dítě se narodilo o pár let později, do práce na chirurgii okresní nemocnice pak nastupoval už jako otec dvou dětí.

Trvalo mu roky, než si uvědomil, jak jinak funguje jeho žena s vlastními rodiči, a právě oni se v jeho dospělosti stali skoro náhradou za jeho vlastní. Kvůli dětem se jim studium protáhlo o rok déle, než je standardních šest let, oba ale nakonec medicínu dokončili. Sylva se stala dětskou lékařkou a dnes vede vlastní ordinaci.

Po škole nastoupil jako chirurg do Nemocnice Hořovice a zároveň rozjel vlastní firmy, mimo jiné platformu pro online konzultace uLekare.cz. V knize popisuje dny, kdy ráno na nádraží kontroluje e-maily ještě přes mobil, mezi zprávami sleduje kurzy kryptoměn a firemní účty, v půl osmé bere do ruky endoskop a mezi operacemi maže a tiskne dokumenty, na oběd není čas ani nálada. Sám sebe v té době nazýval robotem.

Když havaroval na kole a zlomil si lopatku, žebra i klíční kost, druhý den seděl u notebooku, přestože se skoro nemohl hýbat. Alkohol nepije vůbec, protože alkoholismus jde jeho rodinou po generace a on se bojí ten mechanismus v sobě vůbec probudit.

V roce 2010 odlétal na svou první misi Lékařů bez hranic, na Haiti zničené zemětřesením. Starším dvěma dětem bylo tehdy jedenáct a třináct. Považoval je za dost velké na to, aby to zvládly, a nenapadlo ho zeptat se jich, co si o jeho odjezdu na druhý konec světa vlastně myslí. Následovaly další mise, znovu Haiti, dvakrát Afghánistán, Jižní Súdán, Jemen, celkem šest výjezdů.

Dnes to vidí jinak. „Jsem hlupák, že jsem si to u prvních dvou dětí nechal utéct,“ řekl v rozhovoru. Šebek nepíše jen o tom, že práci stavěl před rodinu. Popisuje také vlastní netrpělivost, výbušnost a přiznává, že své děti občas i uhodil. Výslovně jim vzkazuje, ať ho neomlouvají, protože jeho výbuchy zlosti a facky žádná omluva nevymaže. „Do smrti to neodčiním,“ napsal v knize.

Celý život věděl, jaké to je být dítětem dospělého, který nezvládá vlastní vztek. Přesto dnes přiznává, že ani u něj samotného rány úplně neskončily.

Manželství dostalo první vážnou ránu, když ženu podvedl. Blížil se rozvod. Podle vlastního líčení měli mimomanželské vztahy v tu chvíli oba, první ztrátu důvěry ale bere na sebe. Rozhodli se odjet na čas do Irska, kde rok pracoval v dublinské nemocnici, a od jiných vztahů se odstřihnout. Jenže se to nepovedlo hned. Sylva svůj poměr ukončila dřív, on ještě půl roku dokázal jejich pobyt komplikovat tím, že odletěl za milenkou do Německa. Pokaždé mu stačilo pár dní, aby zjistil, že chce být zase doma s rodinou.

Trvalo necelý rok, než se jim podařilo důvěru obnovit. Chodili spolu už od roku 1997, pár měsíců předtím, než se jim narodila první dcera, a po první krizi si znovu slíbili, že spolu zůstanou. Dnes Šebek píše, že podobný slib už nevnímá jako něco, co jednou vyslovíte a platí navždy. Sám ho totiž znovu porušil. Právě v době, kdy mělo být jejich manželství po předchozí nevěře znovu pevné, přišel další vztah.

Podruhé to podle něj bylo jiné. Nový vztah popisuje jako zakázané ovoce, které nabízelo únik ze stereotypu manželství poznamenaného starými ranami a dlouhým obnovováním důvěry. Nebyla to podle něj promyšlená výmluva, aby si nevěru usnadnil. Prostě žil v přesvědčení, které mu v tu chvíli pomáhalo vlastní morální dilema unést.

Prozradila ho nakonec banalita. Rodina už delší dobu používala v telefonech sdílení polohy, většinou ho ale zapínala jen kvůli cestám. Šebek ho měl zapnuté také během mise v Jižním Súdánu a po návratu ho zapomněl vypnout. Jednoho časného rána seděla jeho dcera s matkou u telefonu a bez jakéhokoli podezření se zeptala: „Tak kdepak je tatík?“ Na mapě se nejdřív zdálo, že je v Nemocnici Na Františku. Pak se dcera zarazila. Nebyl tam, kde měl být. Byl v hotelu.

Manželka mu vzápětí zavolala a klidně se zeptala, kde je. Nebyla to otázka naslepo, už věděla dost. Šebek zkusil jít do protiútoku a tvrdil, že je ve službě. Ještě chvíli svou verzi opakoval, než mu řekla naplno, že ví, že je v hotelu. Pak bylo ticho.

V tu chvíli se podle jeho vlastních slov všechno sesypalo. Paralelní vztah byl fakticky u konce a Šebek se propadl do hluboké deprese především ze zklamání ze sebe samého. Nedokázal si představit ani vteřinu dalšího života, cítil, že nemá žádnou hodnotu, a přemýšlel o sebevraždě víc než kdy dřív. O pár hodin později stál doma před manželkou a dětmi, včetně nejmladšího, kterému ještě nebyly ani dva roky. Sám sebe popisuje jako úplně rozsypaného člověka, který nemá vysvětlení, jen se omlouvá a pláče.

Zapomenuté sdílení polohy mělo ještě jeden paradoxní následek. Od té doby ho má celá rodina zapnuté trvale. Šebek zdůrazňuje, že ne kvůli nedůvěře, ale proto, že se mají rádi, vzájemně se hlídají a zajímají se o sebe. Funkce, která jednou náhodou odhalila jeho nevěru, se tak stala jejich běžným rodinným pravidlem.

Po druhé zradě se propadl na dno. Cítil, že ničí vlastní rodinu podruhé a že tentokrát to už nejde napravit. Uvažoval o sebevraždě, kterou měl podle vlastních slov naplánovanou do nejmenších detailů, jako poslední způsob, jak už nikomu neublížit.

Nakonec místo toho začal mluvit se svými dětmi. Trvalo zhruba tři roky sbližování, než se z těchto rozhovorů vyklubala kniha. Než ji vydal, dal ji přečíst manželce, oběma starším dětem i bratrovi. Podle svých slov by ji nevydal, kdyby byl proti byť jediný z nich. Manželství tu druhou zradu nakonec ustálo, se Sylvou jsou spolu přes osmadvacet let.

S matčiným alkoholismem bojoval od dětství, staral se o ni skoro jako o vlastní dítě a pak s tím zápasil desítky let, jednou ji i přemluvil k dobrovolné léčbě. Nepomohlo to. Na jaře 2025 se v rádiu svěřil: „Maminka byla alkoholička. Říkám to v minulém čase, protože nedávno na následky alkoholu zemřela.“ Otec je dodnes naživu, kontakt s ním ale Tomáš Šebek nemá.

Dnes žije rozkročený mezi několika věcmi najednou. Vede iniciativu Ministr zdraví, v níž chce Čechům prodloužit život ve zdraví, věnuje se endoskopii na soukromé klinice a v prosinci 2025 prodal většinový podíl ve svém uLékaře.cz, projektu, který sám před lety založil. Patří i mezi přátele prezidenta Petra Pavla, se kterým loni vyrazil na motorkářskou dovolenou do jižního Španělska, kde spolu na cestě ošetřovali cizince postiženého epileptickým záchvatem.

Na Haiti může jednou odjet znovu. Přesto se u svých mladších dětí snaží dělat něco, co ho dřív ani nenapadalo: být doma. A pokud bude chtít zase odjet zachraňovat svět, tentokrát se prý nejdřív zeptá.

Zdroje: ŠEBEK, Tomáš. Objektivní nález: Moje nejtěžší mise | novinky.cz | reflex.cz | zena.aktualne.cz | denik.cz | irozhlas.cz