„Skvrny na šatech jsou mořidlo, ne krev,“ tvrdil vrah čtyř dětí. Kat na něj marně čekal dvakrát

Je večer 1. července 1901 a v Göhrenu na Rujáně se ztratili dva kluci. Pětiletý Peter a sedmiletý Hermann Grawertovi, synové místního povozníka, šli s rodiči a sourozenci nejdřív na dřevo, pak na borůvky. Cestou domů odbočili ještě jednou, do lesa mezi Baabe a Göhrenem, a už se nevrátili.

Otec zburcuje sousedy a hasiče, narychlo sestavený pátrací oddíl prohledává okolní lesy celou noc. Nad ránem najdou první stopy. Těla obou chlapců neleží na jednom místě, vrah je rozčtvrtil a části rozházel po širším okolí. Když pátrači najdou hlavy, mají rozdrcené lebky, tupým úderem, ne řezem. Nedaleko leží kámen, hnědočerveně potřísněný. Ten se později ukáže jako vražedná zbraň.

Pachatel jednal rychle a surově, žádná stopa po plánu nebo úkrytu. To bude důležité později, až se čtyři soudní psychiatři budou přít o to, jestli za činem stál chladný kalkul, nebo naprostá ztráta kontroly.

Na pobřeží u Binzu zadrží Ludwiga Tessnowa ve chvíli, kdy se snaží vyprat si vlastní šaty v moři. Na obleku, košili, kravatě i okraji klobouku má tmavé hnědočervené skvrny. Ovocnářka i cestář ho viděli s chlapci odpoledne předtím, než zmizeli. Vysvětlení má hotové okamžitě. „Je to mořidlo na dřevo. Pracuji s ním denně.“

Místní plátek Greifswalder Zeitung o pár dní později píše o zadrženém jako o „bestii v lidské podobě“. Veřejnost má rozsudek hotový dřív, než vůbec začne vyšetřování.

Vyšetřující soudce Johann Schmidt čte Tessnowovu výpověď a jedno slovo mu je povědomé. Mořidlo. Přesně tohle slovo už jednou četl, v nevyřešeném spise o dvou zavražděných dívkách z Osnabrücku. Začne pátrat, kdo byl tehdy podezřelým.

O tři roky dřív, v září 1898, zemřely nedaleko Osnabrücku dvě sedmileté holčičky. Elise Heidemannová a Elise Langemeyerová šly ráno do školy stejnou cestou jako každý den, kolem okraje lesa u vsi Lechtingen. Tentokrát se do lavice neposadily. Odpoledne je najdou nedaleko cesty, kterou chodily denně. Vrah těla obou dětí rozčtvrtil a rozházel po okolí lesa, žádná snaha nic ukrýt.

U jednoho z těl leží knoflík, utržený z pánského obleku. Pasuje přesně na kabát místního tesařského tovaryše, kterého si ten den někdo všiml poblíž cesty do školy. Muž má navíc na šatech nápadné tmavé skvrny. Vysvětlení má stejné jako o tři roky později u Binzu. Prý jde o mořidlo na dřevo, se kterým denně pracuje.

Policie ho zadrží, vyslechne, ale nemá nic, co by obstálo u soudu. V roce 1898 neexistuje způsob, jak dokázat, že skvrna na látce je krev, natož čí. Podezřelého po týdnu pustí. Jmenoval se Ludwig Tessnow.

O tři roky později, stojí ten samý muž znovu před soudcem, tentokrát před Schmidtem, a používá přesně stejnou obranu, která mu tehdy prošla. Otázka zůstává stejná, ale tentokrát se na ni dá odpovědět. Jsou skvrny na jeho oblečení lidská krev, nebo ne?

Tessnow netuší, že mezitím se něco zásadního odehrálo v laboratoři pár kilometrů dál. V únoru 1901, tedy pouhých pět měsíců před vraždou chlapců Grawertových, publikuje mladý bakteriolog z Greifswaldu Paul Uhlenhuth studii s neatraktivním názvem, Metoda k rozlišení různých druhů krve, se zvláštním důrazem na průkaz krve lidské.

Princip zní jednoduše, i když za ním je slušný kus imunologie. Uhlenhuth vstříkne králíkům lidskou krev, počká, až jejich tělo vytvoří protilátky, a ze séra vyrobí testovací roztok. Když se tento roztok smíchá se vzorkem neznámé skvrny, u lidské krve dojde k viditelné reakci, roztok se zakalí. U zvířecí krve k ničemu takovému nedojde.

Poprvé v historii tak jde odpovědět nejen na otázku „je to krev?“, ale na mnohem nebezpečnější otázku „je to lidská krev?“.

Než se případ dostane k soudu, vyšetřovatelé v okolí Tessnowa navíc narazí na dvě věci z předchozích měsíců, které si dosud nikdo nedal dohromady.

Pár týdnů před vraždou chlapců, u Sagardu na Rujáně, někdo brutálně zabije a rozřeže několik ovcí, jejich vnitřnosti a končetiny rozhází po pastvině. Majitel zvířat viděl z místa utíkat muže a teď, po Tessnowově zatčení, ho jako toho muže označí.

Ještě dřív, v březnu 1901, přepadne někdo u Pribbernowa v Západním Pomořansku dospívající dívku Bertu Lau. Té se podaří vytrhnout a utéct. Na dotaz greifswaldských vyšetřovatelů je jako podezřelý z tohoto útoku označen Tessnow, byť z tohoto činu nikdy obžalován nebyl.

Ani jedno se zatím nedá dokázat u soudu, ale obojí zapadá do obrazu muže, který právě čeká na výsledek laboratorního testu.

Greifswaldský prokurátor Hermann Hübschmann se dozví o Uhlenhuthově práci a přesvědčí vyšetřujícího soudce, ať mu pošle Tessnowovo oblečení i onen potřísněný kámen z místa vraždy, aby je otestoval.

Výsledek je nekompromisní. Na Tessnowově oblečení najde lidskou krev na dvaadvaceti místech. Ovčí krev na devíti, tam se skládačka s pastvinou v Sagardu konečně uzavře. Na kameni z místa vraždy je také lidská krev. Výmluva, která mu před třemi lety pomohla uniknout, teď stojí proti němu jako hlavní důkaz.

Než se vrátíme k soudu, stojí za to jedna odbočka. Tenhle příběh vám může připadat povědomý.

Šestý díl první série seriálu Dobrodružství kriminalistiky z roku 1989 se jmenuje Krev a vypráví přesně o tomhle případu. Seriál rekonstruoval skutečné kriminalistické kauzy a na nich ukazoval, jak postupně vznikaly dnešní vyšetřovací metody, díl o mořidle a krevním testu byl ideální látka. Tvůrci případ ale trošku počeštili. Rujánu přesunuli do Českého Krumlova, Osnabrück nahradili Lincem a jednoho z chlapců přejmenovali na Františka Krejču.

Seriál a zdroje se také rozcházejí v dalším detailu, ve jménech skutečných obětí. Český Deník.cz uvádí zavražděné chlapce jako Franze a Hermanna Grawertovy. Anglická Wikipedie je zase jmenuje Peter a Hermann Stubbeovi, což je podle Deníku.cz nejspíš omyl vzniklý záměnou s úplně jiným, mnohem starším případem, středověkým „vlkodlakem“ Peterem Stubbem ze šestnáctého století.

Dobový tisk ale nabízí třetí variantu, a ta je zřejmě nejspolehlivější. Greifswalder Zeitung, citovaný v souvislosti s obnoveným procesem z roku 1906, mluví o pětapůlletém Peteru Grawertovi a jeho sedmapůlletém bratru Hermannovi.

Proces s Tessnowem začíná v létě 1902 před greifswaldským porotním soudem. Uhlenhuthova expertiza se stává klíčovým důkazem obžaloby, jenže do hry vstupuje jiný spor, tentokrát mezi právem a medicínou.

Čtyři soudem ustanovení psychiatři nezávisle na sobě dojdou ke stejnému závěru. Tessnow byl v době vražd nepříčetný. Prokurátor Hübschmann v závěrečné řeči žádá porotu, ať „tuto bestii v lidské podobě“ odstraní ze společnosti bez ohledu na to, co říkají znalci. Porota souhlasí. 4. července 1902 padá rozsudek smrti, dvakrát, plus dva roky vězení za pokus o vraždu třetí osoby.

Poprava má proběhnout v říjnu 1903 v Greifswaldu. Kat z Magdeburku i s pomocníkem už je na místě. Večer předtím se Tessnow dozví, že zemře příští ráno. Zkolabuje a upadne do bezvědomí.

Poprava se odkládá. Jeho obhájce využije okamžiku a žádá o obnovu řízení. Podle historiků soud posudek čtyř psychiatrů při rozhodování zcela pominul. Stejná doba, která Tessnowa díky imunologii poprvé v dějinách kriminalistiky spolehlivě usvědčila, mu zároveň nabídla vědecký posudek, jenž mluvil o jeho nepříčetnosti. Porota poslechla jen imunologickou část vědy.

Odvolací soud rozhoduje o obnově procesu, který nakonec proběhne až v prosinci 1906. Zájem veřejnosti je obrovský, do Greifswaldu se sjíždějí zpravodajové z celého Německa. Znalci z oboru psychiatrie znovu potvrzují, že Tessnow byl v době vražd nepříčetný.

Nezáleží na tom. Dvanáct porotců, samí právní laici, potvrzují původní rozsudek. Trest smrti podruhé. Tessnow přesto opět nezemře.

Víc než sto let se tvrdilo, že byl sťat na dvoře greifswaldské věznice. Tenhle údaj se dostal i do anglické Wikipedie a do několika knih o dějinách forenzní vědy. Až výzkum historika Inga Wirtha a psychiatra Jana Armbrustera z roku 2016 ukázal něco jiného. Rozsudek smrti byl kolem roku 1907 potichu změněn na doživotí. Tessnow místo popraviště skončil na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny ve Stralsundu, kde stráví většinu zbytku života.

Ve Stralsundu žije Tessnow bez povšimnutí veřejnosti víc než dvacet let. V listopadu 1939 nechá Franz Schwede-Coburg, vedoucí nacistické strany pro Pomořansko, ústav vyklidit. Stane se tak z jeho vlastní iniciativy a ještě dřív, než formálně začne celoněmecký program T4, tedy systematické vyvražďování duševně a tělesně postižených lidí nacistickým režimem.

Pacienty odvezou v transportech do Piaśnice na území dnešního Polska. Tam je jednotka SS jednoho po druhém zastřelí ranou do týla. Piaśnice se později stane jedním z největších masových hrobů obětí nacistické eutanazie a rasové čistky na polském území, tisíce mrtvých bez jmen, bez procesu, bez jediného svědka, který by cokoliv zapsal.

Mezi zavražděnými je i Ludwig Tessnow. Zemře jako jedna z tisíců anonymních obětí v hromadném hrobě.

Zdroje: das-blaettchen.de | jasminloerchner.de | denik.cz – případ Tessnow | denik.cz – Peter Stubbe | link.springer.com | en.wikipedia.org | researchgate.net