Článek
Kávovar. Ale ne ledajaký. Ten pravý, italský, s pákovým espressem, chromovaný jako motorka z padesátých let, se zpěňovačem mléka a tlakoměrem, který vypadá, že jím měřím krevní tlak. Stál jako menší ojetina, ale když jsem viděl ten záblesk v jejích očích na Štědrý den, věděl jsem, že jsem vyhrál. Konečně.
„Miláčku, to je přesně ten, co jsem chtěla!“ Objetí. Pusa. Dokonce i tchyně přikývla s uznáním. Sedm let manželství a poprvé jsem dostal od ní něco víc než zdvořilý úsměv. Byl jsem hrdina.
První týden v lednu přinesl prozření. Manželka vstává v pět padesát, v šest dvacet už sedá do auta. Espresso? Ani náhodou. „Nemám čas,“ vysvětlila mi logicky. „V práci máme automat, dám si tam tři kafíčka během dne. A večer už přece kávu pít nemůžu, pak bych nespala.“
Dávalo to smysl. Velký smysl.
Kávovar tedy stál na lince jako chromovaný monument mé vítězné naivity. Krásný. Lesklý. Nevyužitý. Zabíral místo, kde předtím stál mixér, který teď musel přesídlit do spižírny, odkud jsme přemístili rendlíky do kredence, kde předtím byly misky… Znáte to, domácí domino efekt..
V sobotu manželka udělala cappuccino. V neděli latté. „Je úžasný,“ řekla nadšeně. Měl jsem radost.
V pondělí večer mě to napadlo. Proč vlastně ne? Kávovar používáme jen o víkendu. Garáž je vytápěná a v podstatě kousek od kuchyně. A na lince bychom zase měli místo. Čistě praktické řešení.
„Co kdyby ten kávovar přes týden stál v garáži?“ navrhl jsem.
Manželka se na mě podívala s výrazem, který dobře znám. Ten, kdy váhá mezi „jsi idiot“ a „vlastně… proč ne“. Naštěstí zvítězilo to druhé.
„Když chceš,“ pokrčila rameny. „Stejně ho přes týden nepoužívám.“
Vynesl jsem ho tedy do garáže. Našel jsem mu místo na pracovním stole vedle brusky a krabice s vánočními ozdobami. Vypadal tam dobře. Možná trochu osamoceně, ale dobře.
V pátek jsem šel s klukama na pivo. Jakub se chlubil, že ženě koupil předplacenou kartu do fitka. Marek vzal přítelkyni na prodloužený víkend do Vídně. A já? Já měl chromovaný kávovar za sedmadvacet tisíc.
„Chlapi, letos jsem to trefil,“ začal jsem sebevědomě. „Žena chtěla pořádný kávovar, tak jsem jí koupil italskou mašinu. Páka, parní tryska, celý ten cirkus.“
„Nice,“ přikývl Jakub. „Kolik jsi vysázel?“
„Sedmadvacet táců. Ale stojí to za to, je nadšená.“
„To je pecka,“ uznal Martin. „Tak to je teď mašinka pořád v provozu, co?“
„Nó, o víkendech jo. Přes týden stejně nepije kávu doma, tak jsem ho dal do garáže, ať nepřekáží na lince.“
Nastalo ticho.
To nepříjemné ticho, ve kterém cítíte, jak se energie v místnosti mění. Když pomalu lidem dochází, co jste vlastně řekli.
„Promiň… do garáže?“ zopakoval pomalu Marek.
„Jo, do garáže. Je vytápěná a …“
„Moment,“ skočil mi do řeči Jakub. „Koupil jsi ženě vánoční dárek za sedmadvacet tisíc… a stojí v garáži?“
„No… technicky vzato… přes týden jo.“
Pak to začalo.
„Příště jí kup rovnou pneumatiky,“ začal Jakub. „Taky se hodí, taky můžou stát v garáži.“
„Hele, já chápu tvoji logiku,“ rozesmál se Marek. „Sekačka se taky používá jen občas, tak proč ne sekačka jako vánoční dárek, co?“
„Kluci, to není jako pneumatiky,“ bránil jsem se zoufale. „Ona ho chtěla! Je nadšená!“
„Jasně, jasně. A kde říkáš, že ten kávovar stojí?“ šklebil se Martin.
„V garáži.“
Další kolo smíchu.
„Počkej, já to chci slyšet ještě jednou,“ řekl Marek a vytáhl mobil. „Musím si to nahrát. Řekni celou větu: Koupil jsem manželce k Vánocům kávovar za sedmadvacet tisíc a stojí v garáži.“
„To není fér borci…“
„Řekni to.“
Řekl jsem to. Teď to má jako vyzváněcí tón.
Jakub mi objednal další pivo. „To je na mě. Potřebuješ ho.“
„Příští rok jí kup montážní jámu,“ radil Martin. „Taky praktická věc do garáže.“
Když jsem přišel domů, manželka seděla u notebooku. „Jak bylo s klukama?“
„Dobře,“ odpověděl jsem opatrně.
„Chlubil ses tím kávovarem?“
„Jo…“
„A zmínils detail o garáži?“
„Možná.“
Začala se smát. „Dostals za uši, že jo?“
„Víš co,“ vstala a objala mě, „zítra ho dáme zpátky na linku. Stejně tam vypadal líp než ta bruska.“
„To bys udělala?“
„Jasně. Mixér se vejde i do spižírny.“
A proto jsem si ji vzal. Manželka, která vám odpustí kávovar v garáži a ještě vás obejme, je dárek sám o sobě.
Jakub mi včera napsal: „Už vím, co koupím ženě příště k Vánocům. Ponorné čerpadlo. Taky se hodí a vejde se do garáže!“
Asi jsem založil novou tradici. Někdo musí.
