Děti kopírují veškeré naše chování. Co od nás přebírají nejčastěji?

Mnohem pozorněji sledují, co skutečně děláme. Pozorují, jak se chováme k partnerovi, jak mluvíme sami o sobě, co děláme ve volném čase nebo jak reagujeme, když se nám něco nepovede.

A právě naše každodenní chování pro ně bývá mnohem silnější lekcí než všechny zákazy a příkazy. Některé vzorce si přitom mohou odnést do dospělosti, aniž bychom si vůbec uvědomili, že jsme je předali právě my.

Snad každý rodič by chtěl, aby jeho dítě jedlo rozumně, mělo dostatek pohybu a umělo si vytvořit zdravé návyky. Jenže těžko budeme dítěti vysvětlovat, že sladkosti nejsou vhodné jako hlavní součást jídelníčku, pokud sami večer pravidelně saháme po čokoládě nebo chipsách.

Nemusíme přitom být dokonalým vzorem. Děti nepotřebují rodiče, kteří nikdy nesnědí dort nebo celý víkend neodpočívají. Mnohem důležitější je, jaký přístup k jídlu a pohybu doma běžně vidí. Pokud rodina společně vaří, jí u stolu a občas vyrazí na výlet, dítě si tyto činnosti přirozeně spojí s běžným životem.

Stejně funguje i stolování. Jestli každý člen rodiny jí v jinou dobu, u televize nebo s telefonem v ruce, dítě se naučí, že jídlo je jen další činnost, při které můžeme sledovat obrazovku. Pokud naopak společné jídlo znamená také čas na rozhovor, bude ho pravděpodobně vnímat jako přirozenou součást rodinného života.

„Běž si hrát ven,“ říkáme někdy dětem, zatímco sami strávíme celé odpoledne před televizí nebo telefonem. Není divu, že pak dítě nechápe, proč by mělo dělat něco jiného.

Děti velmi rychle přebírají náš vztah k pohybu. Pokud vidí rodiče, kteří rádi chodí na procházky, jezdí na kole, plavou nebo o víkendu vyrážejí na výlet, pohyb pro ně není nepříjemná povinnost. Je prostě součástí života.

Stejně důležitý je ale i způsob, jak trávíme klidnější chvíle. Když dítě pravidelně vidí rodiče s knihou v ruce, může si čtení spojit s příjemným odpočinkem. Pokud nás naopak téměř vždy najde s mobilem, není překvapivé, že bude chtít dělat totéž.

Některé věci se před dětmi snažíme schovat. Můžeme například doufat, že si nevšimnou, kolik kouříme, jak často pijeme alkohol nebo jak dlouho večer scrollujeme na telefonu. Jenže děti bývají mnohem vnímavější, než si myslíme.

Nemusí přitom jít pouze o klasické závislosti. Současné děti vyrůstají v prostředí, kde je mobil téměř neustále po ruce. Pokud rodič během každého jídla kontroluje zprávy, při sledování filmu projíždí sociální sítě a při rozhovoru několikrát vezme telefon do ruky, dítě se učí, že neustálé připojení je normální.

Těžko pak můžeme po něm chtít, aby odložilo mobil a věnovalo se rodině, pokud samo zažívá opak.

Jedna z nejméně nápadných věcí, které děti přebírají, je způsob, jakým se hodnotíme. „Jsem úplně nemožná.“ „Zase jsem to pokazila.“ „Vypadám hrozně.“ Podobné věty mohou dospělému připadat jako obyčejné poznámky, dítě je ale slyší a ukládá si je.

Postupně si může vytvořit představu, že člověk musí být úspěšný, krásný, štíhlý nebo dokonalý, aby měl dostatečnou hodnotu. Pokud chceme, aby naše děti měly zdravé sebevědomí, měli bychom přemýšlet i o tom, jak mluvíme sami o sobě.

Nemusíme před nimi předstírat, že jsme se sebou vždy spokojení. Můžeme jim ale ukázat, že chyba neznamená selhání člověka jako takového a že vlastní hodnotu neurčuje pouze vzhled, výkon nebo názor ostatních.

I vztah k penězům si dítě vytváří především pozorováním. Vnímá, jestli doma nakupujeme bez rozmyslu, neustále si stěžujeme na nedostatek peněz, nebo naopak plánujeme výdaje a dokážeme si něco odložit.

Nemusíme před dětmi probírat všechny rodinné finance. Už samotný způsob, jakým mluvíme o nakupování, jim ale předává určité poselství. Pokud například říkáme, že si něco nemůžeme dovolit, ale vzápětí koupíme další věci, protože jsou ve slevě, dítě si může jen těžko vytvořit jasnou představu o hodnotě peněz.

Stejně tak se učí, jestli je potřeba mít všechno hned, nebo jestli je někdy příjemnější si na vysněnou věc našetřit.

Dítě nemusí být přímo účastníkem hádky, aby ji vnímalo. I když zavřeme dveře, často slyší zvýšený hlas, pozná napětí a všimne si, že se rodiče spolu nebaví.

Právě partnerské konflikty jsou přitom důležitou lekcí. Dítě z nich zjišťuje, jak se lidé k sobě chovají, když jsou naštvaní. Jestli si dokážou říct, co je trápí, nebo používají urážky. Jestli se umí omluvit. Jestli mohou mít rozdílný názor, aniž by se kvůli tomu přestali respektovat.

Nemusíme před dětmi vytvářet iluzi dokonalé rodiny, ve které se nikdy nikdo nepohádá. Mnohem cennější může být ukázat jim, že konflikt lze řešit a že omluva není známkou slabosti.

Možná je nemožné být pro děti dokonalým vzorem. Každý rodič někdy zvýší hlas, sáhne po sladkosti, stráví příliš mnoho času na telefonu nebo udělá chybu. A právě proto nemá smysl snažit se před dětmi hrát na bezchybného člověka.

Důležité je spíš to, jak vypadá náš běžný život. Jestli umíme přiznat chybu. Jestli dokážeme říct „promiň“. Jestli si umíme odpočinout bez pocitu viny. Jestli respektujeme ostatní i sami sebe.

Zdroj:

https://www.marianne.cz/rodina-deti/jak-pusobi-chovani-rodicu-na-psychiku-vyvoj-deti-vzorce-ktere-si-nesou-cely-zivot