Článek
Řekl mi, že další dítě nechce a že podle něj máme přesně to, co jsme vždycky potřebovali. Já to ale cítím úplně jinak. Po druhém dítěti toužím stále silněji a začínám mít strach, že před sebou máme rozhodnutí, ve kterém jeden z nás bude muset ustoupit.
Pro mě nejde jen o další dítě
Kdyby šlo o výběr dovolené nebo místo, kde budeme bydlet, asi bych dokázala hledat kompromis. Jenže dítě není něco, o čem se dá domluvit tak, že každý trochu ustoupí. Nemůžeme mít dítě napůl a stejně tak nemůžu po manželovi chtít, aby se stal otcem podruhé jen proto, že si to přeji. Zároveň ale nejde po mně chtít, abych svou touhu jednoduše odložila a smířila se s tím, že naše rodina zůstane taková, jaká je.
Pro mě je to navíc otázka, kterou nejde donekonečna odkládat. Čím déle čekáme, tím víc mám pocit, že se moje možnost mít další dítě vzdaluje. Manžel mi říká, že bych měla být spokojená s tím, co máme. A já vím, že bych měla být vděčná. Jsem. Jenže vděčnost za jedno dítě automaticky neznamená, že člověk nemůže toužit po druhém.
Těhotenství jako sen
Manžel tvrdí, že nám jedno dítě stačí
Manžel svůj postoj vysvětluje tím, že naše současná rodina funguje dobře. Máme dost práce, hypotéku, málo času pro sebe a syn už není miminko, takže jsme se konečně začali vracet k životu, který jsme měli před rodičovstvím. Další dítě podle něj znamená znovu bezesné noci, plenky, méně peněz, méně času a další roky, kdy budeme všechno přizpůsobovat dětem. Chápu jeho argumenty a část z nich sama cítím. Jenže když si představím, že už nikdy nebudu mít další dítě, bolí mě to mnohem víc než představa několika náročných let.
Někdy se snažím sama sebe přesvědčit, že mě to přejde. Že až bude syn starší, budu ráda, že jsme zůstali u jednoho dítěte. Jenže zatím se nic nemění. Naopak. Když vidím těhotnou ženu nebo rodinu se dvěma dětmi, přistihnu se, že si představuji, jaké by to bylo u nás. Nechci manžela vydírat ani ho přesvědčovat za každou cenu. Jen potřebuji, aby pochopil, že pro mě nejde o nějaký momentální rozmar.
Jeden z nás nakonec nebude mít všechno, co si přál
Nejtěžší na celé situaci je, že vlastně neexistuje řešení, se kterým bychom byli oba spokojení. Pokud manžel ustoupí a budeme mít druhé dítě, může mít pocit, že jsem ho dotlačila do něčeho, co nechtěl. Pokud ustoupím já, budu možná za několik let přemýšlet, jaké by to bylo, kdybychom měli ještě jedno dítě. A nejvíc se bojím toho, že mu to jednou začnu vyčítat, i když si dnes říkám, že bych to nikdy neudělala.
