Kam mohli Čechoslováci cestovat před rokem 1989? I mezi socialistickými zeměmi byly velké rozdíly

Zatímco do některých socialistických států bylo cestování poměrně jednodušší, cesta do Jugoslávie, západní Evropy nebo vzdálenějších destinací znamenala více administrativy a často také nutnost získat devizy.

Důležité je, že předlistopadový systém nebyl po celá desetiletí stejný. Pravidla se měnila a zejména v 70. a 80. letech existovaly mezi jednotlivými zeměmi značné rozdíly. Cestovní pas navíc nebyl jediným potřebným dokladem. Pro cesty do některých zemí existovaly zvláštní cestovní přílohy k občanskému průkazu, turistické či pohraniční propustky, zatímco pro jiné cesty byla nutná výjezdní doložka.

Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko nebo Německá demokratická republika patřily mezi země, kam Čechoslováci cestovali poměrně často. Neznamená to však, že mohl člověk jednoduše nasednout do auta a kdykoliv bez formalit překročit hranice. I pro cestu do socialistické ciziny bylo nutné mít odpovídající cestovní doklad a pravidla se řídila konkrétními mezistátními dohodami.

Přesto byly právě tyto země pro běžného člověka výrazně dostupnější než státy západní Evropy. Maďarsko lákalo především k jezeru Balaton, Bulharsko zase nabízelo jednu z nejdostupnějších možností dovolené u moře. Oblíbenými letovisky se staly například Zlaté písky nebo Slunečné pobřeží.

Rumunsko bylo rovněž dostupnou destinací, cesta autem však mohla být dlouhá a náročná. Rumunské pobřeží Černého moře přitom mělo vlastní rekreační střediska a nelze ho jednoduše označit za místo vhodné pouze pro otužilce. Mnozí Čechoslováci naopak volili Bulharsko kvůli známým přímořským letoviskům, organizovaným zájezdům a dlouhé tradici československé turistiky.

Oblíbenou destinací byla také Německá demokratická republika. Čechoslováci mířili především do Berlína, Drážďan, Lipska nebo dalších měst. NDR byla dobře dostupná i pro individuální cestování a řada lidí tam vyrážela také za nákupy.

Nelze ale jednoduše tvrdit, že východoněmecká elektronika byla obecně levnější nebo že se každý vracející Čechoslovák automaticky setkával s mimořádně přísnou kontrolou kvůli nakoupenému zboží. Dovoz věcí ze zahraničí podléhal předpisům a na hranicích samozřejmě probíhaly kontroly, konkrétní zkušenosti se však mohly výrazně lišit.

Situace v Polsku se v průběhu let výrazně změnila. Dříve existoval především pohraniční turistický ruch, který umožňoval pohyb ve smluvně vymezených oblastech. Od roku 1977 však začala platit dohoda mezi Československem a Polskem, která cestovní styk výrazně usnadnila.

Občané obou zemí mohli za podmínek stanovených dohodou cestovat na území druhého státu bez víz a Československo uznávalo pro tyto cesty několik druhů cestovních dokladů včetně cestovního pasu a cestovní přílohy k občanskému průkazu. Nelze tedy tvrdit, že Čechoslováci mohli cestovat pouze do polského příhraničí a cesta k Baltskému moři nebo do vnitrozemí vyžadovala zvláštní povolení.

Polsko bylo oblíbené nejen kvůli nákupům, ale také kvůli městům, horám a Baltskému moři. Tamní pobřeží má samozřejmě jiné klima než Středomoří, přesto šlo o běžnou rekreační destinaci.

Zcela zvláštní postavení měla Jugoslávie. Socialistická Federativní Republika Jugoslávie sice byla socialistickým státem, po roztržce Josipa Broze Tita se Stalinem však nebyla součástí sovětského bloku ani Varšavské smlouvy. Patřila mezi zakladatele Hnutí nezúčastněných zemí a její občané měli ve srovnání s obyvateli Československa výrazně větší možnosti cestovat do zahraničí.

Právě cesta do Jugoslávie proto nebyla pro československé úřady vnímána stejně jako cesta do Bulharska nebo Maďarska. Vyžadovala splnění dalších podmínek a pro řadu lidí byla atraktivní také proto, že jugoslávské území představovalo možné spojení se západním světem.

Přesto se tisíce Čechoslováků k Jadranu dostaly. Dovolená v Jugoslávii byla snem mnoha rodin, které toužily poznat skutečné Středomoří a jeho pobřeží.

Ještě složitější byla situace v Albánii. Země byla po druhé světové válce součástí socialistického bloku, její vztahy se Sovětským svazem se však postupně zhoršovaly a v roce 1968 Albánie formálně vystoupila z Varšavské smlouvy.

Za vlády Envera Hodži se země stále více izolovala od okolního světa. Cestování do Albánie bylo pro běžné československé občany mimořádně obtížné a rozhodně nešlo o běžnou turistickou destinaci.

Sovětský svaz byl pro Čechoslováky dostupný především prostřednictvím organizovaných zájezdů. Lidé mohli poznat Moskvu, Leningrad, dnešní Petrohrad, Kavkaz, Gruzii nebo další části rozsáhlé země.

Cestování však mělo svá pravidla a pro návštěvníky byly často předem stanoveny trasy a program. Nelze proto srovnávat tehdejší individuální turistiku s dnešní možností koupit letenku a bez větších překážek se vydat na vlastní pěst kamkoliv.

Cesta do vzdálenějších spřátelených států, například na Kubu nebo do Vietnamu, byla možná, ale pro většinu obyvatel představovala mimořádnou událost. Cestování komplikovala nejen vzdálenost a cena, ale také tehdejší systém nakládání s cizími měnami.

Občan Československa neměl volný přístup k devizám. Pro cesty do zahraničí proto často potřeboval takzvaný devizový příslib, tedy přidělení omezeného množství zahraniční měny státem. To byl jeden z důvodů, proč pro mnoho lidí zůstávala cesta do vzdálených zemí spíše snem než běžnou součástí života.

Nejsložitější byla situace při cestách do kapitalistických zemí. Získat cestovní pas samo o sobě nestačilo. Pro cestu bylo nutné splnit další podmínky a získat potřebná povolení, především výjezdní doložku. Právě její získání nebylo automatické.

Žádost o výjezdní doložku byla spojena s administrativním procesem a režim mohl cestu zamítnout. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů žadatel dokládal mimo jiné doporučení zaměstnavatele, školy, vojenské správy nebo národního výboru a k žádosti se přikládaly další dokumenty. Celý proces mohl trvat přibližně měsíc.

Právě možnost vycestovat na Západ byla pro komunistický režim citlivou otázkou. Úřady se obávaly, že se lidé z cesty nevrátí a pokusí se v zahraničí zůstat.

Představa, že před rokem 1989 bylo možné vycestovat pouze do několika zemí východního bloku, je příliš zjednodušená. Čechoslováci mohli cestovat do řady států, podmínky však byly různé a postupně se měnily.

Do některých socialistických zemí bylo cestování jednodušší a existovaly pro ně zvláštní dohody. Cesta do Jugoslávie, vzdálených zemí nebo především na Západ znamenala více překážek. Významnou roli hrála výjezdní doložka i přístup k devizám.

Teprve po listopadu 1989 se začala pravidla zásadně měnit. Výjezdní doložka, která byla jedním ze symbolů omezeného cestování, byla zrušena 4. prosince 1989. To, co dnes považujeme za samozřejmost – vybrat si destinaci, koupit jízdenku nebo letenku a jednoduše odjet –, se tak pro obyvatele Československa stalo skutečně dostupnou svobodou až po pádu komunistického režimu.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/vyjezdni-dolozka-hranice-zapad-ceskoslovensko-komunismus_1912041240_aur

https://statistikaamy.csu.gov.cz/cestovani-pred-sametovou-revoluci