Článek
Mnohé lidi překvapilo, když po svém osvobození v roce 2006 vyjádřila rakouská oběť únosu Natascha Kampuschová lítost nad smrtí svého únosce Wolfgang Priklopil. Na první pohled se taková reakce může zdát nepochopitelná. Psychologové však podobné chování znají už desítky let a označují je jako Stockholmský syndrom.
Příběh, který dal syndromu jméno
Pojem Stockholmský syndrom vznikl po dramatické události ve švédském Stockholmu v roce 1973. Při ozbrojeném přepadení banky držel pachatel několik zaměstnanců jako rukojmí po dobu šesti dnů. Během této doby si někteří zajatí lidé vytvořili k únosci překvapivě blízký vztah. Jedna z rukojmích ho po propuštění dokonce obhajovala, navštěvovala a představila své rodině.
Tento neobvyklý jev zaujal odborníky natolik, že americký psychiatr Frank Ochberg pro něj zavedl označení Stockholmský syndrom podle místa, kde byl poprvé podrobně popsán.
Oběť únosu
Jak vzniká vztah mezi obětí a násilníkem?
Ačkoli se může zdát nelogické, že oběť začne pociťovat sympatie ke svému trýzniteli, z psychologického hlediska jde o obranný mechanismus. Člověk, který se ocitne v extrémním ohrožení, hledá jakýkoli způsob, jak zvýšit své šance na přežití.
Na začátku bývá oběť přesvědčena, že jí hrozí smrt nebo vážné ublížení. Pokud však únosce či násilník projeví byť jen minimální známku vstřícnosti – například poskytne jídlo, vodu nebo se rozhodne neublížit – může to v oběti vyvolat pocit úlevy a vděčnosti. Postupně začne vnímat svého věznitele jako méně nebezpečného, než ve skutečnosti je.
V některých případech se pak snaží pochopit jeho motivy, omlouvat jeho chování nebo si k němu vytvoří emocionální vazbu. Nejde přitom o skutečnou náklonnost, ale o způsob, jak se psychika vyrovnává s extrémním stresem.
Netýká se jen únosů
Stockholmský syndrom není spojen pouze s únosy nebo braním rukojmích. Odborníci podobné mechanismy pozorují také u obětí domácího násilí, týraných dětí, válečných zajatců nebo lidí zneužívaných k prostituci. Společným znakem bývá dlouhodobá závislost na agresorovi a pocit, že není možné uniknout.
Právě proto bývá pro okolí často těžké pochopit, proč oběť násilníka neopustí nebo ho dokonce brání. Ve skutečnosti však nejde o svobodné rozhodnutí, ale o důsledek dlouhodobého psychického tlaku.
Násilník a únosce
Obranný mechanismus zakořeněný v evoluci
Zajímavé je, že podobné reakce zaznamenali vědci i u některých živočišných druhů. To naznačuje, že vytváření vazby na silnějšího jedince může být starobylou strategií přežití.
Lidský mozek v krizové situaci neustále vyhodnocuje šance na přežití. Pokud dospěje k závěru, že odpor by vedl k ještě většímu nebezpečí, může zvolit jinou cestu – přizpůsobení se agresorovi. Snaha vyhovět násilníkovi, získat jeho přízeň nebo alespoň zmírnit jeho agresi může být podvědomou strategií, která má zvýšit šanci na přežití.
Stockholmský syndrom tak není známkou slabosti ani důkazem skutečné lásky k trýzniteli. Jde o složitou psychologickou reakci, kterou si lidská mysl vytvořila jako jeden z možných způsobů obrany v situacích, kdy se zdá, že jiná cesta neexistuje.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Natascha_Kampusch
https://en.wikipedia.org/wiki/Norrmalmstorg_robbery
https://www.bbc.com/news/magazine-22447726
