Článek
Jakmile mi někdo napsal, musela jsem se podívat. Ráno jsem ještě ležela v posteli a už jsem projížděla sociální sítě. A když jsem někam jela, začínala jsem být nervózní při představě, že tam nebude signál. Dnes už vím, že jsem měla FOMO – strach, že mi něco uteče.
Telefon byl první věc, kterou jsem ráno hledala
Nejhorší na tom bylo, jak nenápadně se všechno změnilo. Telefon jsem začala mít neustále u sebe. Položila jsem ho na stůl při jídle, brala si ho do koupelny a několikrát za hodinu kontrolovala, jestli mi někdo nenapsal. Často přitom žádná nová zpráva nepřišla. Přesto jsem měla potřebu se podívat.
Když telefon zazvonil nebo zavibroval, reagovala jsem téměř automaticky. Nezáleželo na tom, jestli jsem právě pracovala, sledovala film nebo si povídala s někým blízkým. Vždycky jsem měla pocit, že to může být něco důležitého.
Postupně jsem začala sledovat také životy ostatních. Fotografie dovolených, večírků, nových bytů, pracovních úspěchů nebo obyčejných setkání s přáteli. Čím víc jsem toho viděla, tím víc jsem měla pocit, že mi něco uniká. Ostatní se baví, cestují, něco zažívají a já u toho nejsem.
Telefon jsem neodložila ani na toaletě
Začala jsem se srovnávat s lidmi, které ani pořádně neznám
Právě sociální sítě můj problém ještě zhoršovaly. Dívala jsem se na životy lidí, které jsem osobně skoro neznala, a měla jsem pocit, že jejich život je mnohem zajímavější než můj.
Když jsem viděla fotografie z večírku, litovala jsem, že jsem tam nebyla. Když někdo zveřejnil fotky z dovolené, přemýšlela jsem, proč také někam nejedu. A když se v mém okolí začalo mluvit o nějaké události, kterou jsem neznala, okamžitě jsem měla potřebu zjistit všechny podrobnosti.
Bylo to vyčerpávající. Místo abych si užívala vlastní život, pořád jsem kontrolovala, co právě dělají ostatní.
Dokonce jsem začala mít problém odložit telefon večer. Říkala jsem si, že se podívám ještě jednou a pak ho položím na noční stolek. Jenže po jedné kontrole následovala další. Bála jsem se, že právě v tu chvíli někdo něco zveřejní nebo mi napíše a já to uvidím až ráno.
Nejhorší bylo, když jsem neměla signál
Jednou jsme vyrazili s partnerem na víkend do přírody. Těšila jsem se, že si odpočinu, ale když jsem zjistila, že na místě téměř není signál, začala jsem být podrážděná.
Místo krásného výhledu jsem přemýšlela, jestli mi někdo nepíše. Místo klidné procházky jsem se snažila najít místo, kde telefon alespoň na chvíli zachytí signál. Tehdy mi poprvé došlo, že se něco změnilo.
Byla jsem někde, kde se nic důležitého nedělo, a přesto jsem nedokázala být v klidu.
Ve skutečnosti jsem se nebála jen toho, že mi uteče nějaká informace. Bála jsem se, že ostatní žijí něco zajímavého a já u toho nejsem. Že budu poslední, kdo se něco dozví. Že mi unikne příležitost, pozvání nebo zážitek.
Rozhodla jsem se změnit své nutkání
Nečekala jsem, že změna bude jednoduchá. Začala jsem ale postupně. Nejprve jsem si vypnula většinu upozornění. Najednou telefon přestal neustále vibrovat a já zjistila, že nemusím reagovat na každou zprávu okamžitě.
Potom jsem si začala určovat chvíle, kdy sociální sítě kontroluji. Nechtěla jsem telefon úplně zahodit, jen jsem mu přestala dovolovat, aby řídil můj den.
Největší změnou pro mě ale bylo uvědomění, že mi vždycky něco uteče. Nemůžu být na každé akci, přečíst každou zprávu, znát každý trend ani vědět, co právě dělají všichni lidé kolem mě. A vlastně to ani není potřeba.
Více vnímám sebe a své okolí
Když jsem přestala neustále sledovat životy ostatních, začala jsem si mnohem víc všímat toho svého. Znovu jsem chodila na procházky bez telefonu v ruce, při setkáních s přáteli jsem ho nechávala v kabelce a občas si dopřála celý večer offline.
A největší překvapení? Nic zásadního mi neuteklo.
Některé zprávy počkaly. Některé fotografie jsem viděla až druhý den. Některé události se odehrály beze mě. A svět se kvůli tomu nezastavil.
