Článek
Hubnutí. To je v ženským světě něco jako svatý grál, místo věčného života slibuje věčné utrpení a hlad. Kdyby se za každé „od pondělí začnu“ dostávaly peníze, už mám vlastní kliniku krásy a k tomu ještě zlatý rotoped s diamantovým držákem na prosecco. Ale ne, já si to musím odmakat sama. Tedy, spíš odsedět. Na zadku číslo pět. (A to je optimistický odhad.)
Můj manžel měl před porodem jasnou vizi: Po porodu budu mít prsa číslo pět, zadek číslo jedna, protože – prsa zůstanou, zadek zmizí. Chudák. Jeho představa o ženským těle byla asi tak reálná jako to, že mi někdy uvaří večeři, která nebude z pytlíku. Realita? Prsa nenarostla ani o milimetr, zato zadek expandoval do šířky, že by mi záviděla i menší dodávka. Mám silné podezření, že když manžel chytl tu zlatou rybku a přál si ženu s prsy č. 5 a zadkem č. 1, ta ryba byla buď hluchá, nebo měla kocovinu. Výsledek? Prsa zůstala jak u třináctiletého kluka a zadek povýšil na pětku. Možná šestku, když je v akci Nugeta. A upřímně – kdybych si na zadek nalepila čárový kód, možná mě někdo omylem načte u pokladny jako rodinný balení melounů.
Snažím se teď dostat aspoň na zadek č. 3, což je reálnější, že uvidíš jeptišku v latexu zpívat v kostele. Prsa už neřeším, protože představa, že mi někdo cpe silikon do těla, mě děsí víc než pohled na účet po Vánocích. Navíc, aspoň půlka těla vypadá, jako by mi bylo patnáct. Zbytek už je ale jasně v kategorii „vintage“ – takový ten typ, co se prodává na Aukru s popiskem „lehce opotřebované, ale funkční“.
A ty slavné míry 90-60-90? To je pro mě asi tak dosažitelné, jako že mi někdo v MHD nabídne místo, protože vypadám jako modelka z titulky Vogue, a ne jako matka po flámu. Vzala jsem metr, měřím… a ani když si prsa připlácnu k bradě, zadržuju dech, stahuju břicho a modlím se ke všem bohům, to prostě nevychází. Jediný výsledek je, že omdlívám a metr mi padá do dortu. Upřímně, ani ve dvaceti jsem neměla 90-60-90, a to jsem byla tak hubená, že jsem se mohla převlékat za lampu a ještě by zbylo místo pro psa. Teď bych mohla lampu spíš schovat do podprsenky a nikdo by si toho ani nevšiml.
A teď přijde ta pravá rodinná motivace. Koukám na moji mamku, která má taky pár kilo navíc, teda ještě víc než já – a ptám se jí, proč s tím taky nic nedělá. A ona na to s ledovým klidem: „To mám po porodu, rodila jsem dvě děti.“ Že to bylo před padesáti lety, prý není podstatné. No po kom mám smysl pro humor, už teď vím naprosto jistě. Ale aspoň mám jistotu, že za padesát let budu stoprocentně hubená – protože prach, ten fakt moc neváží. Takže když to teď nevyjde, mám ještě padesát let rezervu. A jestli mě někdo bude po smrti tahat na váhu, konečně budu mít číslo, za který by se nemusela stydět ani Victoria’s Secret modelka. Jen doufám, že mě nebudou chtít změřit přes prsa, protože tam už nebude fakt vůbec nic.
Chtěla bych do léta shodit ještě tak pět kilo. Nutno říct, že je červen. Není náhodou už léto? Tak to jsem v háji. Ještě že jsou teď v módě burkiny – konečně plavky, ve kterých můžu vypadat jako ztracený člen Beatlesn a dovolené v Dubaji. Aspoň nemusím řešit, jestli mi někdo uvidí celulitidu, protože mě v tom nikdo nepozná. Možná ani vlastní dítě. A když se někdo zeptá, proč mám na pláži tolik vrstev, řeknu, že chráním svět před oslněním. A taky před šokem.
A proč mi nejde zhubnout? Fakt nevím. Zrovna dojídám zbytky z dětské oslavy – dort, chlebíčky, párky v rohlíku… přece to nevyhodím, když to stálotolik peněz! Vždyť se snažím! Mám jídelníček, vizi sportovního výkonu… no, někdy to nevyjde, protože Netflix je prostě silnější než moje vůle. A když už se odhodlám, abych šla běhat, začne pršet, nebo mě napadne, že bych si mohla radši uklidit šuplík s ponožkami. Ale snaha se počítá, ne? Výsledky se určitě dostaví. Možná až v příštím životě. Nebo až ta zlatá rybka konečně vystřízliví. Anebo až se konečně přestane tvrdit, že „krása je uvnitř“ – protože upřímně, kdyby to byla pravda, tak jsem Miss Universe pokaždé, když sním dva větrníky najednou.
Touto historkou si dávám předsevzetí: Do léta prostě zhubnu! Rok radši neuvádím, protože už jsem si to napsala do diáře tolikrát, že mi Google Kalendář začal nabízet místo „hubnutí“ rovnou „rezervaci stolu v cukrárně“. Třeba to letos klapne. Anebo příští. Anebo až moje děti budou mít vlastní děti a já budu mít konečně čas na sebe – a na to, abych si v klidu snědla celý dort bez svědků.
Ale upřímně, hlavně že je sranda – a že je pořád co jíst! Protože kdybych měla žít jen o salátu a vodě, tak už dávno ležím někde pod stolem a v ruce držím poslední chlebíček jako relikvii. A kdyby mi někdo chtěl dát radu na hubnutí, tak ať si ji strčí… třeba za ucho. Nebo ještě líp – ať si pořídí zlatou rybku. Ale bacha, ať je střízlivá, protože ta moje byla buď na tripu, nebo měla kocovinu století. Jinak vám místo prsou č. 5 a zadku č. 1 nadělí prsa č. nic a zadek jak z reklamy na matrace. Takže pokud mě letos uvidíte v plavkách, nebojte, nejedná se o ekologickou havárii, ani o pokus o návrat módy z devadesátek. To jen já, žena, která se rozhodla, že život je moc krátký na to, abych si odpírala dort. A pokud někdy opravdu zhubnu, slibuju, že to oslavím pořádným řízkem a dvěma zákusky. Protože jak říká moje mamka – kila po porodu drží, i když už je to půl století. A já mám v plánu tuhle rodinnou tradici hrdě předávat dál.
Tak na zdraví, na zadky všech velikostí a na to, že smích spaluje kalorie. (Aspoň doufám. Jinak jsem v háji.)
