Článek
Další kapitola z mého rozjásaného, lehce bláznivého mládí – tentokrát si o ni řekl opět sám hlavní hrdina Jirka. Jeden z těch mužů, kteří se vám usadí v paměti jako oblíbená píseň – po dvaceti letech ji slyšíte a okamžitě se vám vybaví léto, jiskry v očích a noc, která skončila až s rozbřeskem. Možná touží po malém kousku nesmrtelnosti na stránkách mých příběhů… a možná k téhle odvážné prosbě přispělo i pár panáků, které v Praze vypil se svou věrnou pánskou partou. Jestli si to druhý den rozmyslel? Možná. Ale upřímně – už je pozdě, Jirko. Tohle je tvůj okamžik na výsluní… a já ho rozhodně nehodlám šetřit.
Naše poslední setkání byl spíš zábavný restart než vír vášně – kávička v Praze s jeho partou, tedy těmi stejnými kamarády, kteří tehdy byli svědky našeho velkého seznámení v kempu. Pomalu jsme zestárli, oni trochu zešedivěli, Jirka stále vysoký, charismatický, s tím klukovským úsměvem, co svádí i bez snahy. Upřímně, v kruhu těch kluků jsem se po letech cítila jako ve svém živlu – smích, vtipy, narážky na staré průšvihy, občasné šťouchance pod stolem. A když se Jirka trochu picne, pohladí mě pohledem a zamumlá „Napiš o mně taky…“, cítím tu starou elektrickou jiskru, co kdysi táhla nočními ulicemi i tou nejtemnější kempovou nocí.
A tak se vraťme do doby, kdy bylo léto nespoutaně žhavé a kluci i holky voněli dobrodružstvím…
Kemp. Dámská jízda. Tři bláznivé holky na chatce, plné dobrot, vína a nekonečné chutě žít. Začaly jsme hned po příjezdu decentně popíjet, víno teklo tak lehce jako letní vánek, který rozehříval naše plány a neplány. Samozřejmě, s alkoholem roste i odvaha – a tak jsme úderem sedmé večerní vyrazily směr bar a diskotéka pod hvězdami.
A proč to nepřiznat… V tu noc jsem byla skutečně krásná. Krátká černá sukně sotva kryla to, co měla, tmavé dlouhé vlasy mi splývaly po lopatkách a světlé tílko odhalovalo trochu víc, než by bylo zdrávo. V očích divokost, v bocích tanec – cítila jsem se jako královna louky, připravená ulovit toho jediného, nejkrásnějšího.
Tanec vášně
A pak to přišlo – sázka. „Holky, vsadím se, že dneska sbalím toho nejhezčího, co se tu šourá. O drink. A o slávu!“ Holky se smály, a když jsem chvíli lovila pohledem v přeplněném baru, spatřila jsem Jirku. Ten kluk zářil jako maják v moři testosteronových pokusů. Tmavé oči plné výzvy, vysoký, s tělem, za které by se nestyděl ani antický bůh. Bylo jasné, že tenhle je přesně ten, kvůli kterému někde padají hvězdy.
Když jsem se k němu vydala, šla jsem přímo – až vlasy kolem ramen tančily v tempu němé výzvy. Zastavila jsem se před ním, sklonila hlavu k jeho uchu a tiše řekla: „Ty jsi tu nejhezčí chlap. A já sázku potřebuji vyhrát.“ Jirkovi v očích svitla radostná jiskra, trochu překvapení a slastné pobavení. Bylo to neodolatelné – okamžitě jsme vyrazili na taneční parket.
Tanec byl jako nevinný úvod před bouří. Hráli jsme si na kočku a myš, vlnili jsme se tělo na tělo, rty se nebezpečně přibližovaly, a celé publikum jako by v tu chvíli neexistovalo. Jirkovy ruce byly silné, sebejisté, doslova mě vedly parketem do rytmu, který začínal být čím dál divočejší. V jednu chvíli jsem pocítila horkost jeho dechu na krku – ten pocit, kdy se každé svalové napětí mezi námi mění v záchvěvy touhy, jako by naše kůže byla navržena k tomu, aby se dotýkala přesně jen jeho.
Polibek. První, v srdci té noci. Vášnivý, vtahující, s nebetyčnou dávkou touhy, která okamžitě smetla veškerou stydlivost a zanechala nás oba v bodu, kde se nechtělo přestat. Rty klouzaly v peřeji smíchu, chtíče a dobrodružství, těla se drtila v objetí, ruce bloudily nesměle přes boky až k zádům, tváře hořely.
Pak přišla ta legendární cesta zpět do kempu, jen my dva. Ostatní utichli, svět začínal vonět ráno. Sedli jsme si na lavičku. Ten kluk byl prostě žhavý – žádné zbytečné řeči. Udělal mi místo na klíně, chytil mě kolem pasu, jazykem sklouzl po mé šíji a ruce mi zabořil do vlasů. Bylo to jako žíravina, která se rozlévá tělem. Polibky zesilovaly, doteky byly odvážné, prsty klouzaly pod lem sukně, hladily stehna. Dýchali jsme zrychleně, horkost mezi námi byla jako ohňostroj pod kůží. Nebylo v tu chvíli nic hezčího než Jirka a jeho rozechvělá touha, která probouzela i ty nejtlumenější sny.
Na lavičce, v nočním tichu, se naše těla spojila v žhavém a nečekaně něžném objetí. Vášnivě jsme se líbali, zapletli ruce, nohy, prsty, dokud nás nespoutaný smích a výbuch bláznivé rozkoše nevytrhl z reality. A pak – jako vrchol absurdity – jsme zjistili, že nás v objetí možná zbožňovaná kamera kempu natáčí. Propukli jsme v takový smích, že i kvůli sexuálnímu faux pas nám slzely oči. A touha naštěstí v tu chvíli porazila stud.
To byla jen první noc z mnoha, následovaly jiné, stejně svůdné, plné elektrizujícího napětí, nekončící vášně a touhy, která neměla hranic. Naše schůzky panovala divokost, humor, vědomí, že tohle je jedinečné. Jirka byl ten, kdo mě naučil vnímat nejen krásu těla, ale víc – umět si užít okamžik bez plánů na zítřek.
Byli jsme spolu nádherně krátce i dlouze, dokud vzdálenost a život neřekly stop. Vášeň časem zmírňuje, ale vzpomínka zůstává navždy. A tak, Jirko, jestli to čteš – byl jsi moje životní letní tornádo. Jedna z nejdelších nocí a nejsladších rán, co jsem kdy zažila.
A pro ostatní zvědavce? Ta pravá smršť pikantností, vášní a „co by mi tady v životě neprošlo“ teprve přijde… v mojí budoucí knize! Protože do hlubin touhy, žáru a toho nejbáječnějšího šílenství se Medium.cz jednoduše neodváží potopit. Věřte mi, každý příběh, který jste tu četli, má své malé (občas dost velké) střípky, co jsem decentně přeskočila – přesně ty, které do knížky bez ostychu vmáčknu. Těšte se – bude to jízda, po které si budete muset zchladit čelo, a věřím, že budete hltat každou stránku až do posledního slova. Pokračování není cenzurované – a rozhodně stojí za hřích počkat až tato kniha vyjde. Doufám, že do konce tohoto roku.
