Článek
Po vydání své první knihy s názvem Když se život rozhodne, že tě pobaví, samozřejmě vydané vlastním nákladem u Bookla.cz, jinak by asi nikdy nevyšla, jsem byla připravená na všechno – od nadšených čtenářských ovací přes hejty na sociálních sítích až po pozvánku na literární večer do místní knihovny, kde je největší vzrůšo, když někdo rozlije kafe na katalog. Čekala jsem, že mi někdo napíše, že jsem génius, nebo naopak, že bych měla radši propagovat tavený sýr v supermarketu. Ale že mi přijde zpráva od jednoho z mých bývalých milenců (ano, těch, co si i po letech pamatují, kde mám mateřské znaménko, ale jméno mojí kočky už dávno zapomněli), a bude si stěžovat, že o něm v knize není ani písmenko? Tak na to mě fakt nikdo nepřipravil.
Prý je to škoda. Prý jsem na něj zapomněla. No dovol! Já a zapomenout na chlapa jako si ty? To by byla urážka mé paměti i ženského ega. I když je to více, jak 20 let, tak na tebe se fakt zapomenout nedá. Takže, Filipe, tady to máš. Povídka o tobě. Protože některé historky jsou tak šťavnaté, že by byla škoda je nechat jen v šuplíku.
Bylo mi 24, což je věk, kdy má člověk pocit, že svět je jeho, tělo je nesmrtelné a stud je přežitek. Pracovala jsem jako hosteska. Ne, neprodávala jsem tělo – jen cigarety, alkohol a občas i kočičí žrádlo. Klidně bych propagovala i betonovou směs, kdyby za to byla dobrá výplata a možnost koupit si nové lodičky. Ta práce byla tehdy cool, platili nás královsky a navíc jsme se dostaly na všechny možné večírky, kde se to hemžilo testosteronem, alkoholem a příležitostmi na zážitky, které by dneska Instagram zablokoval jako nevhodné pro slabší povahy.
Na jedné takové akci jsem potkala Pavla. Vysoký, hubený, oči jak z reklamy na optiku a úsměv, který by roztál i ledovec. A taky to byl proutník, jak se patří. Měl charisma, co by roztočilo i ventilátor na dálkové ovládání. A já, mladá a hormonálně nevyrovnaná, jsem samozřejmě neodolala. S Pavlem to byla jízda. Dělali jsme to všude – v autě, na autě, na louce, ve sprše, v kuchyni, na schodech, jednou dokonce v kumbálu na košťata během firemní akce. Byla jsem mladá, pružná a ochotná riskovat i vyhazov z práce kvůli rychlému „meetingu“ v zázemí.
Pavel bydlel s bratrem. O čtyři roky mladší, údajně šprt, co studuje na inženýra. Upřímně, vůbec mě nezajímal. Já tam chodila za Pavlem a jeho… ehm… pracovní morálkou. Jenže osud má smysl pro humor. Jednoho večera, když jsme s Pavlem zrovna dokončili první kolo a já měla pocit, že bych mohla konkurovat i gymnastkám na olympiádě, mě přepadla potřeba na záchod. Jak mě příroda stvořila, vyšla jsem z koupelny – a tam stál ON. Filip. Pavlův bratr. V trenýrkách. Ale ne ledajakých! Ty trenky byly tak těsné, že by i Superman záviděl. Stojím tam, nahá jak Eva před jablkem, a zírám. On se směje. Já rudnu, ale místo útěku jen tupě civím na jeho tělo, které by si zasloužilo vlastní vystoupení v Cirque du Soleil. Svaly, vlasy, oči – prostě socha z antického Řecka, akorát s českým přízvukem.
„Ahoj,“ řekne a já mám pocit, že se mi roztekly i poslední zbytky sebeúcty. Mizím zpátky do pokoje a Pavlovi šeptám: „Bože, tvůj brácha je tak krásnej, že bych se kvůli němu naučila i integrály.“ Pavel se směje a samozřejmě to bráchovi vykecá, protože proč by si to nechával pro sebe, že?
A pak to přijde. Při další návštěvě mi místo Pavla otevře Filip. Prý brácha musel něco zařídit. Jasně. A já jsem panna Marie. Sedíme u něj v pokoji, on mi míchá drink a já se snažím tvářit, že jsem tu kvůli filozofické debatě o smyslu života. Než dopiju, jsme oba nazí. Nestydím se – už mě přece viděl. A tentokrát to není jen o těle. Filip je jiný. Není to svatoušek, ale rozhodně ani ne takový proutník jako jeho bratr, je to… no, prostě Filip. Začnu ho mít ráda. Možná víc, než by bylo zdravé.
S Filipem to je prostě jiné. Žádné rychlovky na schodech. On si uměl vychutnat každou minutu. Uměl se dívat, dotýkat, smát se, svádět. Když mě líbal, měla jsem pocit, že svět je v pořádku a že bych klidně mohla umřít a být spokojená. S ním jsem poznala, že sex není jen sportovní disciplína, ale taky umění. A že i když jsem před ním měla něco s jeho bratrem, on si mě uměl užít jako originál, ne jako second hand.
Náš vztah trval možná dva roky. Pak se rozplynul stejně rychle, jako začal. Ale i dnes, když si občas napíšeme, cítím, že tenhle kluk (dnes už chlap) ve mně zanechal stopu a vždy budu mít pro něj slabost. Ne, už nejsme milenci, ale pokaždé, když si vzpomenu na tu scénu s koupelnou, musím se smát. A říkám si, že někdy je škoda, že si člověk neudělá čas na to, aby o těch nejlepších historkách napsal dřív, než je někdo poptá.
A tak, Filipe, tady máš konečně tu svou historku – ano neodhalila jsem zdaleka všechna esa, která bych o těch divokých letech s tebou mohla vytáhnout. Některé zážitky prostě zůstanou navždy zamčené a ty zůstáváš stále v mých vzpomínkách a možná tak trochu i v mém srdci.
