Článek
Zjistila jsem, že ať napíšu sebevtipnější nebo nejpoučnější text, nikdy to nemá takový úspěch, jako když se jen letmo zmíním o svém divokém milostném životě v mládí. Stačí pár pikantních vzpomínek a čtenáři jsou rázem v pozoru, jako by čekali, že jim mezi řádky prozradím tajný recept na dobrodružství, které nevyprchává ani po letech. Tak tady máte další příběh – věřím, že si najde stejně početné publikum jako ten předchozí s názvem „Hosteska, dva bratři a jeden nahý trapas“.
Připravte se, protože tohle je jízda, při které by i ta nejodvážnější horská dráha vypadala jako nedělní procházka. Pokud máte doma svěcenou vodu, připravte kýbl – tahle historka je totiž tak hříšná, že by mi i Lucifer poslal přihlášku do klubu VIP hříšníků.
Vydat knihu a vynechat v ní ex-milence? To byla zásadní chyba! Jak se ukazuje, tihle pánové touží po slávě víc než finalistky Miss. Evidentně se ani po letech nestydí za to, že jsme spolu něco měli – a musím přiznat, že mi to docela lichotí. Nedávno se mi ozval další bývalý, a rovnou mi zavolal: „Hele, nenapsala bys o mně taky nějakou historku?“ Jestli to takhle půjde dál, budu muset Netflixu nabídnout vlastní sérii „Sex ve městě po česku“ – v hlavní roli já, svatozář odložená v předsíni. Přestože posledních deset let žiju tak cudně, že by mi i papež záviděl skóre v nebi, tak v minulosti tomu tak rozhodně nebylo. Ale pojďme zpátky do časů, kdy jsem byla spíš tornádo v sukni než klidná jeptiška. Protože tehdy to byla jízda, na kterou se nezapomíná!
Bylo mi 31, což je věk, kdy už by člověk měl mít rozum. Jenže já místo rozumu měla v hlavě karneval, kde hlavní roli hrály hormony a zdravý úsudek byl někde na dovolené v Karibiku. Seznámila jsem se s Romanem, váženým panem doktorem – o dost starší, solidní, spořádaný, takový ten typ, co má v lednici vždycky srovnaný jogurty podle data spotřeby a v ložnici maximálně tak polštářovou bitvu.
Jeho dům byl kapitola sama pro sebe. Představovala jsem si vilku s bazénem, místo toho jsem dorazila do baráku, kde by i myši měly depresi a krtci by si radši kopali tunely jinam. Ale co, říkala jsem si, že nejsem povrchní – charakter je přece důležitější než omítka na zdech, že jo?
Chodili jsme spolu asi půl roku, což tehdy bylo v mém světě skoro jako stříbrná svatba. Měl dva syny, kteří žili s matkou, a s tátou se vídali spíš jako s legendou – občas se o něm mluvilo, ale málokdo ho skutečně viděl. Já byla dlouho jen ta tajemná postava v pozadí, dokud nepřišel ten osudový den, kdy jsem měla konečně poznat jeho potomky.
Dva synové. Jeden jedenáct, druhý jednadvacet. Mladší Ríša, rošťák s úsměvem, co by rozesmál i sochu Karla IV., mě okamžitě přijal jako náhradní matku na zkoušku. Hráli jsme stolní hry, já se snažila být vzorná a v duchu si říkala, že rodičovství je vlastně docela fajn, když vám dítě neříká „mami“ a vy ho můžete vrátit zpátky.
Jenže pak přišel Patrik. Jednadvacet, vysoký, tmavovlasý, s pohledem, který by dokázal rozpustit i ledovec v Grónsku. Když jsem mu podávala ruku, projel mnou takový elektrický šok, že by mi i E.ON nabídnul sponzorskou smlouvu. V tu chvíli jsem pochopila, jak se cítí Barbie, když poprvé uvidí někoho, kdo má víc než jen plastové svaly – Ken by měl smůlu.
S mladším jsme hráli deskovky a já se snažila soustředit na pravidla, ale v hlavě mi mezitím běžela erotická telenovela s Patrikem v hlavní roli. Každý jeho pohled byl jako trailer na další díl – napětí, touha, a já v hlavní roli femme fatale, která se snaží tvářit jako spořádaná nevlastní teta, ale uvnitř má karneval hormonů. Snažila jsem se být rozumná, ale moje tělo mělo vlastní scénář a rozum si radši šel dát panáka do kouta.
A tak jsem tam seděla mezi deskovkami, dětským smíchem a tou nejvíc sexy rodinnou krizí, co si dovedete představit. Jestli by tehdy existoval nějaký kurz na zvládání nevhodných myšlenek v přítomnosti rodiny, okamžitě bych se přihlásila.
S Romanem to šlo do kopru rychleji než jeho zahrada bez sekačky. Komunikace vázla, sex byl spíš povinnost než radost – prostě vztah, kde by i terapeutka doporučila: „Holka, utíkej!“ Jenže Patrik… Ten mi strašil v hlavě i ve snech. A to ne ledajakých – moje podvědomí by mohlo točit vlastní porno kanál a ještě by si vydělalo na dovolenou v Thajsku.
Jednoho večera, s vínem v ruce a rozumem na minimu, jsem mu napsala na Facebooku: „Ahojky, jak se máš?“ A bylo vymalováno. Zprávy lítaly sem a tam, já se přiznala k pocitům, on to cítil stejně a najednou jsme si domluvili „nevinnou“ kávu. No, ta káva byla asi tak nevinná jako já v pubertě na diskotéce. Padli jsme si do náručí a už se nepustili. Ta vášeň byla tak silná, že by nám i Casanova záviděl a Kamasutra by mohla vydat speciální vydání „Podle skutečné události“.
Touha
Dva roky jsme spolu byli – tajně, vášnivě, šíleně. Bylo to jako jízda na horské dráze bez bezpečnostních pásů a s obsluhou, která ti do vozíčku místo vody podstrčí prosecco. Každé naše setkání mělo náboj, že by rozsvítil půl Prahy. Ukradené polibky v autě, tajné vzkazy v kapsách kabátu, a ty pohledy přes stůl, kdy i lžička v kávě začala žárlit.
Scházeli jsme se všude, kde se dalo – v hotelových pokojích s povlečením, které pamatuje víc tajemství než státní archivy, v autě zaparkovaném na kraji lesa, kde jedinými svědky naší vášně byli srnci a občas zvědavý houbař, a dokonce i na dece pod hvězdami, kde nám místo hudby hrály cvrčci a já měla pocit, že každá hvězda na obloze je svědkem dalšího malého hříchu.
Byly dny, kdy jsme se na sebe vrhli ještě dřív, než jsme stihli zamknout dveře hotelu. Jeho ruce mě hledaly s takovou jistotou, jako by měl mapu mého těla vyrytou v dlani. Milování v autě mělo svoje kouzlo – stísněný prostor, zamlžená okna a smích, když jsme se snažili najít správný úhel, aniž bychom si zlomili páteř nebo aktivovali airbag. V přírodě to bylo jiné – vůně trávy, šimrání stébel na kůži a ten pocit, že jsme jediní lidé na světě, co právě teď dělají něco tak zakázaně krásného.
Noci byly dlouhé, horké a plné slibů, které jsme nikdy neměli v plánu splnit. Občas jsme se smáli tak, že by nás v hotelu nejradši vystěhovali, a jindy jsme byli tak potichu, že by nám záviděl i mnich v meditaci.
A když jsme se rozcházeli, vždycky jsem věděla, že to není naposledy. Protože některé jízdy prostě nechcete nikdy úplně opustit – a některé hotelové pokoje by mohly vyprávět… Jen kdyby jejich stěny neměly smlouvu o mlčenlivosti.
A víte co? Dodnes na to vzpomínáme s úsměvem a s vědomím, že někdy prostě tělo vyhraje nad rozumem. Z Patrika je nyní úspěšný, zaneprázdněný chlap, který většinu času tráví v zahraničí, i přesto si najde čas, aby mě občas napsal, protože prostě chce vědět, jak se mám a oba si rádi vzpomeneme na ten bláznivý, vášnivý čas, když jsme byli spolu. Takže, pokud vás někdy přepadne chtíč a rozum si vezme dovolenou, klid – rozhodně v tom nejste sami. A jestli vás někdo soudí? Ať si políbí svatozář, protože život je příliš krátký na to, abychom žili jen podle kuchařky pro jeptišky!
A pro všechny, co mají doma morální kodex tlustší než telefonní seznam: tahle historka je pro vás – abyste věděli, že i andělé někdy ztratí křídla, a vůbec toho nelitují. A pokud si myslíte, že vám se to stát nemůže, tak pozor – nikdy neříkejte nikdy. Stačí správný pohled, špatný čas a dobré víno… a najednou hledáte svatozář pod postelí a modlíte se, aby ji někdo nenašel!
