Článek
Neustále na internetu narážím na oznámení o nějaké sebevraždě. Titulky v médiích, sdílené příběhy na sociálních sítích, diskuse pod články… Začala jsem mít pocit, že počet sebevražd v Česku výrazně stoupá. Přiznám se, nebylo mi z toho vůbec dobře. V hlavě mi vířily otázky: „Proč je jich tolik? Co se to děje s lidmi? Je to opravdu taková epidemie zoufalství, jak to vypadá?“
Rozhodla jsem se, že se na to podívám blíž – a hlavně se opřu o fakta, nejen o svůj dojem.
Co říkají statistiky?
Podívala jsem se na data Policejního prezidia ČR, Českého statistického úřadu a odborných analýz. A byla jsem překvapená.
- Počet sebevražd v ČR dlouhodobě klesal. V roce 2000 bylo zaznamenáno 1 649 případů, nejnižší číslo přišlo v roce 2019 (1 191). V posledních letech došlo k mírnému nárůstu – například v roce 2022 bylo 1 302 sebevražd, v roce 2023 pak 1 253.
- Muži páchají sebevraždu výrazně častěji než ženy (až čtyřnásobně).
- Nejčastějším způsobem je oběšení, následuje zastřelení, skok z výšky, otrava, skok pod vlak, poranění ostrým předmětem a utopení.
- Příčiny jsou komplexní – od duševních onemocnění, přes ekonomické a sociální problémy, až po krize v osobních vztazích.
Proč máme tedy dojem, že je sebevražd víc?
Tohle mě opravdu zaujalo. Statistika říká, že žádný dramatický nárůst nenastal. Přesto mám, a nejsem sama, pocit, že o sebevraždách slyším častěji než dřív.
Můj dojem je, že se o sebevraždách prostě více píše. Média i sociální sítě dnes informují o tragických událostech mnohem otevřeněji, někdy doufám s cílem upozornit na důležitost duševního zdraví, ale někdy i kvůli senzaci. Každý případ, který by dříve zůstal jen v policejní statistice, se dnes rychle šíří internetem a vyvolává silné emoce.
Zároveň mám pocit, že čím víc podobných zpráv čteme, tím víc v nás roste úzkost a pocit, že „se něco děje“. Ve skutečnosti se ale čísla nijak dramaticky nezměnila, změnila se hlavně naše vnímavost a dostupnost informací.
Musím přiznat, že mě statistiky uklidnily, jestli se to tak dá vůbec říct. Ano, každý případ je tragédií a žádné číslo není „dost nízké“. Ale není pravda, že by se Česko ocitlo v nějaké nové vlně sebevražd.
Naopak, mám pocit, že čím víc se o sebevraždách mluví bez kontextu, tím víc to v lidech vyvolává paniku a pocit beznaděje. Místo abychom se zaměřili na prevenci, podporu duševního zdraví a pomoc těm, kdo ji potřebují, často jen sdílíme šokující zprávy a posilujeme atmosféru strachu.
Závěrem
Když jsem se podívala na čísla, zjistila jsem, že jsem se vlastně spletla. Počet sebevražd v Česku není vyšší než dřív, spíš se o nich více píše a mluví. Média a sociální sítě nás zahlcují informacemi, které v nás vyvolávají dojem, že je situace horší, než ve skutečnosti je a to se bohužel netýká jen sebevražd.
Myslím, že je důležité si to uvědomit. Nepropadat panice, ale místo toho hledat způsoby, jak o tématu mluvit citlivě, s respektem a hlavně s důrazem na prevenci a pomoc těm, kdo ji potřebují.
Pokud tedy počet sebevražd nijak dramaticky neroste, nabízí se další otázka, která mě nutí k zamyšlení: Nepřibývá lidí s duševními poruchami? Anebo se i tady pletu?
V posledních letech se opravdu stále častěji mluví o tom, že se zvyšuje počet lidí trpících úzkostmi, depresemi, syndromem vyhoření nebo jinými psychickými potížemi. Pandemie, ekonomická nejistota, tlak na výkon, osamělost – to všechno jsou faktory, které mohou k duševním problémům přispívat. Zároveň se ale také zlepšuje diagnostika a roste ochota o těchto tématech mluvit nahlas, což může vytvářet dojem, že duševních onemocnění je víc než dřív.
Ať už je skutečný nárůst jakýkoli, jedno je jisté: duševní zdraví je téma, které si zaslouží naši pozornost. A proto se k němu určitě v některém z příštích článků vrátím – a podívám se, jak to s duševními poruchami v Česku doopravdy je.
Statistiky čerpány z Policejního prezidia ČR, Českého statistického úřadu a odborných analýz.
