Článek
Nedávno jsem narazila na článek pojednávající o 90leté ženě jménem Melba Mebane, která konečně odešla do důchodu poté, co za celých 74 let nevynechala jediný den v práci. Na plný úvazek pracovala do velmi pokročilého věku. Americká média o ní mluví jako o „nejšťastnější a nejušlechtilejší osobě“ a oslavují její oddanost k zaměstnavateli i ke komunitě. Melba Mebane celý život pracovala v tomtéž obchodním domě a mezi zákazníky i kolegy byla velmi oblíbená. Měla skvělé prodejní dovednosti a na každého se stále jen usmívala. Do práce si brala i svého syna, který dle svých slov v obchodním domě „vyrostl“. Ze zaměstnání odešla až v momentě, kdy ji k tomu donutily zdravotní obtíže. Zaměstnavatel ji za její pracovitost posléze ocenil oslavou na rozloučenou a oceněním za skvělé prodejní výsledky.
Pracovat i přes nemoc se nevyplácí
Příběh Melby zní jako telenovela z pera personálního oddělení. Dle mého názoru je ale spíš smutný. Stranou teď nechme mentalitu Američanů a jejich odlišné vnímání kariéry. Z mého pohledu není co oslavovat. V první řadě si dovolím pochybovat, že daná zaměstnankyně, která se chlubí tím, že nikdy nevyužila „sick day“ (pracovní volno poskytnuté ke zdravotním účelům, poz. red.), ho skutečně nikdy nepotřebovala. Opravdu odmítám uvěřit tomu, že ji někdy nebolel zub, neměla chřipku či jinou virózu, bolesti břicha, netrpěla nevolností nebo průjmem. Spíše je pravděpodobnější, že namísto, aby se jeden den v klidu doma vyležela, vyrazila jako správná „údernice“ do práce.
To je špatně hned z několika důvodů. Já sama nerada vzpomínám na spolupracovníky, kteří do práce chodili například s chřipkou, a o svou nemoc se tak „podělili“ i se mnou a dalšími kolegy a kolegyněmi. Přijde mi to extrémně sobecké a nezodpovědné, bohužel tuto zažitou praxi nezměnil ani covid. Chodit do práce i nemoci navzdory nedoporučují ani lékaři. Dr. Bhuyan v rozhovoru pro magazín Real Simple říká, že ve skutečnosti vynechání zdravotního volna vede k nižší produktivitě práce, jelikož je lepší se vyležet a pustit se do práce naplno, než do práce mermomocí dorazit, ale nebýt tam nic platný kvůli tomu, že člověk není fit. Navíc Dr. Bhuyan upozorňuje také na to, že se celková doba léčení může značně protáhnout, pokud člověk pracuje, a nemá tudíž prostor se plně zotavit.
Kam se poděl work-life balance?
Když čtu příběh Melby, přijde mi, že v něm chybí pověstný work-life balance. Tento anglický termín označuje rovnováhu mezi osobním a pracovním životem, které má mnoho lidí problém dosáhnout. Zatímco kdysi byla tato problematika opomíjena, dnes se o work-life balance hovoří hodně v souvislosti s generací Y (nejčastěji se uvádí roky narození 1983 až 1995) a generací Z (sem patří lidé narození od poloviny 90. let 20. století do roku 2010).
Dnešní mladí lidé se od předchozích generací odlišují tím, že na rovnováhu mezi osobním a pracovním životem kladou mnohem větší důraz. Dalo by se říct, že je daleko více osloví pracovní nabídka s o něco nižším platovým ohodnocením, ale s dostatkem prostoru pro vlastní koníčky a seberealizaci, než lépe placená práce, která je ovšem časově náročnější. Netají se tím, že nechtějí práci obětovat veškerý osobní život. To většinou naráží na nepochopení starší generace, která leckdy mladé lidi vnímá jako líné, troufalé a mající přehnané nároky.
Osobně se kloním k postoji mladší generace, a to i přestože mám svou práci moc ráda. Nechci v ní však strávit svůj život, obětovat zdraví i čas strávený s rodinou, abych jednou dostala „odznáček za zásluhy“. Věřím, že postupně se nebude na ty, kteří chtějí mít pracovní a soukromý život v rovnováze, dívat skrze prsty, a také v to, že více zaměstnavatelů bude reflektovat požadavky uchazečů na work-life balance.
Zdroje: Autorský článek doplněný o informace z Joe, Real Simple, Novinky
