Devět dní ztracený v poušti: „Robinson Crusoe ze Sahary“ jedl netopýry a přežil i pokus o sebevraždu

Italský policista Mauro Prosperi vždy miloval nové výzvy a zdolávání překážek. Jeho přátelé ho znali jako vždy pozitivně naladěného člověka, který uměl naplno projevit své nadšení a jen tak něčeho se nezalekl. Jeho velkým koníčkem byl běh, a když mu jeho dlouholetý kamarád Giovanni Manzo vyprávěl o ultramaratonském závodu v poušti Marathon des Sables, jednom z těch vůbec nejnáročnějších závodů světa, byl Mauro připravený tuto novou výzvu přijmout.

Jde o nesmírně fyzicky náročný a vyčerpávající závod, který trvá 6 dní a běžci za tu dobu musí překonat 251 kilometrů náročné trasy. To vše ve spalujícím vedru, kdy v poledne teploty šplhají až k 50 °C. Do toho běžci ještě nesou na svých zádech 10 kilogramů zásob jídla a další vybavení. Maurově manželce se jeho nápad zúčastnit se tohoto závodu moc nezamlouval, ale nebránila mu. Mauro Prosperi se na náročný sportovní výkon zodpovědně připravoval, denně běhal 40 kilometrů a také se snažil své tělo uvyknout na pocit dehydratace, a tak snížil svůj denní příjem vody.

Tehdy 38letý Mauro Prosperi tedy odletěl do Maroka a dne 10. dubna 1994 vyběhl s dalšími 80 běžci z Foum Zguid, kde se nacházela startovní čára ultramaratonu. Byl to jeho vůbec první pouštní závod. Zpočátku vše probíhalo hladce. Prosperi spolu s kamarádem Manzem za tři dny zdolali 96 kilometrů velmi náročné trasy. Časem se mezi běžci vytvořily mezery dle rychlosti jejich tempa, a tak většina z nich najednou trasu zdolávala osamoceně.

To je velký rozdíl oproti dnešní době, kdy se do závodu zapojuje kolem 1300 běžců, kteří tvoří jednu dlouhou řadu, která se vine pouští, a je tak snad téměř nemožné sejít z cesty a ztratit se. Jenže v 90. letech tomu bylo jinak, spoustu času trávili běžci osamoceni na Sahaře. S sebou měli i jídlo, vařiče, spacáky a svítilny, ale jedna velmi podstatná věc jim v batohu chyběla – voda. Tu dostávali na určených stanovištích, která lemovala celou trasu závodu.

Čtvrtý den závodu se pro Maura nevyvinuly věci dobře. Toho dne panovaly nepříznivé podmínky, foukal silný vítr a nakonec se rozpoutala i pouštní bouře. Tou dobou si Mauro Prosperi držel čtvrtou pozici. Bouře ho však donutila vyhledat útočiště, kde přespal. Ráno byl odhodlaný dát do toho vše, aby získal co nejlepší umístění. Jenže bouře proměnila pouštní krajinu a Mauro si najednou nebyl jistý, kudy jít. Vytáhl tedy mapu a kompas a doufal, že brzy potká další běžce, kteří ho ujistí v tom, že kráčí správným směrem. To se ale nestalo.

Mauro Prosperi vylezl na dunu, aby se rozhlédl po okolí. V ten moment mu to plně došlo – je sám v poušti. Věděl, že je v „pořádné kaši“, a tak začal přemýšlet, jak v nehostinné krajině přežije. Jako první se vymočil do náhradní lahve na vodu, protože si pamatoval dědečkovo vyprávění o tom, jak jako voják pil vlastní moč, aby přežil během bojů. V batohu měl zbytek zásob jídla, spacák, nůž a kompas. Chyběla však voda, té mu zbývalo jen půl lahve, a tak se rozhodl s ní maximálně šetřit. Na cestu se vydával vždy brzy ráno a v noci, protože to nebylo takové spalující vedro. Přes den vyhledával úkryt.

Malá naděje mu svitla, když narazil na muslimskou svatyni, která slouží jako zastávka pro beduíny. Nenašel zde však žádné zásoby a nebylo zde ani živáčka. Mauro byl psychicky na dně a rovněž trpěl hrozným pocitem žízně. Tak strašlivým, že se snažil cucat vlhčené ubrousky, aby se osvěžil. Pak si ovšem povšiml netopýrů, kteří se ve svatyni ukrývali. Aby přežil, pojídal je a pil jejich krev. Kromě netopýrů jedl i ještěrky a brouky. Čtvrtý den svého zmizení viděl na obloze letadlo, a tak se snažil vysílat kouřové signály, ale bylo to marné.

Nakonec jeho frustrace došla tak daleko, že se pokusil o sebevraždu. Kouskem dřevěného uhlí napsal vzkaz rodině a pak si podřezal zápěstí. Jenže svůj pokus o sebevraždu přežil. Stalo se tak zřejmě v důsledku mělkého řezu a dehydratace. Mauro Prosperi to bral jako znamení, že má ve své cestě pokračovat.

Osmý den Mauro Prosperi narazil na kaluž s vodou, což mu udělalo velkou radost. Vodu z louže pomaličku usrkával, jelikož měl oteklé hrdlo v důsledku dehydratace. Dalšího dne si zde nabral zásoby vody a pokračoval v cestě. Povšiml si kozího trusu, který mu dával naději, že se blízko nacházejí lidé, kteří by hospodářská zvířata mohli chovat. Skutečně po 9 dnech své poutě pouští narazil na člověka – mladou dívku z kmene Tuaregů. Ihned ji prosil o pomoc, ale dívka v úleku bleskurychle z místa utekla.

O svém zážitku však pověděla babičce, se kterou se nakonec na místo vrátila, aby Maurovi pomohla z nesnází. Společně jej odvedly k tábořišti kmene, kde mu místní ženy nabídly čaj a kozí mléko. Mauro Prosperi už však na tom byl tak bídně, že nebyl schopen nic strávit. Proto jej muži z kmene naložili na velblouda a odvezli do nejbližší vesnice, kde byl předán místním policistům, kteří rozhodli o jeho transportu do nemocnice.

Čekala ho však ještě dlouhá cesta k zotavení. Po návratu byl vyhublý a hrozilo mu jaterní selhání. Měsíce jedl jen tekutou stravu a celkově jeho léčba trvala dva roky. Většinu léčby absolvoval v Římě, kde se shledal se svou rodinou. Po jeho návratu do rodné Itálie byl jeho příběh medializován a následně „obletěl svět“. Jeho ztracení v poušti vedlo také k zpřísnění bezpečnostních pravidel na Marathon de Sables.

Po medializaci jeho příběhu se našli i zlí jazykové, kteří tvrdí, že Mauro Prosperi si musel svůj příběh značně vylepšit, aby vyzněl zajímavěji. Jedněmi je „Robinson Crusoe ze Sahary“ obdivován pro svou statečnost, druzí nevěří, že ve všem říká pravdu. Mezi skeptiky patří i sám zakladatel Marathon de Sables, Patrick Bauer. Ten uvedl: „Neposlouchejte pana Prosperiho, jeho příběh je výmysl. Přiměje vás, abyste uvěřili, že je Superman. Pro člověka je fyziologicky nemožné ujet více než 200 kilometrů v poušti bez vody. To je nadpřirozený čin.“ Dodal, že dle jeho názoru Mauro Prosperi jen toužil po slávě a chtěl příběh prodat bulváru.

To však nemění nic na tom, že má Mauro Prosperi celou řadu obdivovatelů, kteří jeho verzi věří. V roce 2004 byl o jeho přežití natočen dokument Expeditions to the Edge: Sahara Nightmare a v roce 2019 se jeho vyprávění stalo předmětem jednoho z dílů dokumentární série Losers. V roce 2020 vydal Mauro Prosperi svůj příběh o přežití i v knižní podobě. Na běh v poušti a ultramaraton nezanevřel, absolvoval jej ještě několikrát. Rád totiž dokončuje to, co začal. Do strohé krásy Sahary se prý zamiloval a po svém boji o život se nyní cítí jako znovuzrozený. O něco však přece jen přišel, manželka jeho dobrodružné výpravy a nespoutanost čím dál tím hůře nesla, a tak se kvůli rozdílnému postoji k životnímu stylu rozvedli. Doteď jsou však přáteli.

Zdroje: The Guardian, BBC, ABC News, Wikipedia – Mauro Prosperi