Článek
V 60. letech minulého století se kanadský psycholog Albert Bandura snažil přijít na to, jakým způsobem se děti učí agresivnímu chování. Agresivita jako taková je předmětem mnoha psychologických výzkumů, jelikož má negativní dopady na společnost. Albert Bandura se snažil zjistit, jakým způsobem násilné chování u dětí vzniká. Pracoval s teorií sociálního učení, která popisuje osvojení si nového chování pozorováním a napodobováním ostatních. To, jak se děti stávají agresivními, demonstroval na sérii pokusů s panenkou Bobo.
Experiment s panenkou Bobo
V roce 1961 začal Albert Bandura se svým dnes už světoznámým výzkumem s panenkou Bobo. Do experimentu se zapojilo 36 chlapců a 36 dívek ve věkovém rozmezí 3 až 6 let. Děti byly rozděleny do 3 skupin. První skupina 24 dětí pozorovala dospělého, jak bije panenku zvanou Bobo. Panenka byla také napadána i verbálně. Další skupina 24 dětí přihlížela neagresivnímu chování dospělého k panence. Zbylých 24 dětí pak tvořilo kontrolní skupinu, zde vůbec model dospělého nefiguroval.
Děti byly po celou dobu trvání pokusu pod bedlivým dohledem vědců, kteří sledovali, zda se chovají agresivně. Vše zaznamenávali do archů, kde jednotlivé prvky chování hodnotili na pětibodové škále. Následně výzkumníci děti rozdělili do dvojic, přičemž v každé z nich byly děti s podobnou mírou agresivity. V druhé fázi experimentu chodily děti do místnosti s velmi atraktivními hračkami – panenkami, autíčky a letadýlky. Chvilku si směly hrát, pak jim to ale bylo zakázáno – cílem bylo vyvolat u nich pocity frustrace.
Pak přišla závěrečná třetí fáze pokusu. Děti se ocitly v místnosti, kde byla celá řada hraček. Některé z nich mohly dobře posloužit k tomu, aby si děti vybily svou frustraci a daly volný průchod agresivitě, k těmto hračkám patřily například paličky, dětské pistolky, míč a samozřejmě zde byla i panenka Bobo. Nacházely se zde také „neagresivní hračky“ – pastelky, panenky, zvířátka či náklaďáky. Celkově zde dítě strávilo 20 minut.
Výsledky ukázaly, jak vzniká dětská agresivita
Experiment měl za úkol potvrdit několik hypotéz. Tou hlavní bylo, že děti, které byly svědky toho, jak dospělý bije panenku Bobo, budou toto chování zrcadlit a samy se také stanou agresory, i když nebude přítomen dospělý model. V případě dětí, které dospělého sledovaly, jak se k panence chová neagresivně, mělo platit, že jejich chování bude méně násilné. Očekávalo se také, že chlapci obecně budou více agresivní než dívky. Experiment potvrdil platnost Bandurových hypotéz. Chlapci se skutečně projevili agresivněji než dívky. První skupina, která byla svědkem násilného chování k panence, byla fyzicky i verbálně agresivnější než druhá skupina dětí. Výzkum byl důležitý v tom, že ukázal, jak se děti učí agresivnímu chování pozorováním a opakováním toho, čeho jsou svědky.
Bandurova zjištění jsou však někdy zpochybňována. Je mu vytýkáno zejména to, že experiment byl proveden s cizími osobami a s hračkou, se kterou děti nebyly předem seznámeny. Pokusy v 90. letech ukázaly, že u dětí, které viděly panenku Bobo poprvé v životě, byla pětkrát větší šance agresivního chování než u těch, které panenku už znaly. Někdy je výzkumu také vytýkáno, že děti učil agresivitě za pomoci záměrného vyvolání frustrace. Přesto všechno je Bandurův experiment jedním z nejznámějších v oboru psychologie a přispěl k tomu, aby byly provedeny další studie zaměřující se na to, jak děti imitují násilné chování, ať už jde o reálný svět, nebo filmy a hry.
Zdroje: Simply Psychology, Verywellmind, Wikipedia – hesla Bobo Doll Experiment, Sociální učení
