Juliane Koepcke: Dívka, která přežila pád letadla ze 3 kilometrů i 11 dní o samotě v džungli

Psal se 24. prosinec roku 1971. Zatímco po celém světě vrcholily přípravy na pro mnohé nejsvátečnější den v roce, sedmnáctiletá Juliane Koepcke spolu se svou matkou nervózně přešlapovala na letišti v Limě. Juliane spolu s matkou totiž již několik hodin čekala na let Lansa 508, jehož cílovou stanicí bylo město Iquitos a mezipřistání se konalo ve městě Pucallpa, kde už na ně netrpělivě čekal Hans-Wilhelm Koepcke, otec Juliane.

Oba její rodiče byli zoologové, kteří v džungli studovali divoká zvířata. V plánu byl dřívější přílet, aby si rodina společně naplno užila Štědrý den. Bohužel mělo letadlo zpoždění sedm hodin, což některé cestující velmi rozčílilo. Nakonec ale přece jen let Lansa 508 „dostal zelenou“.

Let zpočátku probíhal klidně, Julianina matka Maria z něj však od začátku byla trochu nervózní. Letecká společnost Lansa neměla totiž úplně nejlepší pověst, při předchozích haváriích přišla o dvě letadla. Avšak Juliane i Maria zoufale toužily strávit Štědrý den v Pucallpě, a tak se rozhodly přece jen letět. Po 25 minutách letu však události nabraly rychlý spád. „Najednou jsme vletěli do velmi těžkého, tmavého mraku. Moje matka byla nervózní, ale já byla v klidu, létání se mi líbilo,“ vzpomíná Juliane.

Za krátký moment se ukázalo, že obavy Julianiny matky byly opodstatněné. Letadlo se začalo třást. Turbulence rozrušily ostatní pasažéry letadla, kteří plakali a křičeli. Poté si Juliane vybavuje už jen jasný záblesk světla a letadlo strmě padající dolů. Její matka v ten moment prohlásila: „A teď je po všem.“ Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, Juliane pád z tříkilometrové výšky přežila.

Juliane se probudila druhý den v 9 hodin ráno, její hodinky stále fungovaly, a tak neztratila pojem o čase. Když se kolem sebe rozhlédla, neviděla ani živáčka. Vedle ní se nacházela jen řada sedadel. Měla štěstí, že vyvázla jen s lehkými zraněními – zlomenou klíční kostí a řeznými ranami na nohou. Měla také přetržený vaz v koleni, i tak ale byla schopná chodit. Záchrana byla v nedohlednu, pátracím týmům se totiž tou dobou nepodařilo místo nehody lokalizovat. Ačkoliv by mnozí v této situaci propadli panice či těžké depresi, Juliane hodlala bojovat o přežití. Měla jednu nespornou výhodu, a to byly znalosti týkající se přežití v pralese. Její rodiče ji totiž učili o místní fauně a flóře a také o tom, jak být v džungli soběstačná. Nadešel čas tyto znalosti využít v praxi.

Stanovila si jasný cíl, jít po proudu řeky a najít pomoc. Cestou si musela obstarat stravu, jelikož u sebe měla jen pár sladkostí. Navíc se jí do otevřených ran rychle začali dostávat parazité, proto bylo potřeba pomoc najít co nejrychleji. „Měla jsem řeznou ránu na ruce a po několika dnech jsem cítila, že v ní něco je. Podívala jsem se a moucha nakladla vajíčka do rány. Byla plná červů. Bála jsem se, že kvůli tomu přijdu o paži,“ vzpomíná Juliane.

Cestou se jí naskytl děsivý pohled, když našla tři mrtvé ženy, které také cestovaly onoho osudného dne spolu s ní. Statečně pokračovala v cestě, brodila se mezi piraněmi i krokodýly. Situaci komplikovala i ztráta brýlí, bez kterých dívka dobře neviděla. Pomáhala si tedy jednou botou, kterou používala k prozkoumávání terénu před ní. Bála se hlavně, aby nestoupla na hada, jedovatých druhů totiž v džungli žije hned několik. Někteří z nich jsou dobře maskovaní, vypadají na první pohled jako suché listí.

Desátý den už byla Juliane úplně vyčerpaná. Nebyla pomalu už ani schopná chodit, a tak se nechala unášet proudem řeky. Cítila se neskutečně osaměle a její situace se zdála bezvýchodná. Ačkoliv v minulých dnech slyšela hluk pátracích letadel, záchranáři nebyli schopni ji v rozlehlé džungli najít. Pak se ovšem před ní náhle objevila malá cestička do džungle a u ní chatrč se střechou z palmových listů. Rozhodla se, že zde přespí. Druhý den ji vzbudily mužské hlasy. Nejdříve si myslela, že blouzní, ale pak se ukázalo, že je to skutečnost. „Druhý den jsem venku slyšela hlasy několika mužů. Bylo to jako slyšet hlasy andělů,“ vzpomíná Juliane.

Stejně to ovšem nevnímali její zachránci, ti se nejdřív lekli, že se jedná o vodního ducha Yemanjábut. Následující den ji ale ochotně odvezli do nemocnice. Juliane Koepcke byla po 11 trýznivých dnech v bezpečí. V nemocnici se shledala se svým otcem, který jí oznámil smutnou zprávu, její matka zemřela krátce po letecké nehodě na následky zranění. Následně Juliane Koepcke pomohla úřadům lokalizovat letadlo. Ukázalo se, že nikdo jiný pád letadla nepřežil.

Nelze se divit, že tyto události Juliane Koepcke poznamenaly. Dodnes má strach z létání a pronásledují ji noční můry. Vzpomínky se jí vrací vždy, když se dozví o jiné letecké katastrofě. O letecké tragédii napsala knihu Zázraky se dějí - Jak mě džungle vrátila zpět do života. Kariérní dráhu si zvolila stejnou jako její rodiče – stala se uznávanou zooložkou. Vystudovala v německém Kielu, následně se vrátila do Peru, kde se specializovala na studium savců. Vdala se a dnes je také známá pod jménem Juliane Diller. V roce 2021 obdržela kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.

Zdroje: BBC, CNN, All That's Interesting, Scoop Upworthy, Wikipedie – heslo Juliane Koepcke