Odbojářka Inka Bernášková: Jednu z nejstatečnějších Češek nacisté sťali gilotinou

Irena Bernášková se narodila 7. února 1904 v Praze. Od malička jí všichni říkali Inka, pod tímto jménem je známá i dnes. Byla prostřední dcerou Vojtěcha Preissiga, což byl talentovaný český grafik a malíř. Právě on rozhodl, že rodina zkusí své štěstí za oceánem. Když bylo Ireně 6 let, přestěhovali se do Spojených států amerických. Irena tak vyrůstala v Bostonu. Její otec zde učil na univerzitě, na své české kořeny však nikdy nezapomněl. Po vypuknutí první světové války se přidal k československému zahraničnímu odboji. Irena v té době byla studentkou, která ač do země přijela bez znalosti angličtiny, velmi brzy vše dohnala a ve škole excelovala. Navíc byla velmi aktivní dítě se spoustou koníčků. Ráda tancovala, psala vlastní povídky a hrála na citeru.

V roce 1921 se Inka spolu se svými sestrami rozhodla vrátit se do Prahy. Po příjezdu se potkala se svým bratrancem Eduardem Bernáškem, se kterým si hned padli do oka. Jejich láska vzbudila vlnu nevole zejména u Irenina otce, ale tvrdohlavá mladá dívka nehodlala ustoupit. Tajně se za Eduarda Bernáška provdala, což jejího otce popudilo natolik, že s ní přestal mluvit.

Brzy se však ukázalo, že jak rychle mezi Inkou a Eduardem vzplála jiskra, tak rychle pohasla. Inka byla odvážná a emancipovaná žena, což se Eduardovi moc nezamlouvalo. Pracoval jako úředník a vedle sebe chtěl mít usedlou ženu v domácnosti. Nepřál si, aby chodila do práce, a tak Inka zůstala doma a pouze občas zpracovávala překlady. Inka v manželství nebyla šťastná, trápilo ji i to, že potratila a posléze se jí už nepodařilo otěhotnět. Aby toho nebylo málo, stal se jí úraz, kdy jí na nohu spadl radiátor. V důsledku toho kulhala a nemohla se věnovat svému největšímu hobby – tanci.

Inka Bernášková se postupem času znovu sblížila se svým otcem. Oba dva ve 30. letech 20. století s nelibostí sledovali Hitlerův nárůst moci. Po záboru Sudet se Inka přihlásila jako dobrovolnice Červeného kříže a ošetřovala uprchlíky z okupovaného pohraničí. Spolu s otcem se stali členy odboje. V roce 1939 začali vydávat časopis V boj! Inka prací pro časopis tou dobou žila, zastávala hned několik funkcí a dohlížela na chod redakce. Její otec ilustroval obálky časopisů a také pomáhal s překlady. Inka své odbojové činnosti nezanechala ani poté, co gestapo zatklo její spolupracovníky a rovněž zabavilo jeden tiskařský stroj. Podomácku časopis rozmnožovala za pomoci válečku na nudle a dále jej distribuovala.

Na jaře roku 1940 se tou dobou již rozvedená Inka dostala do hledáčku gestapa. Proto změnila image a ven vycházela jen s falešnými doklady. V září roku 1940 ji však nacisté zatkli, nepomohli ji ani padělané doklady. Inka jim celou dobu tvrdila, že časopis vydávala pouze ona, čemuž se příslušníkům gestapa nechtělo věřit, a tak ji podrobili tvrdému výslechu a mučení. Také v té době zatkli její příbuzné i bývalého manžela Eduarda. Ačkoliv ji gestapáci surově bili a způsobili jí mnohá zranění, stále jim odmítala udat své spolupracovníky. Dokonce příslušníkům gestapa během výslechu složila i složila básničku. „Sem tam nějaká ta facka, gestapáckého klacka, ta mně vadit nemůže. Radost mám jen z jeho zlosti, když neřeknu mu dosti, že víc zvědět nemůže,“ zněly verše.

Neuvěřitelně statečná Inka vydržela tři dny pekelného mučení a bití. Pak se ze zoufalství pokusila o sebevraždu. V sukni měla totiž zašitou ampulku s jedem. Tedy alespoň si myslela, že jde o jed, ale jak se po jeho spolknutí ukázalo, lékárnice jí prodala pouhé analgetikum. A tak výslech pokračoval, ale Inka stále odmítala prozradit, kdo jí s výrobou pomáhal. Nakonec gestapo shledalo, že s ní nehne a Inka byla soudem odsouzena k smrti. Nacisté ji dovolili napsat dopis na rozloučenou.

Irenini rodinní příslušníci byli posláni do koncentračních táborů, její bývalý manžel zemřel v Buchenwaldu, otec v Dachau. Inka byla v březnu roku 1942 odsouzena k trestu smrti. Těsně před vykonáním rozsudku pronesla: „A Československá republika přece bude!“ Dne 26. 8. 1942 byla popravena gilotinou. In memoriam obdržela Československý válečný kříž a v roce 1998 medaili Za hrdinství. Roku 2010 jí bylo městskou částí Praha 2 uděleno čestné občanství.

Zdroje: Novinky, Český rozhlas, Encyklopedie Prahy 2, Wikipedia – heslo Irena Bernášková, FUČÍKOVÁ, Renáta a TUČKOVÁ, Kateřina. Hrdinky: příběhy významných českých žen. Universum (Euromedia Group). Praha: Euromedia Group, 2020. ISBN 978-80-242-6888-0.