Článek
Známý americký námořník, konstruktér lodí a dobrodruh Steven Callahan se narodil 6. února 1952. Plavení se na lodi se stalo jeho koníčkem už na střední škole. Během univerzitního studia se začal věnovat i navrhování, výrobě a opravám lodí. Tomu zasvětil celý svůj život. Stejnou vášeň sdílí i se svou manželkou Kathy, se kterou se seznámil v době, kdy stavěla svou vlastní loď. O lodích a plavbách napsal Steven Callahan za svůj život stovky článků, podílel se i na testování plavidel a akademickém výzkumu v této oblasti. Známým se však stal díky něčemu úplně jinému než své odborné znalosti lodního designu. Mezinárodní věhlas mu přinesl jeho příběh, kdy se mu v roce 1982 podařilo přežít uprostřed oceánu 76 dní. Toto vyprávění zaujalo i tvůrce filmu Pí a jeho život. Sám Steven Callahan dokonce u natáčení asistoval, aby byl snímek co nejvíce věrohodný.
Steven Callahan
Loď šla ke dnu zřejmě kvůli velrybě
Callahanův silný příběh o přežití se začal psát už na sklonku roku 1981, kdy vyplul z amerického Rhode Islandu na své lodi Napoleon Solo. Plavidlo sám navrhl i postavil. S lodí se plavil přes Atlantik, plnil si tak svůj dětský sen. Byl tak nadšený, že ho neznepokojovalo ani špatné počasí. Byl to zkušený námořník a už zažil horší věci. Nakonec to nebyly povětrnostní podmínky, co zhatilo Callahanovu dosud poklidnou plavbu. Jednoho večera se ozvala ohlušující rána a loď se začala potápět. Stalo se tak zřejmě v důsledku nárazu velryby (tuto možnost zmiňuje Callahan jako pravděpodobnou ve své knize) či velkého žraloka do lodi. Rozespalý Callahan neměl moc času na rozmyšlenou.
Část mého já byla vyděšená a říkala si, že zemřu a půjdu dolů spolu s lodí, ale druhá část mě si řekla, zmlkni a dělej svoji práci.
Dlouhých 76 dní uprostřed oceánu
Aby si zachránil holý život, v rychlosti nasedl do záchranného člunu, ve kterém měl malé zásoby jídla, mapy, světlice, svítilnu, harpunu a také vytištěný manuál s pokyny pro přežití v případě ztroskotání na širém moři. Brzy vyčerpal skromné zásoby jídla, které měl ve člunu, a tak byl donucen lovit ryby a ptáky. Pitnou vodu získával ze dvou solárních destilačních přístrojů a také sbíral dešťovou vodu. Dny strávené uprostřed Atlantiku byly dozajista velmi dlouhé, a tak měl Callahan čas i na přemýšlení o svém životě. Začal pochybovat o tom, zda se vydal správným kariérním směrem a přemítal i nad svými vztahy.
Naděje mu svitla čtrnáctý den po ztroskotání, kdy v dáli uviděl loď. Okamžitě vypálil světlici, aby jí dal znamení. Bohužel nikdo nereagoval. Proud ho unášel dál a dál až do tropických vod. Kvůli mučivému horku trpěl dehydratací, bolelo ho celé tělo, na kterém měl boláky, byl hladový a úplně vyčerpaný. Postupem času ho naděje začala opouštět, po 50 dnech musel opravovat člun, solární destilační přístroje nechtěly fungovat, a tak mu zbyly pouhé 3 plechovky vody.
Callahan měl ale nakonec štěstí, že si jeho člunu všimli rybáři u Guadeloupe. Stalo se tak 76. den jeho boje o život. Ačkoliv Callahanovo vyprávění zní hororově, dobrodruh ničeho nelituje. Prý ho tato zkušenost změnila k lepšímu. Dokonce navrhl vylepšený záchranný člun, přičemž při jeho konstruování využil svých poznatků z pobytu uprostřed oceánu. Jedním dechem však dodává, že znova by to už zažít nechtěl.
Zdroje: Steven Callahan, CNN,NPR, The Guardian, Wikipedia – heslo Steven Callahan
