Voynichův rukopis: Nejzáhadnější knihu světa ještě nikdo nerozluštil. Možná pochází z Čech

Voynichův rukopis bývá nazýván nejtajemnější knihou středověku, někdy dokonce i nejzáhadnější knihou světa. Dle radiokarbonové datace měla vzniknout mezi lety 1404–1438. Autor knihy není známý, což vede k různým spekulacím o původu i účelu knihy. Ačkoliv by název rukopisu mohl svádět k tomu, že je autorem polsko-litevsko-britský obchodník s cennými knihami, Wilfrid Voynich, není tomu tak.

Ten jej ve skutečnosti zakoupil v Itálii, posléze knihu dovezl do Spojených států amerických a uložil ji do knihovny věhlasné univerzity Yale. Od té doby si badatelé lámou hlavu nejen nad tím, kdo danou knihu napsal, ale také nad neznámým jazykem, záhadnými ilustracemi a účelem vzniku rukopisu. Stopy jeho původu by mohly vést i do Čech, vydejme se tedy na cestu historie dané knihy, která začíná ve středověku a končí u dnešních snah o její rozlousknutí za pomoci počítačů a umělé inteligence.

Voynichův rukopis se nepodobá snad žádnému jinému dílu, které známe. Je psaný malým těsným písmem, jako by autor šetřil místem. Raději dal prostor velkolepým barevným ilustracím, které jsou dozajista dominantou knihy. Z tohoto důvodu se často spekuluje o tom, že se může jednat i o herbář s popisem rostlin, které jsou na kresbách hojně zastoupené. Zajímavé ale je, že se květiny zdánlivě nepodobají žádným známým druhům, jako by snad byly výtvorem autorovy fantazie nebo mistrnou šifrou, kdy autor chtěl před světem skrýt tajemství vepsané do rukopisu.

Kromě různých rostlin najdeme v knize i další poutavé ilustrace. Při jeho prohlížení narazíte na bizarní kresby něčeho, co připomíná jakési středověké tobogány, hloučky možná těhotných žen či nahé postavy s vážným výrazem ve tváři. Dnes nás asi málokterý obrázek překvapí či pobouří, ale v kontextu dané doby to bylo něco skutečně nevídaného. Do oka čtenáři také hned padnou ilustrace nebeských těles a horoskopů. Autor Voynichova rukopisu musel mít skvělé znalostí nejenom botaniky, ale i astrologie a astronomie.

Co se týče textu, téměř jistě víme, že se jedná o nějaký jazyk, který zatím nedovedeme jasně identifikovat. Pro texty totiž platí tzv. Zipfův zákon, který odlišuje uměle vytvořené šifry od skutečných jazyků. Shodu lze najít s latinou i angličtinou, struktura by zase odpovídala jazykům semitským, kam se řadí například arabština, hebrejština či maltština. Odhadem má mít jazyk 20 až 30 písmen. To, že by mohla kniha pocházet i z Čech, naznačují spřežky, které se hojně používají ve staročeštině. Dle odborníků by ale neodpovídala krátkost slov. Pokud se zaměříme na písmo, najdeme několik výrazných rysů – propracované kudrlinky a nápadná písmena. Je možné, že klíč k rozluštění rukopisu tkví právě v nich? Dohody se vedou i o to, zda je autorem jedna osoba, té by to totiž dalo roky práce, než by rukopis vyhotovila.

První známý vlastník záhadné knihy byl římský císař a český král Rudolf II., který proslul svým zájmem o tajemno, magii a alchymii. Na jeho dvoře ale rukopis nevznikl, datuje se do 15. století. Od něj měl putovat do rukou jeho osobního lékaře, Jakuba Horčického z Tepence. Ten si císařovu přízeň údajně získal tím, že jej vyléčil z vážné nemoci. Dostal rukopis za odměnu, nebo po něm císař chtěl, aby rozkryl jeho tajemství? Na tuto otázku zatím neznáme odpověď.

Dalším vlastníkem rukopisu měl být dle badatelů Jiří Bareš, alchymista působící v Praze v 17. století. Ten se údajně vehementně snažil rukopis pochopit, proto poslal úryvek svému příteli do Říma. Po své smrti knihu odkázal jezuitskému učenci, vědci a lékaři J. M. Marcimu. V jezuitských sbírkách byl rukopis uložen téměř tři staletí, než se dostal do rukou Wilfrida Voynicha, jehož jméno nese. Ten si původně myslel, že by jeho autorem mohl být slavný britský vědec a filozof Richard Bacon, ale nakonec se ukázalo, že kniha je ještě více zajímavá, než se Voynich původně domníval. V současné době se rukopis stále nachází v knihovně prestižní univerzity Yale, kam ho Voynich nechal uložit.

Dodnes nevíme, kdo Voynichův rukopis sepsal a k jakému účelu dílo slouží, můžeme se pouze domnívat. Odpovědi se nedobral ani matematický génius a muž, který prolomil nacistický kód Enigma, Alan Turing. Klíč k jeho obsahu nenašla ani umělá inteligence. V roce 2016 se o počítačovou analýzu rukopisu pokusili profesor informatiky Greg Kondrak a postgraduální student Bradley Hauer, ale neuspěli, a to hned z několika důvodů. Algoritmus programu určeného pro dekódování byl totiž „vycvičen“ na moderních jazycích, gramatika a pravopis se tak značně lišily od Voynichova rukopisu. Dále si také umělá neuměla poradit s přesmyčkami, ve kterých je kniha napsána. Sami autoři přiznávají, že tento výzkum je pouze „první vlaštovkou“, s tím, jak jde vývoj umělé inteligence dopředu, se možná dočkáme brzy lepšího výsledku.

Co se týče teorií o účelu rukopisu, asi nejčastěji se hovoří o tom, že se jedná o herbář. Mezi zastánce této teorie patří například badatel a spisovatel Nicholas Gibbs, který je přesvědčen, že kód prolomil. Gibbs se na základě latinských zkratek, které mezi řádky vyčetl, domnívá, že texty pojednávají o bylinkách a jejich použití v lékařství. Dokonce tvrdí, že autor značně opisoval jednak z děl dané doby a dále také ze starých latinských textů od Galena, Plinia a Hippokrata. Ve prospěch této teorie hraje i fakt, že starší texty se v minulosti skutečně přepisovaly, aby se znalosti z nich dochovaly. S autorskými právy si tehdy hlavu nikdo nelámal. Ilustrace znamení zvěrokruhu si vysvětluje Gibbs tím, že starověcí lékaři kdysi předepisovali léky i dle poznatků plynoucích z astrologie.

Někteří jsou zase přesvědčeni, že autorem rukopisu je alchymista, který do něj vepsal své poznatky tak, aby jeho tajemství jen tak někdo nerozkryl. To nás přivádí k úvahám o původu rukopisu, hodně se totiž mluví o tom, že by dokonce mohl pocházet z Čech. S touto teorií pracuje i spisovatel Arnošt Vašíček, dle kterého by mohl být, jak uvádí Novinky.cz, autorem rukopisu Angelo z Florencie, dvorní lékárník císaře Karla IV. a Václava IV. O české stopě je přesvědčen i další badatel, Karel Dudek. Dle něj je jazykem rukopisu zašifrovaná staročeština. Dle jeho knihy Stopa míří do Čech by se mohlo jednat o rukopis Jiřího Hanče z Limuz, lékaře arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského. Naznačovat to prý mají podobné tahy a sklon písma, rovněž i některé další znaky. Vše jsou to ale pouhé teorie, ani v dnešní době nevíme, k čemu rukopis přesně sloužil a kdo jej napsal. Bádaní však neustává, a tak se snad v budoucnu o rukopisu, který má právem přezdívku „nejzáhadnější kniha světa“, dozvíme více.

Zdroje: Yale University Library, The New Yorker, Novinky.cz, Arstechnica, The Verge