Život gladiátorů: Ženy je milovaly, římská elita jimi pohrdala. Většina z nich se nedožila třicítky

V hodinách dějepisu se učitelé většinou gladiátorů dotknou jen letmo. Žáci se učí o Spartakově povstání, ale na vyprávění o tom, jaký byl skutečně život gladiátora, už nezbývá čas. Přitom gladiátoři lidi fascinují již po staletí, točí se o nich filmy a nebo vystupují jako postavy v knihách. Původ gladiátorských her je možno vystopovat až k Etruskům, zakladatelům Říma. Ti věřili, že zlé duchy lze utišit pomocí rituálů, při kterých oběť prolije krev. První hry tohoto typu se konaly roku 264 před Kristem.

Hlavní aktéři, gladiátoři, se většinou rekrutovali z vězňů, kteří Římané zajali v rámci dobývání dalších území. Zajatci bývali prodáváni do otroctví, odkud byli někteří z nich vybráni pro účast v gladiátorských kláních. Někteří svobodní muži se také hlásili ke gladiátorům, ale většinou se jednalo o vyvržence společnosti či propuštěné vojáky. I mezi gladiátory panovaly rozdíly. Byli zde například zločinci, které čekal trest smrti v podobě boje se zvířaty v aréně beze zbraní. Na druhou stranu zde byli gladiátoři, kteří se podrobili intenzivnímu výcviku, a v aréně pak mohli získat věhlas. I tak ale římští aristokraté na obě skupiny nahlíželi jako na spodinu a byli to lidé žijící na okraji tehdejší společnosti. Gladiátorům se tedy dostávalo od lidí obdivu i pohrdání.

Existovalo několik druhů gladiátorů dle toho, jak vyzbrojení vstupovali do arény. Thraex byl gladiátor bojující s dýkou a kulatým štítem. Equites, jak už název napovídá, byl jezdec. Dimachaerus mistrně bojoval s dvěma meči najednou. Essedarius byl typ gladiátora, který bojoval během jízdy ve voze. Retiarius byl gladiátor bojující se sítí a trojzubcem. Andabata byl jedním z nejbizarnějších typů, jeho helma totiž byla konstruována tak, aby mu zakrývala výhled, a tak tápal ve tmě.

Život gladiátorů se točil kolem přežití v aréně, proto se snažili zlepšovat svou fyzickou zdatnost a kondici. Trénovali různé bojové sporty a jako zbraň používali tzv. rudus (dřevěný meč). S výcvikem se začínalo každý den brzy, za úsvitu. Před jeho započetím si gladiátoři směli dát první jídlo daného dne. Pak následoval ještě oběd a večeře. V době oběda nesměli mluvit a byli spoutáni okovy. Nejčastěji jedli maso, ryby, sušené ovoce, zeleninu, obiloviny, sýry, mléčné výrobky a vejce. O jejich stravě víme dnes povětšinou díky nejznámějšímu starověkému lékaři Galénovi, který zde sloužil.

Ačkoliv byl jejich život v mnohých ohledech velmi trýznivý, byl jim aspoň poskytnut prostor na regeneraci. Mohli využít masáží, teplých a studených koupelí. Rány jim odborně ošetřovali lidé s lékařskými znalostmi. Velká část gladiátorů bojovala jen párkrát do roka, ale existovaly i výjimky. Například za vlády císaře Traiana se našel gladiátor, který bojoval 9 po sobě jdoucích dnů, čímž si vysloužil obdiv a následně i svobodu.

Jistě vás zajímá, jak to měli gladiátoři se ženami. Bylo jim dovoleno vídat se s nimi a těšit se z jejich přítomnosti. Jen většinu času museli trávit za zdmi své školy. Dokonce bylo gladiátorům dovoleno mít i svou vlastní manželku a děti. Gladiátoři se těšili velké oblibě u žen, a to i u těch urozených. Díky svým atraktivním tělům a věhlasu, kteří si někteří z nich získali, platili za svůdníky. Byli velmi přitažliví i pro urozené dámy, za intimní setkání s nimi byly tyto ženy z vyšší společnosti ochotny zaplatit nemalé peníze. Do škol také bývaly posílány nevěstky, aby gladiátory obšťastnily.

Gladiátoři si byli dobře vědomí, že je velká šance, že zemřou v aréně. Většina z nich se nedožila ani třicítky.Pokud gladiátor přežil několik let, považovalo se to za úspěch. Šancí gladiátora na přežití v aréně se snažil spočítat i francouzský historik Georges Ville, který zjistil, že šance, že gladiátor zemře při vstupu do arény, je zhruba desetiprocentní. V okamžiku, kdy boj neskončil smrtí jednoho z gladiátorů, přicházel na řadu pořadatel her, který měl slavným gestem palce ukázat, zda daný člověk bude dál žít, nebo zemře. Tuto scénu dobře známe z hollywoodských filmů.

Dalším faktorem, který je důležité zmínit, je brutalita gladiátorských her. Ta se totiž v průběhu let zvyšovala. Historici se přou, co za tím stálo. Někteří z nich jsou přesvědčeni, že dlouhá doba vnitřního míru Říma vedla k tomu, že lidé, kteří sami nezažili takové násilí, začali bažit po pohledu na krev. Jiná teorie zase říká, že se římské obyvatelstvo zvyklé na mír snažili císaři „zocelit“ pohledem na brutalitu v aréně.

Zdroje: Walk Inside Rome, St Mary's C of E Primary School Twickenham, Neutral History, Ancient Warriors, Uchicago.edu, Šiler, Jakub. Spectaculum Magnum: Osobní a profesní život gladiátorů ve starověkém Římě. Brno, 2016. Bakalářská práce. Masarykova univerzita.