Buzerace, trapasy i velké lásky: Spartakiáda bez cenzury očima pamětníků

Byla to výkladní skříň komunistického režimu. Gigantická akce, která neměla ve světě obdoby, plná dokonale synchronizovaných těl, úsměvů a hřmotného řevu tisíců cvičenců. Jenže když zhasly televizní kamery a statisíce lidí se rozutekly do zázemí, začínala úplně jiná realita. Realita plná potůčků slz, zklamání, absurdních rozkazů, ale i neopakovatelného humoru a situací, na které se nedá zapomenout.

Sesbírala jsem přes 200 autentických vzpomínek a dobových fotografií od přímých účastníků. Pojďme se podívat na spartakiádu tak, jak ji v tehdejších Televizních novinách rozhodně neukazovali.

Historie komunistických spartakiád se začala psát v roce 1955 a pro mnohé to byl doslova křest ohněm. Paní Olga vzpomíná na to, jak jako děti cestovaly na první celostátní přehlídku ze Slovenska: „Bude se vám to zdát jako z hororu, ale cestovali jsme v noci v nákladních vagonech. To bylo něco! Na slámě jsme vyváděli jako pravá zvířátka. Když vlak přibrzdil ve stanicích, vydávali jsme zvuky zvířat. Byla to nádherná cesta a ty stovky kilometrů uběhly velmi rychle. Byli jsme mladí a velmi natěšení na nové zážitky.“, líčí s nostalgií drsný komfort dopravy.

Když už se cvičenci do Prahy dostali, museli se poprat s vrtochy počasí. Paní Hana zažila na stejném ročníku na Strahově apokalyptickou letní bouřku: „V momentě byl celý Strahov pod vodou, všude plavala mávátka, papírové kloboučky a ti chudáci vojáci cvičili v té vodě. Docvičili a sklidili neskutečný potlesk. Ten den byli za hrdiny,“ vzpomíná.

Logistika tak obří akce často skřípala na úkor zdraví těch nejmenších. Paní Blanka cvičila v roce 1960 jako osmiletá skladbu Pohádka o Honzovi: „V paměti mi utkvěly hlavně hodiny strávené na seřadištích. Vzpomínám si na dlouhé čekání v horku, bez možnosti se napít nebo si dojít na záchod. Některé děti možná omdlely. Vzpomínám si na sanitky.“, popisuje stinnou stránku masových akcí.

A co teprve doprava po samotné Praze? Když se v roce 1975 sjela do hlavního města výprava starších žákyň z Brna, městské autobusy praskaly ve švech. Paní Barbora vzpomíná na infarktový moment: „Na Strahov jsme jezdili tak neuvěřitelně narvanými autobusy, že jednou jsme v zatáčce tlakem našich těl vymáčkly okénko. Štěstí, že nikdo nevypadl.“, popisuje drama z pražských ulic.

Socialistický cvičenec musel na ploše Strahova zářit zdravím, optimismem a ideální barvou kůže. Pro armádu to znamenalo jasný vojenský rozkaz: povinně se opalovat! Jenže ne každému příroda nadělila pigment. Paní Alena vzpomíná na svého dědečka: „Z počátku 60. let se museli povinně opalovat, aby vypadaly zdravě.“ Bizarnější dohru to mělo v roce 1975 pro manžela paní Evy: „Byl to bledý zrzek, samá piha. Když se musel povinně opalovat do půli těla, aby vojáci ladili s bílými trenýrkami, strašně se spálil, oloupal a zůstal úplně bílý. Na generálce na něj generálové koukali dalekohledy. Zjistili, že jim tam jeden voják doslova svítí a okamžitě nařídili jeho vyřazení!“ Dotyčný nešťastník tak místo hvězdného vystoupení skončil v maxistanu na Vypichu, kde topil v kamínkách."

Když už se cvičenci probojovali na plochu, museli čelit situacím, které v žádném scénáři nebyly. Paní Lenka zažila v roce 1980 na generálce situaci, kterou zná z intimní stránky snad každá žena:" Chtělo se mi strašně na malou, jenže odejít z plochy nebylo možné. Tak holky okolo mě udělaly kolečko a bylo… a vedle mě z kanálu hrála hudba.", svěřuje se Lenka s humorem s tím, jak se musela poprat s přírodou v přímém přenosu.

Nekompromisní mašinérie školních nácviků navíc občas nebrala nejmenší ohledy na dětskou důstojnost. Drsnou vzpomínku z roku 1965 přidal pan Miloslav: „Byl jsem hodně drobný a malý a bylo málo holek. Tak mě navlékli do holčičího dresu a musel jsem cvičit jejich sestavu. Mé námitky nikdo nebral v potaz. Jenom mi pohrozili sníženou známkou z tělocviku a samozřejmě mi byly jasné i jiné další sankce.“

Když cvičí tisíce lidí najednou, stačí jedno zaváhání a všimne si vás celá republika. Své o tom ví paní, vystupující pod jménem Maggie Gee, která prožila horké chvilky v zelené sukýnce s červenými čtverci: „Pletla se mi levá a pravá a celkově jsem se do toho zamotala. Zpanikařila jsem a začala cvičit jinak než ostatní, čehož si všiml nejen štáb Televizních novin, ale i pan Renčín.“ Komentátoři v televizi její výkon doprovodili hláškou, že „je ještě co pilovat“ a slavný karikaturista snad podle ní otiskl v časopisu Dikobraz legendární vtip o cvičenci, který stojí jako jediný rozpažen, zatímco ostatní leží na zemi.

Vojenská cvičení sice patřila k divácky nejvděčnějším, ale zázemí pro vojáky mělo k luxusu hodně daleko. Stanové městečko na pražském Vypichu v roce 1985 popisují pamětníci jako zkoušku silného žaludku: „Turecké záchody, smrad, bez teplé vody, smradlavé stany.“ Frustrace a vyčerpání pak vedly k tiché vzpouře přímo před zaplněnými tribunami: „Když jsme vybíhali na stadion, tak jsme místo předepsaného Hurááá křičeli Ku*vááá!“, vzpomíná pán s přezdívkou Mastema Alita.

Hygiena pro statisíce lidí se řešila všelijak. Jiný voják, který sloužil v roce 1980 jako topič v polní kuchyni, s úsměvem vzpomíná na originální toalety: „Byla to velká betonová skruž, na které bylo dřevo s otvory dokola. Říkali jsme tomu, že jdeme na kolotoč.“

Pro některé vojáky byl ale vůbec nejlepším zážitkem moment, kdy systému unikli. Pan Luděk, který v roce 1985 sloužil vlasti, vzpomíná: „Nejlepší zážitek jsme měli, když nám bylo sděleno, že celá naše rota je oproštěna od nácviku této megalomanské akce.“

Přes všechny útrapy, politický nátlak a občasnou absurditu, však u většiny pamětníků s odstupem desítek let, vítězí čistá nostalgie po mládí a přátelství. Praha navíc tehdy pro lidi z regionů znamenala nevídané nákupní možnosti. V obchodech bylo k dostání zboží, které jindy lidé viděli jen o Vánocích: „Poupata 1985. Pamatuji si pomeranče ve vozíku za 2 Kčs, banán za 3 Kčs.“, usmívá se paní Evuš.

Spartakiáda také zásadně hýbala lidskými osudy. Paní Věra v roce 1975 během nácviků začala chodit se svým spolužákem z gymplu, jejím budoucím manželem. Paní Zuzka se v roce 1980 během spartakiády rovnou vdávala a další pamětník byl v roce 1980 jako osmnáctiměsíční batole vyhlášen nejmladším cvičencem a psal o něm i slavný časopis Stadion.

Vzpomínky na tuto éru jsou stále neuvěřitelně živé, což dokazuje i fakt, že se dodnes po celé republice, od Brna až po Horní Cerekev, pořádají úspěšné výstavy dobových fotografií. Spartakiáda zkrátka nebyla jen politická propaganda. Byla to pestrá mozaika milionů drobných příběhů, na které se jednoduše nedá zapomenout.

A jak vzpomínáte na spartakiádu vy? Také jste domů proklouzli se skrytým trapasem, prožili jste si horké chvilky na seřadištích nebo schováváte spartakiádní dresy? Zavzpomínejte a napište mi do diskuze.