Perverzní tajemství třetí říše: Co skrývaly ložnice nacistických vládců?

Vlající svastiky, dokonale vyrovnané řady černých uniforem, fanatický řev z tribun a všudypřítomný diktát rasové čistoty. To byla nablýskaná fasáda Třetí říše. Jenže za touto oponou se skrýval svět mnohem chaotičtější, ubožejší a temnější, než si nacistická propaganda byla ochotna připustit.

V hlubokém podzemí britského ministerstva zahraničí se za války svítilo dlouho do noci. Seděla tu hrstka mužů - elitní spisovatelé, ostřílení novináři a bývalí zahraniční korespondenti. Jejich zbraní nebyl bleskový útok, ale psací stroje. Vytvořili výrobní linku na fikci, která měla zabíjet. Sice ne kulkami, ale pořádnými pochybnostmi.

V čele této stínové armády stál Sefton Delmer. Novinář s vizáží boxera a muž, který v roce 1931 jako vůbec první britský reportér létal s Adolfem Hitlerem v jeho soukromém letadle. Věděl, jak diktátor dýchá. Znal jeho slabosti. O deset let později otočil tyto znalosti proti svým bývalým hostitelům.

Jeho „černé“ rozhlasové stanice, maskované jako vysílání rozezlených, vlasteneckých německých důstojníků, pouštěly do éteru takzvané „sibs“ - rafinované šeptandy. Cíl byl prostý: infikovat mysl obyčejných Němců představou, že muži v čele státu jsou zkažení až do morku kostí.

Do britských složek s červeným razítkem „Pouze pro dospělé“ nebo „Uschovat, nebo zničit“ padaly týden co týden ty nejšťavnatější zprávy.

Byla to pravda? Pravděpodobně ne. O pravdu ale nikomu nešlo. Šlo o infekci. Psychologická válka měla v uších milionů Němců probudit jedinou, paralyzující otázku: Jsou ti, kteří nám kážou o disciplíně těla a čistotě krve, sami tou nejzvrhlejší existencí v Říši?

Nejjedovatější šíp z Delmerovy dílny však mířil na samotného Vůdce.

Šířily se pomluvy, že Hitler je homosexuál. Fáma o jeho homosexualitě nebyla ale nová. Paradoxně ji nejvíc živili jeho vlastní straničtí oponenti, které nechal později zlikvidovat. Na rozdíl od jiných klepů měla však tato své pevné obrysy v realitě. Hitlerovo nejbližší okolí bylo plné mužů s nekonvenční orientací.

Vezměme si Rudolfa Hesse. Muže číslo dvě nacistického Německa. V úzkých kruzích se mu posměšně přezdívalo „Hitlerova první dáma“. Sovětská tajná rozvědka na něj dokonce vedla složku pod krycím jménem „Černá Pavla“ s bizardním detailem, že si tento fanatický nacista v soukromí lakoval nehty na červeno.

Pak tu byla ještě temnější legenda. Proč Hitler v první světové válce, navzdory dvěma Železným křížům, nikdy nepovýšil nad hodnost kaprála? Šeptalo se o vojenském soudu za pederastii s vyšším důstojníkem. Pravdu se už dnes asi nikdo nedozví. V roce 1933, hned po uchopení moci, totiž Hitler nechal svůj kompletní vojenský spis z válečných let gestapem beze stopy zničit.

Britský spisovatel Karl Shaw v knize Šílenství mocných pokládá provokativní otázku: Jsou ti, kdo nám vládnou, vůbec normální? U nacistické elity je odpověď mrazivá. Čím hlasitěji režim křičel o čistotě, tím hlouběji se propadal do bahna vlastních obsesí.

Zatímco britská propaganda malovala Hitlera jako zvrhlíka, miliony německých žen vnímaly jeho přítomnost jako masivní, téměř erotický magnetismus. Jeho řvoucí projevy na ně měly až fyzický účinek, některé ženy při nich prý dosahovaly orgasmu. Měl románky s filmovými hvězdami, např. jako s krásnou Renate Müllerovou, která se později v soukromí svěřila, že Hitler nejraději ležel na podlaze a žadonil, aby do něj kopala.

Skutečné tajemství jeho ložnice však zůstávalo zamčené na sto západů. Když americká rozvědka OSS v roce 1943 pověřila psychiatry Waltera C. Langera a Henryho Murrayho vypracováním Hitlerova profilu, jejich závěry byly děsivé: citově zmrzačený masochista s hlubokými anomáliemi. Moderní historici jako Ian Kershaw jsou sice k těmto diagnózám na dálku skeptičtí, ale jedno popřít nelze: ženy v Hitlerově blízkosti umíraly poněkud až příliš často.

Jeho milovaná neteř Geli Raubalová. V roce 1931 ji našli v jeho mnichovském bytě s prostřeleným hrudníkem. Oficiální verdikt? Sebevražda Vůdcovou vlastní pistolí. Jenže Geli se před smrtí svěřila přítelkyni s něčím, co se bála i zapsat. „Strýček Alf“ po ní vyžadoval koprofilní praktiky - chtěl, aby se nad ním vyprazdňovala. Detaily se až příliš přesně shodovaly s pozdější analýzou americké rozvědky.

Navenek přitom Hitler vystupoval jako puritánský svatoušek. Nesnesl vtipy o sexu. Když zjistil, že na recepci podal ruku ženě jednoho ze svých generálů, která měla pochybnou minulost, doslova propadl panice a celý večer si posedle drhnul ruce mýdlem.

Tato fobie z nečistoty měla biblické rozměry. V knize Mein Kampf věnoval celých třináct stran syfilidě, kterou označil za „židovskou nemoc“ požírající árijskou rasu. Osud si však s diktátorem krutě zahrál. V posledních letech války vykazoval všechny symptomy pokročilého stádia této choroby, jako třes, závratě, vředy a výpadky paměti. Nakazil se v roce 1908 od vídeňské prostitutky, nebo diagnózu zjistili lékaři v lazaretu v roce 1918 po plynovém útoku? Himmler osobně se postaral o to, aby lékařské záznamy shořely.

A co Eva Braunová? Žena, která s ním dobrovolně odešla na smrt. Historici se přou, zda žili běžným manželským životem. Sama Eva si však do deníku zapsala mrazivou větu: „Potřebuje mě ze zvláštních důvodů…“. Podle rodinného přítele Ernsta Hanfstaengla nebyl Hitler schopen normálního milostného aktu.

Poslední, téměř groteskní střípek skládačky dodaly jeho společnice po válce: Vůdci nesnesitelně páchlo z úst a trpěl permanentní, chronickou plynatostí. Muž, který nutil národ k absolutní dokonalosti, se tak celý život schovával před zradou vlastního, chátrajícího těla.

Joseph Goebbels byl přesným opakem svého Vůdce a to i v posteli. Drobný, neduživý ministr propagandy s chromou nohou sice nevzbuzoval respekt svým tělem, zato svým uhrančivým hlasem ovládal davy. A brzy se stal jedním z nejobávanějších a nejbezohlednějších lovců žen v celé nacistické elitě.

Na začátku léta 1936 mu do oka padla pražská rodačka Lída Baarová. V té době byla jednou z nejzářivějších, nejkrásnějších hvězd berlínského filmového nebe. Goebbels byl jako smyslů zbavený. Nadbíhal jí na premiérách, zahrnoval ji drahými dary a zval ji do své luxusní vily na ostrově Schwanenwerder. Podlehla mu, přestože v té době žila s německým idolem Gustavem Fröhlichem. Ten prý ministrovi za jeho drzost jednou vrazil facku přímo během filmového večírku.

Románek brzy přerostl rámec utajované aféry a stal se veřejným tajemstvím, o kterém si šeptal celý Berlín. Posedlý Goebbels však ztratil hlavu. Chtěl se rozvést se svou ženou Magdou, opustit politiku a s Baarovou utéct do zahraničí. Jenže takový skandál by rozmetal pracně budovaný mýtus o dokonalé, mravné árijské rodině, kterou Goebbelsovo vlastní ministerstvo servírovalo veřejnosti.

Zasáhnout musel sám Hitler. Vůdce si vzpurného ministra předvolal a chladnokrevně mu nařídil vztah okamžitě ukončit. Baarová dostala stopku, její filmy byly staženy a v roce 1939 musela narychlo opustit Německo. Její stín však Říši neopustil. Bezpečnostní aparát sledoval její korespondenci, pohyb i pracovní nabídky ještě dlouhé měsíce poté. Nešlo o žádnou žárlivost, ale o chladné, systematické řízení rizika, aby pravda nikdy nepronikla na veřejnost.

Baarová se vrátila do okupovaného Protektorátu s nesmazatelným cejchem „říšské matrace“, kterou londýnský exilový rozhlas veřejně vyzýval bojkotovat. Goebbels z aféry paradoxně vyšel posílen. Jeho ponížení přehlušila moc a sladká pomsta. Brzy se vrátil ke svému starému řemeslu: lovu na naivní herečky a sekretářky, kterému jeho manželka Magda po léta bezmocně přihlížela. Muž, který kázal národu o svátosti manželství, si v Berlíně vysloužil všeříkající přezdívku: „Bock von Babelsberg“ - Babelsberský kozel. Dostal ji podle filmových ateliérů, kde si vybíral milenky jako kusy na trhu.

Pokud Goebbels reprezentoval živočišný chtíč, Heinrich Himmler představoval pravý opak. Nikdo v nacistické hierarchii nemluvil o sexualitě tak posedle jako tento nenápadný muž s brýlemi a nikdo ji přitom neproměnil v tak chladný, byrokratický stroj.

Jako šéf SS věřil, že čistá krev potřebuje masivní reprodukci. V roce 1935 proto založil organizaci Lebensborn (Pramen života). Navenek šlo o charitativní síť domovů pro svobodné i vdané těhotné ženy árijského původu. V zákulisí se však jednalo o státem řízené plemenné stanice. Himmler chtěl, aby se rasově stoprocentní ženy dobrovolně stýkaly s vybranými esesáky a rodily děti pro Vůdce. Sám se choval jako majitel chovné stanice: schvaloval profily matek, navrhoval výzdobu pokojů a projevoval až bizardní zájem o děti, které přišly na svět v den jeho vlastních narozenin.

Když program do roku 1939 nepřinesl očekávané statisíce novorozenců, Himmler ztratil trpělivost. Vydal přímý, šokující rozkaz: každý příslušník SS a policie má povinnost zplodit co nejvíce dětí, bez ohledu na to, zda v manželství, nebo mimo něj. Tento diktát zvedl vlnu odporu i u jinak loajální německé veřejnosti.

Bizarní pointou bylo, že sám Himmler žil v hlubokém pokrytectví. Zatímco psal přísné směrnice o mravnosti a rasové čistotě, udržoval léta paralelní vztah se svou sekretářkou Hedwig Potthastovou, se kterou měl dvě nemanželské děti. Člověk, který posílal lidi do koncentračních táborů za morální poklesky, žil přesně tím způsobem, který jeho vlastní zákony trestaly.

Lebensborn nakonec vyprodukoval zhruba 8 000 dětí. Pro Himmlera to bylo obrovské selhání. Vždyť podle jeho statistik šlo v Říši každoročně až sto tisíc biologicky cenných žen na potrat. Jak válka postupovala, projekt se zvrhl v čisté zločinectví. V okupovaných zemích, včetně Protektorátu nebo Polska, začaly jednotky SS organizovaně unášet děti, které vykazovaly „árijské rysy“, aby je předaly na převýchovu do německých rodin. Rasová čistota se tak stala krádeží dětí.

Za fasádou soukromých afér nacistických špiček však fungoval mnohem brutálnější, státem organizovaný systém. Wehrmacht a SS provozovaly stovky oficiálních vojenských nevěstinců. K otrocké sexuální práci v nich donutili na padesát tisíc žen z celé Evropy.

Archivy Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) odhalují mrazivá fakta o jednom z takových podniků na pražských Vinohradech. Za jediný týden zde prošlo rukama zotročených žen přes dva tisíce vojáků. Celý provoz připomínal továrnu. Přísné rozdělení do tříd podle hodností, povinné lékařské prohlídky, přesná stopka na čas. Nacisté chápali lidskou sexualitu jako komoditu, kterou lze naplánovat, zaevidovat a spravovat s chladnou německou důsledností.

Tento zvrácený pragmatismus zašel ještě dál. Nevěstince vznikaly i uvnitř ostnatých drátů koncentračních táborů. Režim je zřizoval jako „motivační odměnu“ pro pilně pracující vězně, ve skutečnosti však šlo o další stupeň týrání a vykořisťování žen. Paradox byl dokonalý: rasy očištěná ideologie tvrdila, že styk s ženou „nižší rasy“ infikuje čistou krev. V táborových nevěstincích se ale toto pravidlo porušovalo denně. Byrokraté z SS to vyřešili: nešlo prý o „vnitřní pouto“, nýbrž o pouhý biologický akt, tudíž k žádnému poškození rasy nedochází.

Na druhém břehu této chladné logiky stáli ti, kteří se do árijského chovného plánu nevešli. Homosexualita byla označena za smrtelné nebezpečí pro reprodukční sílu národa. Tisíce homosexuálů skončily v koncentračních táborech s růžovým trojúhelníkem na prsou. Čelili tam sadistickému ponižování, nuceným kastračním experimentům a masovému vyhlazování. Himmler, posedlý plodností, k nim choval animální nenávist a od roku 1937 osobně řídil jejich likvidaci.

Když britský spisovatel Karl Shaw pokládá otázku, zda byli tito vládci normální, odpověď nás zamrazí v zádech. Nešlo o malou hrstku izolovaných zvrhlíků, kteří se na chvíli utrhli ze řetězu, ale o muže, kteří dokázali své vlastní patologické obsese, sexuální komplexy a nenasytný apetit, přetavit v gigantický byrokratický aparát.

Vytvořili systém s kulatými razítky, tabulkami a úředními formuláři, který si nárokoval absolutní kontrolu nad tím nejintimnějším, co člověk má. Lebensborn nebyl výstřelek choré mysli. Vojenské a táborové nevěstince nebyly excesem. Byly to precizně naplánované, logické důsledky ideologie, která lidem diktovala, koho smí milovat, jak často, a s jakým státním cílem.

Nablýskaná fasáda árijské čistoty tak ve skutečnosti ukrývala přesně to, co se snažila vyhladit: chaos, dvojí životy, absolutní prohnilost mocných a systematické násilí páchané na bezbranných. Vůdcové, kteří kázali o železném sebeovládání, si za zavřenými dveřmi dopřávali zvrácenosti, které u jiných trestali smrtí. A miliony lidí se staly pouhým palivem v tomto obřím, zvráceném stroji na rozkoš a poslušnost.

Další zdroje:

Karl Shaw: Šílenství mocných - Jsou ti, kdo nám vládli a vládnou, úplně normální? (Power Mad!, 2004)

Sexuální otrokyně nacistů, 100+1 zahraniční zajímavost

V jednom nevěstinci 2352 mužů za týden, iROZHLAS.cz

Třináctá komnata totalitních vůdců: Sexuální život Adolfa Hitlera, 100+1 zahraniční zajímavost