Článek
Břeclav je pro většinu z nás brána na jižní Moravu, železniční uzel nebo výchozí bod k lednickým památkám. Ale pod nánosem času i nánosem jehličí v okolních lesích se skrývá historie, ze které mrazí. Za 2. světové války nebyla Břeclav jen okupovaným městem. Byla místem, kde v nelidských podmínkách trpěly tisíce lidí v síti pracovních a zajateckých táborů.
Selský rozum nám říká, že „koncentráky“ byly někde daleko v Polsku nebo v Německu. Jenže nacistický stroj fungoval jinak. Lágr mohl být téměř všude, kde bylo potřeba kopat zem, stavět továrny nebo vyrábět munici. A Břeclav jako strategický bod tehdejší Říše byla ideálním místem pro průmyslové otroctví.
MUNA a Theimwald: Továrna na smrt v Bořím lese
Nejděsivějším místem na břeclavské mapě byl Theimwald, dnešní Boří les. V izolaci hustých borovic zde vyrostla gigantická muniční továrna MUNA Poštorná, rozprostřená na více než 100 hektarech a propojená desítkami kilometrů železničních vleček.
Vyráběla se zde munice ráže 75, 122 i 152 mm, zápalné a dýmové střely i další výbušniny. K tomu všemu nacisté nepotřebovali jen stroje, ale především levnou, postradatelnou pracovní sílu.
Vznikl zde komplex táborů rozdělený podle nacistické rasové hierarchie.
- Vězni z Říše a západní Evropy měli o něco snesitelnější podmínky.
- Na opačném konci stál tábor OST pro sovětské zajatce a nuceně nasazené.
Zde se hranice mezi „pracovním“ a „vyhlazovacím“ táborem nebezpečně rozplývala. Hlad, bití, absence léků a práce s výbušninami znamenaly, že úmrtnost byla extrémně vysoká. Strava sovětských zajatců se často omezovala na kaši z krmné řepy.
Příběh Fenji a Vasila: Láska, strach a smrt v Bořím lese
Z Theimwaldu se dochoval jeden mimořádně silný příběh.
Na začátku roku 1944 přijela do lágru mladá žena Fenja Leljuch Naumovna z Čerkasské oblasti. V táboře poznala krajana, kterého oslovila jeho pravým jménem Trochim. Muž ji zoufale prosil, aby mu říkala Vasil-pod tímto jménem byl veden v německé evidenci. Odhalení skutečné identity by pro něj znamenalo jistou smrt.
Vasil jí daroval dvě fotografie s věnováním. Slíbil, že po válce vše vysvětlí. K vysvětlení už nikdy nedošlo.
V létě 1944 šel s dalšími vězni k Františkovu rybníku. Cestou zpět je srazil vlak. Dva přežili. Vasil zemřel. Německý starosta Poštorné nařídil tichý pohřeb bez označení.
Je to jeden z mála konkrétních osudů, které se podařilo z Bořího lesa zachytit.
Město obehnané ostnatým drátem
Lágry v Bořím lese nebyly jediné. Břeclav byla doslova prošpikována místy utrpení:
- Lanžhotská ulice - zajatecký tábor pro francouzské a belgické vojáky.
- Poštorenská keramička (PKZ) - jeden z prvních táborů už v roce 1939, prošli jím Srbové, Rusové i Maďaři.
- Tyršova ulice - zajatci zde odklízeli trosky po spojeneckých náletech.
- Tábor u silnice na hraniční přechod - přibližně 300 totálně nasazených.
Pro místní obyvatele to nebyla žádná tajná historie. Vězni v pruhovaných nebo otrhaných uniformách byli každodenní součástí břeclavských ulic, když pod dozorem pochodovali do práce. Břeclaváci jim občas tajně házeli jídlo, což byl risk, který mohl dárce stát život.
Holocaust v Břeclavi: Vymazání jedné komunity
Před válkou měla Břeclav jednu z nejvýznamnějších židovských komunit na Moravě. Synagoga, hřbitov i honosné vily dodnes připomínají jejich vliv.
Během několika měsíců však tito lidé zmizeli. Přes břeclavské nádraží projížděly transporty do Terezína a Osvětimi. Břeclavští lékaři, obchodníci, sousedé, téměř celá komunita byla vyhlazena.
Méně známý je i židovský tábor v Poštorné, kde bylo internováno 260 maďarských a polských Židů. Pamětnice Marie Miškeříková popsala, že zde zemřelo několik lidí na tyfus. Jedna z doložených obětí byla Rosa Kete, pohřbená na místním hřbitově.
Proč se o tom nemluvilo?
Po válce se břeclavské pohraničí stalo přísně střeženým pásmem. Areál MUNY byl zaminovaný, plný nevybuchlé munice. Les postupně pohltil trosky budov i paměť.
Za komunismu se zdůrazňoval odboj, ale osudy tisíců nuceně nasazených z celé Evropy zůstaly v archivech. Až po roce 1989 začala postupná rekonstrukce paměti.
Dnes, když procházíte Bořím lesem, můžete narazit na betonové základy, krátery po explozích a zarostlé koleje. Jsou to jizvy krajiny, které připomínají, že zlo nebylo jen v učebnicích dějepisu, ale přímo tady u našich dveří.
Závěrem
Příběh břeclavských lágrů je varováním. Ukazuje, jak snadno se moderní průmyslové město může stát součástí soukolí totality. Je na nás, abychom při procházkách kolem Dyje nebo mezi borovicemi Bořího lesa nezapomněli, že tato půda nese otisk lidí, kteří se domů už nikdy nevrátili.
Pokud vás zajímá historie Břeclavska, mohl by vás zajímat i článek Svoboda na dosah, kulky za zády: Jak se utíkalo přes železnou oponu z Břeclavska?
Použité zdroje:
Městská knihovna Břeclav – Boří les: historie a výzkumy
Paměť národa - výpovědi pamětníků z Poštorné a Břeclavi
Historický sborník Břeclavsko (články o MUNA Poštorná)
Archiv města Břeclavi: materiály k táborům OST a totálně nasazeným
Článek: „MUNA Poštorná – továrna na smrt“ (regionální historici, 2018)
Výzkum: Židovská komunita v Břeclavi 1900–1945 (Muzeum a galerie Břeclav)
Pamětní kniha Poštorné: záznamy o židovském táboře a obětech tyfu
