Článek
Co se děje?
Od konce druhé světové války jsou USA bezpečnostním garantem jak pro Japonsko, tak pro spojenecké části Evropy. S nástupem prezidenta Obamy (2009–2017) a jeho strategie „obratu k Asii“ (angl. pivot to Asia) však začaly USA přesouvat své síly směrem k Indo-Pacifiku, zatímco Evropa, jež si tou dobou užívala bezprecedentní éru míru, přijala v bezpečnostní oblasti roli Šípkové Růženky. Až donedávna se zdálo, že ani ruská agrese na Ukrajině ji plně neprobudí. Situace se začala dramaticky měnit až po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu, neboť nyní si už žádný spojenec USA nemůže být bezpečnostními zárukami ze strany Washingtonu zcela jistý. Tato nejistota tak otevírá cesty k intenzivnější bezpečnostní spolupráci mezi zdánlivě vzdálenými partnery, jako jsou právě Evropa a Japonsko.
Jaké jsou širší souvislosti?
Když Rusko zahájilo v plném rozsahu svou invazi na Ukrajinu, Japonsko bylo jednou z prvních zemí, které na Moskvu uvalily sankce. Pokud jde o finanční a humanitární pomoc Ukrajině, Japonsko se rovněž řadí mezi jejích pět nejvýznamnějších podporovatelů – po USA, institucích Evropské unie (EU), Německu a Spojeném království. Koneckonců to byl právě bývalý japonský premiér Fumio Kišida, který poprvé použil frázi, že „dnešní Ukrajina může být zítřejší východní Asií“. Poukázal tak na panující obavy, že ruský úspěch na Ukrajině by mohl povzbudit Čínu k pokusu o změnu statu quo v Tchajwanském průlivu, což by mohlo vést k vojenskému konfliktu ve východní Asii.
V takovém případě by Tokio bylo do značné míry odkázáno na pomoc Washingtonu. Článek 9 japonské ústavy, jejíž podoba byla výrazně formována Spojenými státy během jejich poválečné okupace Japonska, totiž zakazuje Tokiu udržovat tradiční vojenské síly. Japonsko tak má pouze tzv. síly sebeobrany (angl. Japan Self-Defense Forces, JSDF) a jeho bezpečnost je zaručena především americko-japonskou bezpečnostní smlouvou z roku 1960. Japonsko je kryto americkým jaderným deštníkem a po celé zemi je rozmístěno téměř 55 000 amerických vojáků.
Prezident Trump však smlouvu nedávno kritizoval s tvrzením, že je nespravedlivá, protože vyžaduje, aby USA chránily Japonsko, zatímco Japonsko USA chránit nemusí, a navrhl současný bezpečnostního pakt revidovat. Americká CNNnavíc nedávno uvedla, že na základě dokumentu, který se jí podařilo získat, by Pentagon mohl zastavit plánované rozšíření amerických sil v Japonsku, jež bylo součástí snahy Bidenovy administrativy o vylepšení vojenské spolupráce s Tokiem v souvislosti s rostoucími hrozbami ze strany Číny. Zmíněný dokument nicméně rovněž varuje, že takové rozhodnutí by mohlo pro USA v Japonsku představovat „politické riziko“ a snížit míru jejich kontroly nad Tichomořím.
Dokument se zabývá také Evropou a výslovně uvažuje o možném sloučení amerických velitelství pro Evropu a Afriku do jednoho se sídlem v Německu. I když se o tomto návrhu pouze diskutuje, odráží se v něm postavení Evropy na žebříčku amerických priorit. V Evropě jsou USA hlavním garantem bezpečnosti, zejména skrze mechanismy NATO. Přesto Trump směrem k členským státům NATO opakovaně prohlásil: „Pokud nebudou platit, nebudu je bránit.“ K červnu 2024 plnilo alianční cíl výdajů na obranu ve výši 2 % HDP 16 z 23 členů NATO, kteří jsou zároveň členskými státy EU, přičemž v roce 2023 to bylo pouze devět států.
Proč je to důležité?
Nedávný vývoj ukazuje, že postoje USA se můžou ze dne na den dramaticky změnit, což by jejich spojence mohlo podnítit ke zvyšování vlastních výdajů na obranu a posilování spolupráce s dalšími podobně smýšlejícími partnery. Již v roce 2022 přijalo Japonsko tři strategické dokumenty týkající se bezpečnosti a zároveň oznámilo plány zdvojnásobit své výdaje na obranu na 2 % HDP do roku 2027, čímž si stanovilo stejný cíl jako NATO. Letos v březnu zase Evropská komise představila bílou knihu o evropské obraně a plán ReArm Europe/Připravenost 2030, jejichž cílem je posílit obranné schopnosti EU v reakci na vyvíjející se bezpečnostní výzvy.
Jedním ze tří dokumentů, které Japonsko v roce 2022 přijalo, je Národní obranná strategie, která klade důraz na posílení spolupráce s evropskými zeměmi, včetně severských a baltských států, České republiky a Polska. S tím, jak Japonsko zintenzivňuje své působení v Evropě, vyzývá zároveň k většímu zapojení Evropy do bezpečnosti Asie a Pacifiku, a to i v oblasti ekonomické bezpečnosti či v oblasti boje proti manipulaci s informacemi. Toto zdůraznil i ministr zahraničí Takeši Iwaja na posledním zasedání ministrů zahraničí G7 v Kanadě. Ministři zde vyjádřili znepokojení nad rostoucími vojenskými vazbami mezi Severní Koreou a Ruskem a diskutovali o podpoře ruské invaze na Ukrajinu ze strany Severní Koreje, Číny a Íránu. Tyto obavy ukazují na vzájemnou propojenost bezpečnostní situace v Evropě a v Indo-Pacifiku a na nutnost řešit problémy společně. Jedním z příkladů tohoto kolektivního úsilí je dvoudenní seminář pro příslušníky pobřežní stráže ze zemí jihovýchodní Asie, který společně připravily Japonsko a EU a který se uskuteční 25. a 26. března v Bangkoku. Seminář se zaměřuje na téma řešení „situací v šedé zóně“ v reakci na opakované vplouvání čínských vládních plavidel do teritoriálních vod jiných zemí. Jak zdůraznil jeden ze zdrojů, je zapotřebí, aby země sdílející společné hodnoty spolupracovaly při prosazování zákonů. A v tomto nevyzpytatelném světě by geografie neměla stát takové spolupráci v cestě.
Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-Pacifik aktuálně.
