Článek
V aktivismu vůči Číně se objevuje slogan: „Když jde o území, vždy prohráváme.“ Tak jako mnoho věcí v politice, je i takovýto slogan povrchní. Obsahuje ale jisté pravdivé jádro. Obecně platí, že otázky sebeurčení, suverenity nebo územní integrity jsou pro politiky z cizích států „tabu“, ať už se týkají jakékoli země. Rizika jsou příliš veliká a překážky bránící vhledu do tematiky příliš vysoké.
Stačí se podívat, s jakým despektem přistupují britští politici k názorům politiků ze zahraničí, když přijde řeč na Falklandy. Proč bychom tedy měli očekávat, že čínští politici budou reagovat jinak, když se cizinci vměšují do jejich záležitostí? Čínská komunistická strana proto usilovně spojuje každou otázku lidských práv s otázkami suverenity. Dobře ví, že tímto výrazně zchladí mezinárodní nadšení zajímat se o danou problematiku.
Tibet je dobrým příkladem. Pro mnohé demokratické zákonodárce se kampaň za Tibet týká především území a otevírá tak dlouhodobou a složitou otázku nároků na suverenitu. Pravdou však je, že jen málo lidí mimo Čínu zná historii tohoto regionu dostatečně na to, aby si mohli utvořit informovaný názor.
A tak zůstal Tibet odložený v přihrádce označené „příliš složité“ – jako téma na okraji zájmu, kterému se věnují jen excentričtí poslanci ze zadních lavic, přestože tamní obyvatelé čelí rozsáhlému porušování lidských práv na úrovni masových zvěrstev. Proč? Jak už bylo zmíněno, Tibet je mnohými vnímán hlavně jako složitý územní spor.
Další příklad: ujgurská oblast. Dokud se Sin-ťiang nestal na poli lidských práv tématem, Ujguři, podobně jako Tibeťané, hovořili o sebeurčení Východního Turkestánu k zmatenému zahraničnímu publiku, které celá věc spíše nezajímala. Genocida je něco, čemu rozumíme. Sporná historie Sin-ťiangu? To už tolik ne. Z těchto a dalších důvodů by byl naivní každý aktivista snažící se přesvědčit svou vládu k tomu, aby zaujala realistický postoj k Pekingu, pokud by svůj boj zakládal na územním sporu.
Jak tedy došlo k tomu, že parlamenty po celém světě nyní schvalují usnesení stavící se proti čínskému překrucování rezoluce OSN č. 2758?
Pro nezasvěcené: vše se odvíjí od summitu Meziparlamentní aliance pro Čínu (IPAC), který se konal v červenci 2024 v Tchaj-peji. Největší delegace zákonodárců v historii zde diskutovala o regionální stabilitě a členové IPAC na summitu odhlasovali modelové usnesení k rezoluci č. 2758. „Iniciativu 2758“ se zavázali prosazovat také ve svých parlamentech.
Tato iniciativa vznikla díky průlomové práci Bonnie Glaser, Jacquese DeLislea, Jessicy Drun a dalších, kteří upozornili na míru, do jaké Peking rezoluci 2758 překrucuje. Čínská lidová republika (ČLR) se dlouhodobě snaží tvrdit, že rezoluce 2758 poskytuje právní základ pro tzv. „princip jedné Číny“ – tedy představu, že Tchaj-wan je nedílnou součástí Číny a že vláda ČLR je jedinou legitimní vládou pro Čínu i Tchaj-wan. (To je třeba odlišit od „politiky jedné Číny“ jednotlivých zemí, která obvykle v okolí Tchaj-wanu upřednostňuje spíše nejednoznačný status quo.)
To je samozřejmě mylné. Rezoluce č. 2758 se o statusu Tchaj-wanu vůbec nezmiňuje a rozhodně Pekingu nepřiznává právo Tchaj-wan spravovat. Obavy a jednotný postoj delegátů na summitu IPAC v Tchaj-peji byly natolik silné, že všichni odjížděli s jasným odhodláním tuto situaci změnit.
Od té doby schválily podobná usnesení vyjadřující nesouhlas s čínským překrucováním tohoto dokumentu OSN i australský, nizozemský a evropský parlament. Všude tato usnesení získala drtivou – téměř jednomyslnou – podporu.
Copak však IPAC svou „Iniciativou 2758“ neporušuje zásadu „nezabývat se územními otázkami,“ kterou tak hezky vyjadřuje přihlouplý výrok v úvodu tohoto článku? Tato iniciativa se dotýká totiž nejen složitých otázek suverenity, ale zároveň je zahalena do neproniknutelného žargonu, ze kterého by si většina aktivistů mohla zoufat. Ano i ne. Především se situace posunula: před pěti lety by šance na úspěch Iniciativy 2758 byly téměř nulové.
Za téměř pět let existence IPAC jsme byli svědky nenápadné, ale zásadní změny v postoji zákonodárců vůči Pekingu. Zatímco vlády často zůstávají zdrženlivé – mlčí kvůli ekonomickým a diplomatickým vazbám nebo obavám z možných následků – nevládní zákonodárci si nyní stále více uvědomují rozsah výzev ze strany Číny a čím dál častěji využívají svých platforem, aby na ně reagovali.
Je však také pravda, že Iniciativa 2758 se nezaměřuje na samotný status Tchaj-wanu, ale spíše na ochranu systému mezinárodního práva založeného na pravidlech, který by byl ohrožen, pokud by jedna země mohla přizpůsobit jeho interpretaci svým vlastním zájmům. Úspěch této kampaně přitom ukazuje, že mezi demokratickými zákonodárci panuje dostatečně pevný, skeptický konsenzus vůči Číně, díky němuž lze otevírat i složitá a méně přístupná témata mezinárodního práva a s drtivou většinou v těchto otázkách vyhrávat.
Ačkoli parlamentní usnesení nejsou pro vlády zavazující, jejich význam nelze podceňovat – odrážejí totiž politický konsenzus. Iniciativa 2758 dokazuje, že debata o Číně prošla zásadním posunem a tento trend se v nejbližší době pravděpodobně nezvrátí. Ukazuje se také, že pokus Pekingu nenápadně získat mezinárodní právo na svou stranu zjevně neuspěl. Naopak, výsledkem je posílení ostražitosti demokratických sil a solidarity s Tchaj-wanem. Doufejme, že tomu tak bude i nadále.
Luke de Pulford je zakladatelem a výkonným ředitelem IPAC. V minulosti spoluzaložil charitativní organizaci Arise bojující proti otroctví, kterou vedl od jejího vzniku až do roku 2022. Specializuje se na lidskoprávní kampaně, díky kterým je široce známý.
Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-Pacifik aktuálně.
