Článek
Co se děje?
Čínský Tchien-ťin hostil na přelomu srpna a září dlouho očekávaný dvoudenní summit Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS), který se nesl v duchu zásadní a velmi úspěšné politické, diplomatické a propagandistické ofenzívy. Jakožto hostitel takto významného setkání se ČLR v minulých dnech v přímém přenosu stala dějištěm přehlídky nechvalně známých diktátorů, autoritářství, populismu i zbraní hromadného ničení. V následujících dnech Peking zahájil pečlivě nacvičenou vojenskou přehlídku u příležitosti oslav osmdesátého výročí konce Druhé světové války. Skrze tyto události tak ČLR vyslala skrytý, nicméně velmi zřetelný vzkaz směrem k okolním státům. Vzkaz o tom, jak bude vypadat post-americký svět, ve kterém bude mít Peking ústřední postavení. A není to pěkná podívaná.
Jaké jsou širší souvislosti?
ŠOS představuje regionální mezivládní organizaci, která byla původně založena v roce 2001 státy tzv. Šanghajské pětky (Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko a Tádžikistán) spolu s Uzbekistánem za účelem vyřešení územních sporů a pohraničního napětí napříč Střední Asií. Postupem času organizace rozšířila své pole působnosti nad rámec boje proti „třem zlům“ – terorismu, separatismu a extremismu nebo společných vojenských cvičení a rozrostla se o další významné hráče, např. o Indii, Írán nebo Pákistán. Na mezinárodní scéně se postupně etablovala jako širší eurasijské ekonomické a bezpečnostní fórum, které v současné době spojuje zejména odpor a opozice vůči západním uskupením, kterými jsou např. NATO a G7, popř. Spojené státy a jejich západní partneři, mezinárodním normám a institucím, které byly těmito státy vytvořeny po druhé světové válce.
Významným rysem ŠOS však také zůstává výrazná vnitřní rozdělenost v důsledku hlubokých sporů mezi některými členskými státy. Je tudíž mylné se domnívat, že jde o vojenskou alianci, popř. jakkoliv užší obranný svazek. Jejími členy jsou mj. také odvěcí rivalové Indie a Pákistán, popř. ČLR a Indie. V důsledku významného úpadku moci a oslabeného vlivu Moskvy se však nyní stává stále více sinocentrickou organizací, která v součtu představuje zhruba čtvrtinu světového HDP, reprezentuje bezmála polovinu světové populace a rozprostírá se téměř na celé kontinentální Eurasii. Skrze tuto sílu se Peking okolnímu světu snaží ze všech sil prezentovat jako supervelmoc, která má představovat alternativu k americkému prvenství.
Letošního – již pětadvacátého ročníku – summitu SOŠ se zúčastnilo přes dvacet států – tedy nejvíce v historii. Novinkou se však stalo otevřené potvrzení upadajícího postavení Moskvy vůči Pekingu, což se projevilo v souvislosti se schválením dlouhodobě plánovaného vytvoření Rozvojové banky ŠOS. Ta bude mít za cíl financovat zejména čínské infrastrukturní projekty, podporovat mezistátní obchod, a zároveň má nabídnout čínský jüan jako robustní alternativu k americkému dolaru. Podle některých analytiků tak ČLR buduje základy nové globální finanční architektury, která však obchází západní státy. Obchází však také Moskvu, která tyto iniciativy v minulosti vetovala. Rusku se tak sice v poslední době daří vystupovat z mezinárodní izolace, avšak nyní je zřejmé, že Vladimir Putin v důsledku přímé ekonomické, vojenské a finanční závislosti na ČLR v souvislosti s válkou v Ukrajině otevřeně akceptoval podřízenou roli juniorního partnera vůči Pekingu. Si Ťin-pching (習近平) také v projevech opět hovořil o Iniciativě globálního vládnutí (全球治理倡議), která představuje snahu vytvářet další, na Čínou konfigurované a ovládané mezinárodní struktury, jež by v budoucnu mohly vyvažovat, popř. nahrazovat Západem vytvořené instituce globálního vládnutí.
Vskutku nejperverznější podívanou minulého týdne se však staly momenty, kdy Vladimir Putin zopakoval trvající „příčiny“ ruské invaze na Ukrajinu, zatímco v Evropě projednávala tzv. koalice ochotných případné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu v případě příměří nebo výjev, kde jsou spolu historicky poprvé zachyceni na jedné kameře diktátoři Ruska, ČLR a Severní Koreje, kráčející bok po boku vstříc světlým zítřkům.
Ústředním tématem se však stalo zdánlivě vřelé sbližování Indie a ČLR, které má sice dlouhodobější kořeny, avšak v posledních dnech a týdnech bylo akcelerováno zejména agresivní obchodní politikou Donalda Trumpa vůči Indii. Premiér Módí a prezident Si tak během summitu oznámili významný pokrok v dříve velmi problematických otázkách. Ty se týkají zejména územních sporů mezi oběma státy, jež mají desítky let trvající historii a naposledy v roce 2020 přerostly v ozbrojený konflikt. Ten si vyžádal oběti na obou stranách a v jeho důsledku se vztah mezi Pekingem a Novým Dillí zhoršil na úroveň bodu mrazu. Obě strany však také oznámily pokrok v oblasti vzájemného obchodu, udělování víz, znovuzavedení přímých letů mezi oběma státy a otevřeně deklarovaly, že se navzájem považují za „partnery, nikoliv rivaly“.
Zavedení padesátiprocentního cla na indické zboží mířící do Spojených států tak nutí Nové Dillí nejen hledat obchodní alternativy na jiných trzích, avšak významně poškozuje po dlouhé dekády pečlivě budovaný politicko-bezpečnostní vztah Washingtonu a Nového Dillí. Trumpova současná politika vůči Indii se tak podle mnohých analytiků a komentátorů stala nejzávažnější chybou dosavadního Trumpova prezidentství, jelikož Indie pro Spojené státy představuje ústředního partnera v oblasti vyvažování ČLR v Indo-Pacifiku. Tím hůře, že doposud není jasné, zda je skutečným důvodem pro zavedení takto vysokých cel nákup ruské ropy ze strany Indie nebo Trumpovo pošramocené ego v důsledku toho, že Nové Dillí Donaldu Trumpovi odmítlo přiznat zásluhy za vyjednání příměří během nedávného ozbrojeného konfliktu mezi Indií a Pákistánem.
I přes oznámený pokrok ve vzájemných vztazích mezi Novým Dillí a Pekingem však mezi oběma stranami nadále převládá značná strategická nedůvěra v důsledku mnoha třecích ploch a problémů, které se doposud nepodařilo vyřešit. Těmi jsou zejména otázky týkají se sporných území, na které si oba státy činí nárok. Je to však také problematika čínského vyzbrojování Pákistánu – odvěkého rivala Indie. To se nedávno – pro Indii velmi negativně – projevilo v souvislosti s letošním ozbrojeným konfliktem, v rámci kterého se čínské zbraňové systémy ukázaly být proti indickým ozbrojeným silám velmi účinné. Dalším sporným bodem bude v blízké budoucnosti bezesporu otázka Dalajlámova nástupnictví a legitimita tibetské exilové vlády sídlící na indickém území. Bude jím však i nově započatá konstrukce největší vodní přehrady na světě, jež může potenciálně ohrozit a ovlivnit životy milionů Indů. Nové Dillí je i nadále velmi nespokojeno s výrazným obchodním deficitem mezi oběma státy a také s masivní čínskou – státem dotovanou – průmyslovou nadprodukcí, která zásadně křiví mezinárodní tržní prostředí. Neposledním trnem v oku pro Indii také zůstává představa čínského prezidenta, který sám sebe vidí jako vůdce globálního Jihu. Do této role se totiž po mnoho dekád pasuje právě Indie. Klíčovou otázkou tak zůstává, jak budou indicko-čínské námluvy nadále probíhat, popř. zda se Donaldu Trumpovi podaří napravit způsobené škody a získat Indii zpět na svou stranu.
Proč je to důležité?
V důsledku selhávající zahraniční politiky Donalda Trumpa se Čína snaží vyslat signál celému světu, že její postavení a globální vliv jsou nyní nezpochybnitelné a získat si na svou stranu také klíčové bezpečnostní partnery Západu. Kumulovanou sílu členských zemí SOŠ se Si Ťin-pching snaží využít ve svůj prospěch v boji o světové prvenství a v boji o proměnu současného světového pořádkuv multipolární systém, ve kterém ČLR bude hrát ústřední a dominantní roli. Nastiňuje tak vizi světa, kde silnější státy rozparcelují okolní svět do vlastních vlivových sfér, které budou odrážet jejich inherentní normy a institucionální nastavení. Svět, ve kterém bude hrát méně větších a mocnějších států větší roli na úkor více menších a slabších států. Pochmurnou vizi světa vskutku nepříznivě nastaveného pro středně velký stát ležící mezi většími a mocnějšími sousedy uprostřed rozdělené Evropy.
Tento článek je součástí brífinku Bezpečnostního centra Evropské hodnoty Indo-Pacifik aktuálně.
