Článek
Bývalý primas český, dominikán a arcibiskup pražský byl bezpochyby člověkem vzdělaným, disciplinovaným a s výrazným organizačním talentem. Přesto se jeho působení stalo synonymem pro politizaci církve a odklon od ducha papeže Františka, který klade důraz na pokoru, sociální citlivost a otevřenost vůči světu.
Od disentu k politice
Duka, kdysi vězněný za komunistického režimu, měl po roce 1989 značný morální kredit. Tento kapitál však postupně proměnil v politickou mocenskou síť – navazoval těsné vztahy s pravicovými politiky, zejména z ODS a s prezidentem Milošem Zemanem, kterého opakovaně hájil i v momentech, kdy jeho výroky a činy vyvolávaly odpor u většiny veřejnosti. Z pastýře se stal hráčem na politickém poli, a to v době, kdy společnost očekávala, že církev nabídne spíše morální než ideologické vedení.
Kritika migrace a „kulturních válek“
Duka patřil k nejhlasitějším kritikům přijímání uprchlíků, genderové rovnosti či evropské integrace. Jeho výroky o „islámském nebezpečí“ nebo o „rozpadu tradiční rodiny“ působily spíše jako komentáře politického aktivisty než duchovního vůdce. Tím se dostával do stále ostřejšího kontrastu s papežem Františkem, který opakovaně vybízel k milosrdenství, porozumění a pomoci lidem na okraji společnosti. Místo dialogu nabízel Duka konfrontaci – a často se opíral o slovník převzatý z nacionalistické a populistické rétoriky.
Církev jako instituce moci
Duka také bránil neprůhledné vztahy mezi církví a státem, zejména v souvislosti s restitucemi církevního majetku. Kritici mu vyčítali, že prosazoval zájmy instituce před evangeliem, a že jeho styl vedení byl spíše autoritářský než pastorační. V mnohém tak připomínal představitele církve z dob minulých, kteří viděli v náboženství především prostředek ke kontrole, nikoli cestu ke společnému dobru.
Dědictví rozdělení
Dukovo dědictví bude tedy rozporuplné. Pro část věřících zůstane symbolem pevné víry a tradičních hodnot. Pro jiné – a možná pro většinu širší veřejnosti – zosobněním uzavřenosti, politizace víry a odmítnutí evangelijního důrazu na pokoru a službu druhým. Česká církev po něm zdědila instituci silnou, ale i zraněnou – a bude záležet na jeho nástupcích, zda dokážou navázat na duchovní rozměr křesťanství, který Duka často zastiňoval ideologickými spory.
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zpravy-hlavni-mesto-praha-duka-mel-povahu-bojovnika-a-nekdy-budil-rozruch-rekl-graubner-arcibiskupstvi-zpristupnilo-verejnosti-kondolencni-knihu-40547106
https://www.blisty.cz/art/129677-zemrel-dominik-duka-pripomene-nekdo-jeho-fasismus.html
