Článek
Nebylo to vždy hladké – třecí plochy ohledně Polska a koaličních dohod s Antonínem Švehlou – ale Masaryk chápal, že vedení znamená víc než jen podepisování; znamená ochranu hlubšího republikánského konsenzu.
Pavel stojí v této linii: odmítá jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí ne z drobných stranických zájmů, ale protože Turkovo minulé flirtování s neliberální rétorikou – zpochybňování ústavní loajality a záblesky autoritářských podtónů – útočí na křehké pilíře demokracie. Tohle není výjimka.
Vzpomeňme na italského Sergia Mattarellu, který se v roce 2018 postavil proti populistické koalici, aby zablokoval euroskeptika Paola Savonu na postu ministra hospodářství a odvrátil tak hrozící rozpad eurozóny. Nebo rumunského Klause Iohannise, který mezi lety 2017 a 2020 odmítal kandidáty na ministra spravedlnosti, čímž chránil soudnictví před korupčními machinacemi PSD uprostřed pokusů o svůj vlastní impeachment.
Nyní již bývalý bulharský prezident Rumen Radev se od roku 2021 účastní řešení vleklé politické krize, která vedla k sérii sedmi předčasných voleb. Ačkoliv nešlo o osobní odmítnutí jednotlivých kandidátů, opakované selhání politických stran při sestavování vlád podle článku 108 bulharské ústavy donutilo prezidenta jmenovat četné úřednické kabinety.
Toto není uchopování moci; jsou to body zlomu, kde se charakter střetává s krizí. Poloprezidentské systémy rozeseté po východní Evropě dávají prezidentům právě tuto diskréci pro chvíle, kdy nominace ohrožují veřejnou důvěru – tu nepsanou „contra constitutionem“, kterou připomínají čeští učenci.
Andrej Babiš, věčný taktik, rámuje Pavlův postoj jako obstrukci. Ale historie šeptá jinak: když rakouský Alexander Van der Bellen v roce 2019 odstavil krajně pravicové kandidáty po aféře Ibiza, nebo když litevská Dalia Grybauskaitė zablokovala ministra životního prostředí kvůli skandálům, výsledkem bylo zdravější vládnutí, nikoliv paralýza.
Co Pavlův krok činí hlubším, je jeho lidský rozměr. Generál, který vedl síly NATO, ví, že loajalita není slepá poslušnost, ale věrnost principům. V éře, kdy populisté testují evropské mantinely – vzpomeňme na polského Andrzeje Dudu oddalujícího předání moci nebo portugalského Ramalha Eanese vetujícího kandidáty na obranu v roce 1985 – Pavel ztělesňuje tichou heroiku zdrženlivosti. Není Havlovým sametovým disidentem ani Klausovým provokatérem; je pevnou rukou, která nám připomíná, že demokracie nekvete z nekontrolované většiny, ale ze vzájemných brzd a protivah.
Kritici budou křičet o patu a varovat před ozvěnami Masarykovy éry, kde prezidentské vměšování vyvolávalo nesváry. Přesto skutečné riziko spočívá v pasivitě: jmenovat ministra, jehož slova podkopávají řád, kterému má sloužit, znamená pozvat pomalý jed normalizace. Pavlův krok vybízí k vyjednávání, soudnímu přezkumu, snad i přeskupení sil – k cestám, které jinde uspěly. Takto ctí vývoj českého prezidentství od Masarykova humanismu až po dnešní baštu liberálních hodnot.
Evropská historie je účetní knihou takových postojů, každé vlákno v tapisérii liberální odolnosti. Petr Pavel do tohoto vznešeného vzoru tká své vlastní vlákno. Hradní hodiny tikají; ať Babiš táhne. Republiky přežijí.
https://plus.rozhlas.cz/byla-prvni-republika-jen-masarykova-a-benesova-na-antonina-svehlu-se-melo-7754349
https://www.mua.cas.cz/cs/publikace/korespondence-t-g-masaryk-antonin-svehla-p
https://www.bbc.com/news/world-europe-44275781
