Článek
Humanitární pracovníci – ti, kdo mají být zachránci – sami omdlévají hlady. Rodiče jsou „příliš vyhladovělí, než aby se mohli starat o své děti“, jak uvádí Philippe Lazzarini z UNRWA. V Gaze dnes lidské bytosti systematicky degenerují v to, co jeden pracovník pomoci děsivě popsal jako „chodící mrtvoly“. A jak tyto zprávy čtu, ozývá se temná, znepokojivá historická ozvěna: varšavské ghetto.
Buďme od počátku jasní. Historické analogie jsou ošidné. Gaza 2025 není Varšava 1943. Nacistická genocida byl industrializovaný projekt totálního vyhlazení. Kontext, pachatelé a konečný záměr jsou hluboce odlišní. Přesto, když se podíváme na mechanismus utrpení – na úmyslné, byrokratické udušení civilní populace hladem – děsivé paralely si žádají naši pozornost nikoli jako příměr, ale jako varování.
Ve varšavském ghettu nacisté uzavřeli stovky tisíc Židů za zdmi. Příděly byly záměrně stanoveny pod úrovní přežití. Pašování jídla se stalo záchranným lanem i rozsudkem smrti, vynucovaným brutální silou. Mezinárodní výzvy o milosrdenství byly ignorovány nebo odmítány. Svět přihlížel, z velké části pasivně, jak se vyhublá těla vrší před konečným, hrůzným zničením.
A nyní pohleďme na Gazu. Izrael má absolutní kontrolu nad jejími hranicemi, vzdušným prostorem i pobřežím. Ovládá tok všeho – jídla, léků, paliva, vody. OSN uvádí, že má ekvivalent 6 000 nákladních vozů naložených životně důležitými zásobami – jídlem, léky – uvězněnými v Jordánsku a Egyptě, jimž je odepřen vstup. Toto není nedostatek; toto je politika. Světová zdravotnická organizace tento hladomor označuje za „záměrně vytvořený“.
Cogat, izraelský vojenský orgán koordinující pomoc, bezstarostně uvádí, že přes 800 kamionů „čeká na vyzvednutí“ na straně Gazy, a ignoruje opakovaná svědectví OSN: vyzvednutí pomoci znamená procházet aktivními bojovými zónami, zničenými silnicemi, izraelskými kontrolními stanovišti a neustálým smrtelným rizikem, že na vás „zastřelí“ – přes 1 054 Palestinců zabito při hledání jídla od května. Schéma Gaza Humanitarian Foundation (GHF), vydávané Izraelem a USA za řešení, funguje v izraelských vojenských zónách střežených žoldáky a ukázalo se jako smrtící past.
Nástroje utrpení:
Metody mohou být moderní, ale výsledek je středověký. Ve Varšavě byl Judenrat nucen k nemožné spolupráci. V Gaze Izrael požaduje, aby OSN spolupracovala se systémem GHF, který považuje za neetický a nefunkční, a zároveň omezuje činnost OSN, prověřuje její personál a vyhošťuje její vedení – čímž účinně ochromuje jediný mechanismus schopný rozsáhlé, nestranné distribuce. Obvinění z odklánění Hamásem, donekonečna opakovaná Izraelem, humanitární pracovníci na místě odmítají pro nedostatek systematických důkazů a stávají se vhodnou zástěrkou pro kolektivní trest. „Nejsme na pokraji hladomoru,“ konstatuje doktorka Aseel Horabi v Gaze, „žijeme uprostřed něj.“
Svět přihlíží… znovu:
Mezinárodní reakce zrcadlí devastující nečinnost minulosti. Rozhovory o příměří zkrachovaly. USA odvolaly svého vyjednavače a viní Hamás, zatímco Izrael bombardování stupňuje. Francouzův slib budoucího uznání Palestiny se zdá vzdálenou abstrakcí pro dítě umírající podvýživou dnes. Zatímco tisíce Izraelců statečně protestují proti blokádě v Tel Avivu, nesou pytle mouky a fotografie vyhladovělých dětí z Gazy, jejich vláda zůstává neoblomná. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyzývající k neomezenému přístupu pomoci zůstávají bezmocnými slovy na papíře. Slib „nikdy více“ zní dutě, zatímco svět svědčí v reálném čase o úmyslném vytváření hladomoru.
Jádro, děsivá podobnost spočívá v záměrnosti utrpení. Ve Varšavě byl hlad předzvěstí vyhlazení. V Gaze Izrael možná neusiluje o totální fyzickou likvidaci každého Palestince, ale je nepopiratelné, že jeho politika – téměř totální obležení, blokování pomoci, maření její distribuce – vědomě a úmyslně působí masový hladomor jako nástroj války a kolektivního trestu. Bytokratický jazyk – „kamiony čekající na vyzvednutí“, „bezpečnostní prověrky“, „alternativní distribuční mechanismy“ – zastírá pochmurnou realitu: děti umírají, protože je jídlo drženo mimo dosah. Toto není vedlejší škoda; toto je cíl politiky.
Stojíme na pokraji svědomí. Obrazy z Gazy nejsou jen humanitární katastrofou; jsou obžalobou naší společné humanity a groteskním opakováním nejtemnějších taktik historie. Varšavské ghetto nás učí, že zdi, politika hladu a odlidšťování „těch druhých“ vedou pouze k nepředstavitelnému utrpení a morální katastrofě. Abychom tento kruh prolomili, musí být blokáda drtící Gazu zrušena okamžitě a úplně. Těch 6 000 kamionů musí vyjet. OSN musí být umožněno fungovat bez překážek. Střílení civilistů hledajících jídlo musí přestat.
Pokud nebudeme jednat s nejvyšší naléhavostí – pokud dopustíme, aby byrokratické zastírání a geopolitické tahanice přehlušily výkřiky hladovějících dětí – pak bude historický soud přísný a ozvěna Varšavy se stane trvalou skvrnou na naší době.
Chodící mrtvoly Gazy jsou zrcadlem nastaveným naší kolektivní duši. Co v něm vidíme?
