Článek
Od veřejnoprávních médií po mainstreamové deníky je téměř úplná absence jakéhokoliv odstupu nebo kritického pohledu. Válečné zločiny jsou popisovány jako „odveta“. Obležení civilního obyvatelstva jako „sebeobrana“. A genocida? To slovo očividně patří jen do minulosti.
Ta jednohlasnost je znepokojivá. Česká televize denně vysílá reportáže zaměřené na izraelské oběti, aniž by zmínila, že tito lidé často žijí na území vystavěném na srovnaných palestinských vesnicích. Odborníci v debatách opakují tiskové zprávy izraelské vlády téměř doslova.
Tisk publikuje obsáhlé články o izraelském traumatu, izraelském strachu, izraelských životech – zatímco palestinské utrpení, pokud se vůbec zmiňuje, zůstává abstraktní, bezejmenné, bez obličejů a souvislostí. Skoro celá média přijala povýšený tón pokaždé, když mezinárodní instituce (OSN, Mezinárodní soudní dvůr) upozorní na nepřiměřenou sílu nebo porušování lidských práv v Gaze. „Co oni vědí?“ zní podtext. „My víme, kdo je tady skutečná oběť.“
A nejde jen o obsah – je to i v jazyce, v titulcích. Když izraelské rakety zasáhnou nemocnice, školy nebo uprchlické tábory, titulky říkají „lidé zahynuli“. Když Hamás vystřelí raketu, používají se aktivní slovesa: „Hamás zaútočil“, „Hamás vraždil“. Izraelská agrese se sterilizuje, palestinský odpor kriminalizuje. Ta nevyváženost je tak důsledná, že těžko může jít o náhodu. Odráží redakční volby, světonázor a znepokojivou ochotu pozastavit morální soud, pokud má agresor „správnou“ uniformu.
Ne, čeští komentátoři nejsou nositeli zla, ale jejich selhání spočívá právě v šedé zóně mezi věděním a vyhýbáním se pravdě.
Právě v zemi, která má Terezín a Lidice ve své paměťové DNA, bychom čekali, že novináři přistoupí ke genocidnímu násilí s vážností a kritičností. Místo toho však sledujeme, jak „verejnoprávnost“ slouží jako etický plášť selektivní loajality k mocenskému rámování světa, kde Izrael „má právo se bránit“ i ve chvíli, kdy se brání před dětmi bojujícími o pytel mouky.
Je nutné dodat: izraelská společnost není monolit. Odpůrci války demonstrují v Tel Avivu, bývalí agenti Mossadu vyzývají premiéra, aby „to zastavil hned“, a novináři jako Amira Haas či Gideon Levy systematicky odhalují realitu apartheidu a válečných zločinů. Ale právě zde je ten rozdíl – zatímco v samotném Izraeli existuje hlasitý vnitřní disent, v českých „veřejnoprávních“ médiích je vše podřízeno rituálnímu rámování: Hamás je zlo absolutní, Izrael je obránce civilizace.
Jestliže i bývalý izraelský premiér Ehud Olmert se ohradil proti politickému vedení země a chování její armády a pro CNN uvedl, že již není schopen bránit Izrael před obviněním z válečných zločinů, a ptal se: „Co to je, když ne válečný zločin?“, a řekl, že premiér Benjamin Netanjahu a krajně pravicoví členové jeho vlády „páchají činy, které nelze interpretovat jinak“, česká média obecně působí jako vazalové Netanjahuovy propagandy.
To mi připomíná začátek mé kariéry v České republice. Poté, co jsem asi půl roku psal názorové články pro Lidové noviny (na pozvání česko-izraelského Davida Shorfa), stal šéfredaktorem zpravodajského týdeníku vydávaného Stratosférou Antonína Herbecka, který se jmenoval Redhot (ne kvůli Chilli Peppers, ale proto, že to byl týdeník s zaměřený na mladé české podnikatele, jeho název proto souvisel s tím, jak se říká akciím na Nasdaqu, když jsou velmi horké, ve smyslu, že jsou velkou naléhavou investicí). Psal se rok 2001 a brzy přišly útoky Usámy bin Ládina proti USA.
To, co jsem tehdy viděl a co pozitivně poznamenalo mou kariéru, bylo, že naprosto všechna tištěná i elektronická média se stala papoušky všeho, co George W. Bush a jeho vláda říkali a obhajovali, zatímco pouze můj časopis si zachoval kritický přístup k americké propagandě. Výsledkem bylo, že časopisu, kterého se předtím prodávalo mezi 12 a 23 tisíci výtisků týdně, se během těchto týdnů prodalo kolem 70 tisíc.
Shorf a dnešní šéfredaktor Mladé fronty Dnes Jaroslav Plesl se tehdy sešli se mnou na pár piv v hospodě Panda vedle sídla Národní banky a já si vzpomínám, jak mi říkali, že se s mými názory na Bushovu politiku po 11. září 2001 příliš nelišili, ale že ty věci prostě říkat nemohou. Měli strach, ale nedokázali přesně určit z koho.
A tak se nabízí otázka: proč? Proč se česká média – a tím i značná část české politické a kulturní elity – tak tvrdošíjně drží izraelského narativu? A to i přesto, že se světové veřejné mínění posouvá, že důkazy se hromadí, že hrůza je stále zjevnější?
Je to prosté napodobování – provinční instinkt zarovnat se s Washingtonem, Londýnem, Berlínem? V postsocialistické imaginaci být „západní“ znamená být moderní, osvícený, civilizovaný. A tak si mnozí myslí, že je třeba přijmout západní postoje – včetně jeho slepých míst. Palestina se stala vedlejší obětí tohoto projekce západní loajality. Nevadí, že řada západních zemí – Španělsko, Irsko, Norsko, dokonce i Francie, Brazílie, Japonsko atd. – už dávno izraelskou propagandu nebaští.
Česká republika uvízla ve scénáři z 90. let, kde podpora Izraele je známkou liberální identity a jakákoli skepse vůči sionismu se okamžitě rovná antisemitismu.
Ale je tu i hlubší ironie – a ta se dotýká samotného jádra českého sebepojetí. Tato země se z velké části definuje skrze historické trauma. Mnichov 1938. Nacistická okupace. Lidice. Odsun Němců. Invaze roku 1968. Tyto rány jsou součástí národní identity. Učí se o nich ve školách, připomínají se na veřejných prostranstvích, a někdy se používají jako morální štít. A přesto – když se téměř totožné vzorce objevují jinde: kolektivní tresty, vojenská okupace, ničení civilní infrastruktury, dehumanizační propaganda – nenastává empatie, nenastává identifikace.
A tady se vybavuje jméno Milady Horákové – symbolem české politické čistoty a zároveň obětí státního násilí. Byla označena za buržoazní zrádkyni, nepřítelkyni pracujícího lidu, agentku imperialismu. Tisíce lidí podepisovaly petice za její popravu. Masová hysterie, živená režimní propagandou, utopila individuální lidskost ve jménu vyššího kolektivního příběhu.
Dnes se s hrůzou díváme na archivní záběry a ptáme se: jak to bylo možné? A přitom jsme svědky stejného mechanismu, jen s jinými aktéry. Děti v Gaze nejsou viděny jako oběti, ale jako „budoucí Hamás“. Muži a ženy, kteří nemají s bojem nic společného, jsou označeni za „lidské štíty“ nebo „kolaterální škody“. Opět kolektivní vina. Opět státem živená propaganda. A opět mlčení nebo dokonce souhlas veřejnosti. To, co jsme si slíbili „už nikdy“ opakovat, se děje – jen mimo naše vlastní hranice, a tak jsme ochotni to ignorovat.
Československo bylo jedním z prvních dodavatelů zbraní pro vznikající stát Izrael v roce 1948 – v době, kdy byl sionistický projekt (alespoň zde) vnímán jako romantický protikoloniální boj. Tento zakládající mýtus přežil dlouho poté, co se změnila realita.
Obraz Izraele jako malé demokracie obklopené barbarskými hordami rezonuje s českými mýty o malosti, hrdinství a obležení. Jenže i tato identifikace se dávno míjí s realitou. Izrael už dávno není outsider. Je to jedna z nejsilnějších armád světa, která beztrestně okupuje a blokuje statisíce lidí bez státu. A přesto česká média dál vyprávějí ten stejný příběh: David proti Goliášovi.
A výsledek? Žurnalistika, která neinformuje, ale legitimizuje. Veřejná debata, která odměňuje loajalitu místo pravdy. Společnost, která se pyšní obhajobou lidských práv a demokratických hodnot, ale zavírá oči, když jsou tyto principy pošlapány – pokud to dělá „ten správný“ aktér.
Nejde jen o selhání médií. Jde o morální selhání.
