Článek
Tady máte chlapa, který byl dvakrát prezidentem, vlastní resorty, měl vlastní televizní show a dokonce má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy. A přesto to nikdy nestačí. Pořád je tak hladový po uznání, že přestaví celý svět, jen aby slyšel potlesk.
Vezměte si Kennedyho centrum. Po desetiletí oceňovalo umělce, kteří skutečně, víte, tvořili umění. Ale Trump? Čekal. A čekal. A když se pocta nedostavila, nenechal to jen tak. Ne, on se stal předsedou toho místa, vyhodil správní radu a sám vybral letošní vítěze. Proč? Protože když k vám trofej nepřijde, prostě převezmete továrnu na trofeje.
Dokonce si zahrál celé divadýlko. „Já jsem prezident! Jste blázni, že mě prosíte, abych to moderoval?“ předstíral, že zuří. Pak s divadelním povzdechem „ustoupil“, protože mu někdo pošeptal „vyšší sledovanost“. Typický Trump: hraje oběť, zatímco krade pozornost.
A ocenění? Žádní aktivisté, žádní „budíčkáři“ (wokesters) – jen bezpečná, sladkobolná nostalgie (Stallone, Kiss, George Strait). Osobně vetoval každého, kdo by třeba kriticky myslel. „Spoustu jsem jich zamítl,“ chlubil se, jako kdyby třídění umělců podle ideologické čistoty byla normální zábava světového lídra.
Nejlepší perlička? Otevřeně uvažoval, že sám sobě příští rok to ocenění udělí. „Třeba příští rok oceníme Trumpa, jo?“ Zasmál se. Nebo se smál? Těžko říct, když je ta potřeba tak nahá.
Takže jo, vzpomeňte si na toho chlapa. Má falešnou titulní stránku „Člověk roku“ časopisu TIME ve své kanceláři. Nutí národní kulturní instituci, aby se klaněla jeho vkusu. Moderuje akci, kterou proměnil ve vlastní projekt pro ego. A přesto to vypadá, jako kdyby stál v prázdné místnosti a čekal, kdy někdo zatleská.
Chudák chlap. Tolik moci, a jediné, co nedokáže vynutit, je opravdový obdiv. To musí být vyčerpávající.
