Článek
V roce 2003, kdy jsem jako tzv. Publisher Mladé fronty a.s. řídil jejích jedenáct časopisů, mě pozdější autor telenovely a tehdejší generální ředitel našich časopisů René Decastelo poslal do Londýna s ambiciózním úkolem: přesvědčit Annu Wintourovou, která byla v té době v britské metropoli na jedné akci, aby Češi měli místní verzi Vogue. Děsilo mě, že budu muset jednat se ženou, která byla inspirací pro obtížnou a kyselou roli, kterou hrála Meryl Streepová ve filmu Ďábel nosí Pradu.
A nezklamala má očekávání. Byla odtažitá, odmítavá a přímo sprostá. V jednu chvíli prohlásila, že Vogue není titul pro nedůležité trhy, čímž zpečetila konec našeho jednání.
Ve třpytivém souhvězdí módní kultury jen málo hvězd zářilo tak chladně a přitom tak jasně jako Anna Wintour. Po 36 let vládla Vogue a tím i značné části módního vesmíru - s přesností švýcarských hodinek, intuicí šachového mistra a tichem katedrály. Nyní, se svou rezignací na post šéfredaktorky amerického Vogue, končí éra Wintourová, a módní svět se najednou ocitá ve stínu soumraku.
Odchází bez velkého třesku, bez efektu finálního modelu přehlídky - spíše s tichým klidem člověka, jehož odkaz je už dávno zapsán v kameni. Žádný skutečný nástupce. Jen následky.
Anna Wintour nebyla nikdy jen šéfredaktorkou Vogue: byla jeho architektkou, velekněžkou i popravčí v jedné osobě. Její nástup v roce 1988 znamenal symbolickou revoluci: první obálku pod jejím vedením zdobila izraelská modelka Michaela Bercu v džínách Guess a vyšívaném saku Christian Lacroix - a to byl ostrý rozchod s glazurovanou elegancí předchůdkyně Grace Mirabella. Tiskaři si tehdy mysleli, že jde o chybu. Wintour věděla, že je to budoucnost.
Tato fotografie se stala prorockou. Džíny na obálce Vogue? Oznamovala tím něco radikálního: móda přestává být výsadou elity a stává se přístupnou. A u těchto dveří stála Anna - s rukou na klice.
Jako dcera Charlese Wintoura, slavného editora londýnského Evening Standardu, vyrůstala v inkoustu a instinktu. Její první americká práce byla v Harper’s Bazaar, odkud ji však rychle propustili. Lekce? Přizpůsob se, nebo zmiz. Ona si zvolila přizpůsobení - chirurgicky přesné.
Nejtrvalejším doplňkem Wintourové možná nebyly šaty, ale její lesklé mikádo a ikonické sluneční brýle Chanel. Ale jejím skutečným kapitálem byla moc: tichá, symbolická, strategická. Proměnila logo Vogue v ambiciózní žebříček, kde i stážista působil jako u dvora ve Versailles. Editoři se vyhýbali očnímu kontaktu ve výtahu. Asistentky běhaly. Doslova.
Pracovat pro Annu znamenalo učit se temnému umění ticha. Přezdívalo se jí „Nuclear Wintour“ - žena, která nezvyšovala hlas, protože nemusela. Její pokývnutí mohlo nastartovat kariéru; její mlčení ji ukončit.
A přesto za karikaturou - živenou zejména filmem Ďábel nosí Pradu, inspirovaným knihou její bývalé asistentky - se skrývala žena s železnou vůlí a strategickou myslí. Nebyla obávána proto, že byla chladná. Byla obávána, protože měla pravdu.
Inspirovala chování mého prvního šéfa v Česku, geniálního, ale obtížného Antonína Herbecka, bývalého majitele nakladatelství Stratosféra, které vydávalo první časopis, jehož jsem byl šéfredaktorem, Redhot (vydávali také tituly jako Spy, Cosmopolitan, Esquire, Harper's Bazaar, Rolling Stone, Speed a mnoho dalších). Stejně jako ona byl přísný, choval se jako diktátor, ale věděl, co dělá.
Wintourová byla první editorkou, která zacházela s módou jako s diplomacií. Na obálky Vogue začala dávat herečky a političky, čímž sesadila z trůnu éru supermodelek a přivedla novou éru celebrit. Kulturní kouzlo? Obálka Vogue už nebyla jen o šatech. Byla o statusu.
Nestala se jen vrchní bránou do módního světa, ale i jeho velvyslankyní. Její fundraisingové akce pro Hillary Clinton a Baracka Obamu byly spíše salony vlivu než večírky. Spekulace o její možné nominaci na velvyslankyni USA ve Velké Británii možná nebyly pravdivé, ale už jen to, že taková fáma byla považována za možnou, svědčí o jejím vlivu.
Za každým železným odkazem se však skrývá rez. V posledních letech začalo impérium Wintourové skřípat. Vogue čelil kritice za nedostatek diverzity a pomalou reakci na měnící se společenské klima. V roce 2020 sama uznala, že magazín nedával dost prostoru černošským hlasům. Kritici tvrdili, že to přišlo příliš pozdě.
A přesto tu spočívá paradox Anny Wintourové: žena s obrovskou mocí, která se neustále přizpůsobovala době. Jako první přinesla na obálky uvolněnost, ale jako poslední čelila hlubším nerovnostem, které v odvětví zakořenily. Ale i když někdy dorazila pozdě, vždy přepsala pravidla.
Konec zlaté éry? Odchod Wintourové není jen personální změna - je to symbolický konec tištěného glamouru. Vogue zůstává institucí, ale její gravitační síla slábne. Sociální sítě, algoritmy a kultura influencerů rozbily kdysi nedotknutelnou hierarchii. O módních trendech už nerozhoduje Vogue, ale vlivní instagramisté. V dnešním roztříštěném světě je vůbec možné, aby někdo vládl jako ona?
Wintour nabízela nejen vkus, ale i jistotu - a to je dnes luxus. V posledních letech připomínala spíš kapitánku, která se snaží udržet loď na hladině. Vstoupila do světa výstav (Vogue: Inventing the Runway), podporovala mladé návrháře, udržela Met Gala jako poslední pevnost kurátorovaného světa celebrit. A přesto budoucnost vypadá více jako chaos než jako katalog.
Navzdory své pověsti nebyla Wintourová jen tichou postavou v Chanelu. Přátelé o ní mluví jako o suché vtipálce, literárně zběhlé ženě s hlubokou loajalitou. Kvůli US Open klidně vynechala módní přehlídky. Tenis milovala stejně jako módu. A možná i víc.
Přežije Vogue bez Anny? Ano. Ale už to nebude totéž. Její odchod uvolňuje základní pilíř. Noví editoři povstanou, nové estetické směry zaplní stránky. Ale je těžké si představit, že by někdo ovládl celý průmysl tak, jak to dokázala ona. Královna odešla. Dvůr se změnil v dav.
Anna Wintour nezměnila jen módu. Zvětšila ji. Vyvedla ji z přehlídkových sálů do světa politiky, celebrit i globální kultury. Po téměř čtyři desetiletí nebyla jen zrcadlem módy. Byla jejím tvůrcem.
A teď, konečně, sundává brýle.
